Zase jsme jednou mohli zažít nepřekonatelnou sílu tance butó

Fenomén butó ovládl Evropu s příchodem druhé a třetí generace japonských tanečníků v osmdesátých letech minulého století. Na revoltu těla a estetických norem zakladatelů Tacuno Hidžikaty a Kazuo Ónoa, kteří reagovali na nárůst japonského konzumu po prohrané válce, tehdy navázala řada tanečních i divadelních performerů. Hidžikatův termín ankoku butó (tanec temnot) se na Západě začal poněkud nelogicky zkracovat na butó (tanec), termín, jemuž dnes běžný japonský obyvatel nepřiřadí specifický význam – na rozdíl od nás.

Otázka života a smrti

Soubor Sankai Džuku, založený roku 1975, si své renomé vydobyl hned po prvním hostování ve Francii díky silnému vizuálnímu obrazu, který se stal jejich rukopisem – unisonu bíle natřených mužských holohlavých těl. Zakladatel skupiny Ušio Amagacu opustil improvizaci jako jeden z hlavních znaků butó a zdůraznil výtvarnou stránku s akcentem na prokomponovanost všech pohybů. Styl Sankai Džuku bývá často označován za post-butó, sám Amagacu jej označoval za „choreografické butó“. Choreografie jsou inspirované japonskou mystikou, šintoismem i buddhismem, je v nich ovšem patrný i silný vliv evropského divadla. Oproti první vlně butó je v Sankai Džuku upozaděna individualita tanečníků, naopak vynášena je homogenita a síla skupiny.

Díky velkému úspěchu na turné Evropou v roce 1980 získal Amagacu smlouvu o spolupráci s Théâtre de la Ville v Paříži, aby zde vytvořil alespoň jednu choreografii každé dva roky. Jednou z prvních bylo dílo Džomonšo (Pocta prehistorii, 1982), které soubor proslavilo, mimo jiné i nešťastnou událostí, k níž došlo během performance na mrakodrapu v Seattlu: Tanečníci viseli hlavou dolů upevněni na závěsných lanech ze šestého patra budovy. Jednomu z tanečníků, Jošiuki Takedovi, se přetrhlo lano a po pádu na místě zemřel. V tom okamžiku se butó proměnil v opravdový tanec smrti.

Japonský choreograf a tanečník Ušio Amagacu (1949–2024), zakladatel souboru Sankai Džuku. Na snímku vpravo je na fotografii exponované v Tokiu 8. května 2018. Foto: Profimedia & ČTK / AP – Akira Anzai

Ušio Amagacu věnoval Takedovi další svou choreografi, Unecu, v níž se zabýval otázkami zrození a smrti, křehkostí našeho těla i života, které přirovnával k vaječné skořápce. Právě toto dílo měli Pražané možnost vidět v roce 1998. Ostatně zrození a smrt jsou častými náměty butó, obrací se k duchovnu a k japonské kultuře pomíjivosti. Při sledování produkce Sankai Džuku si na smrt nelze nevzpomenout. Smutnou náhodou pak je, že letošní návštěva souboru v České republice v sobě nesla nádech posmrtné spirituality ještě v jedné konkrétní rovině: Odehrála se pouhých padesát dní poté, co čtyřiasedmdesátiletý Ušio Amagacu podlehl v Japonsku srdeční příhodě.

Někam nás to odneslo

Do Prahy nyní dovezená inscenace Utsushi (česky Ucuši), s podtitulem Mezi dvěma zrcadly, měla světovou premiéru v roce 2008. Název si pohrává s dvojsmyslem slova, které v sobě snoubí jak krásu, tak odraz. Je vlastně koláží obrazů z několika předchozích děl – počínaje inscenací Ruce temnoty (Kinkan Shonen, 1978) po Sledovat, dívat se (Toki, 2005). Vybrané obrazy nabývají v novém kontextu dalších významů. Jak budeme takto vzniklé dílo číst, to je pouze a jen na nás. Já si je spojila cestou od zrození ke smíření a smrti, je však možné, že mé podvědomí si vytvořilo linii tam, kde k přemostění obrazů chybí jednoznačné vysvětlení tvůrců.

Šest tanečníků se v úvodu objevuje v dlouhých bílých sukních a topech připomínajících svěrací kazajky, s výraznými vejcovitými náušnicemi. Shluk bílých siluet vytváří poupě a posléze květinu, kterou halí mračna jemného písku. V rozích scény balancují váhy s pytlíky písku, mezi nimiž prochází seriózní dvojice mužů připomínající budhistické mnichy odměřující čas bytí. V dalším obraze sledujeme trojici křepčících postav, jejichž pohyby připomínají chvílemi hru opičích mláďat, jindy mečové tance. Jedna z dalších scén mi připomínala iniciační rituál a následná diagonála poté cestu životem k dospělosti. Dynamická hudba i efektní pohyby sálaly elánem a vitalitou. Diváctvo mohlo jen žasnout, jak bez kompromisů vedle sebe fungují na jevišti těla tanečníků s věkovým rozdílem několika generací. Značný podíl na sugestivnosti výsledku měla bezkonkurenční kvalita zvuku, mnohovrstevnaté hudební plochy skladatelů (YAS-KAZ a Joičiró Jošikawa), které se ani na chvilku neomrzely.

Záběr z inscenace Utsushi (česky Ucuši), s podtitulem Mezi dvěma zrcadly, japonského souboru Sankai Džuku. Foto: Elian Bachini

V následných scénách gradovala spirituální atmosféra a já v sobě přestala pátrat po verbalizaci viděného, pouze se nechala unášet vizuální kompozicí a myšlenky volně proudily neznámo kam. Naprostá soustředěnost performerů a energie, která proudila z hlediště, nedovolily polevit – jako kdyby vás světlo vtahovalo do sebe. Bylo nás v hledišti takových asi víc, protože když představení skončilo a tanečníci se začali obřadně děkovat, nikdo nezatleskal. Meditační opojení pokračovalo i během děkovačky, a teprve při druhé úkloně se obecenstvo probralo a propuklo v dojemný potlesk.

Málokdy zažije Praha takové precizní taneční divadlo, v němž všechny složky tvoří jeden kompaktní celek a každá sekunda je dokonale promyšlená, do milimetru naplánovaná. Přestože butó dnes veřejnost nešokuje tak, jako před nějakými čtyřiceti lety, síla, kterou v sobě tento žánr má, spočívající v absolutním nasazení interpretů, je nepřekonatelná.