Balet Národního divadla nabízí nový dětský titul. Zrazuje ho délka, ale své diváky si jistě najde

Rámec příběhu se v nynější baletní inscenaci sice nemění, avšak princezny Čepýřilka, Jiskerka a Bledulenka se stávají samostatnými, plně emancipovanými ženami. Vydávají se zachránit bratra, prince Jana, kterého unesl černokněžník Triglav. Při jeho záchraně se potkávají s vládci živlů i se samotným Triglavem, který je však v převleku a na oko se snaží pomoci překonat různé překážky. Skutečnou motivací černokněžníka je získání paprsků, jejichž spojením ovládne vše živé i neživé. Svou roli také hraje zakletá jitřní hvězda Zora, sestra Slunečníka, Měsíčníka a Větrníka, která je zcela pod vládou Triglava a po většinu času jen pochoduje s nepřítomným výrazem. Pro rozuzlení příběhu je třeba navštívit Stavovské divadlo, kde se produkce uvádí.

Záběr z baletní inscenace Slunečník, Měsíčník a Větrník pražského Národního divadla, foto: ND – Serghei Gherciu

Tvůrčí duo Konvalinka a Benyovszký je známé nakažlivým humorem, s nímž přistupuje k různorodé tematice. Konvalinka navíc patří k zakladatelům souboru Dekkadancers, který na scéně současného tance platí za synonymum vtipu a nadsázky. Inscenaci proto dominují scény království titulních protagonistů: plážová opalovačka Slunečníka, větrákové království Větrníka nebo intergalaktické vozítko a zpomalený pohyb Měsíčníka.

Zároveň je trochu s podivem, že si Balet Národního divadla přizval právě Konvalinku s Benyovszkým. Vedoucí souboru Filip Barankiewicz se dlouhodobě tvorbě českých tvůrců vyhýbal, což patřilo a stále patří mezi nejčastější výtky vůči jeho působení. Zejména po několika neúspěšných pokusech přizvat i nadějné mladé tvůrce se tak konečně zdá, že Barankiewicz vykročil dobrým směrem.

Záběr z baletní inscenace Slunečník, Měsíčník a Větrník pražského Národního divadla, foto: ND – Serghei Gherciu

Inscenace stojí na vizuální působivosti projekcí a animací Lunchmeat Studia, které spolu se scénografií Martina Černého vytvářejí poutavé obrazy a zaujmou i ty nejnáročnější dětské diváky, zvyklé na animace z produkce Pixaru. Nálady jednotlivých scén navíc umně dokresluje hudební aranžmá Ivana Achera, které vytváří drásavé a zároveň tajemné smyčce připomínající soundtrack k filmu Duna, ale i veselá adaptace písně Let the Sunshine In z filmové verze muzikálu Vlasy Miloše Formana. Jediné, co může dětskou pozornost odrazovat, je celková délka inscenace, která se zdá být neúnosná – inscenace sestává nejprve ze šedesátiminutového a pak čtyřicetiminutového dějství a na nejmladších divácích bylo patrné, že taková nálož je zkrátka nad jejich možnosti.

Zajímavostí je, že propracovanost a magičnost výjevů připomíná mimo jiné i taneční verzi pohádky Malá mořská víla (2017) choreografa Jana Kodeta. Oproti tomuto titulu je však Měsíčník, Slunečník a Větrník značně netaneční. Choreografie zejména sborových částí působí genericky (až na plážovou kreaci s lehátky, která v některých partech připomíná choreografie Ohada Naharina), z celku vystupují pouze duety titulních postav s princeznami, kde Konvalinka konečně dává zaznít technickému mistroství protagonistů. Je to s podivem, jelikož Konvalinka je sám vynikající tanečník…

Záběr z baletní inscenace Slunečník, Měsíčník a Větrník pražského Národního divadla, foto: ND – Serghei Gherciu

Přesto považuji zařazení této novinky za úspěch. Soubor získal možnost nabídnout rodinný titul, navíc takový, který si bere za předlohu příběh významné české spisovatelky. Slunečník, Větrník a Měsíčník má tedy předpoklady, aby se stal silným titulem i kasovním trhákem pražského Národního divadla.

Záběr z baletní inscenace Slunečník, Měsíčník a Větrník pražského Národního divadla, foto: ND – Serghei Gherciu