Pravda a lež divadla i života. Inscenace Špioni rozostřuje hranice, v něčem je však ostrá
Pravda a lež. Pojmy neodmyslitelně spjaté mimo jiné s divadlem, které se skrze umělé, „lživé” rozhraní snaží zobrazovat pravdu světa. A jak tomu teprve může být, když se na divadelním jevišti vyskytnou postavy špionů, jejichž náplní práce je žít v utajení, převleku, v jiné identitě! Když stále jen něco hrají. Kde se v jejich identitách nachází pravdivost?
Na scénu pražského Divadla NoD přicházejí tvůrci inscenace Špioni – Marta Ljubková, Renata Prokopová, Boris Jedinák, Emil Rothermel. Rozehrávají situaci tvůrčí schůzky k inscenaci Špioni. Vhazují nás do zábavné hry kupících se metarovin. Tvůrci jsou na jevišti sami sebou nebo spíše v rolích sebe samých a nechávají nahlédnout do tvůrčího procesu zabaleného do floskulí a v obligátně oblíbených frázích typu „Přemýšlím nahlas“. A já přemýšlím, nakolik se pro mě přítomný vtip, pramenící ze znalosti reálií současné české divadelní scény, přenese i na divačku-neinsiderku. S napětím jsem pozorovala reakce mé jmenovkyně, která mi v NoDu dělala doprovod. Nemá ponětí o tvůrčím zázemí zúčastněných, ale její smích signalizoval, že vtip a princip divadla na divadle tady může fungovat i u „normálního” diváka.
V jedné z dalších rovin se tvůrci proměňují a dělí na dva manželské páry: na terapeuty (Ljubková a Rothermel) a špióny (Jedinák, Prokopová). Zpočátku tyto role a pozice zůstávají jasně ohraničeny Ale po určitém čase se realita a fikce, pravda a lež, skutečnost a hra začínají rozostřovat. Ve sledu obrazů se hrany rozpíjejí a postavy, reality, fikční světy, metaroviny se překrývají. Přitom se však divák nezmítá v chaosu, neboť jevištní dění srozumitelně odráží téma inscenace.
Účinkování samotných tvůrců inscenace, pro něž herectví netvoří (až na Renatu Prokopovou) jejich primární obor, se může v konečném jevištním tvaru jevit jako problematické. Ovšem herectví ve Špionech úmyslně lavíruje na hraně autenticity a jeho jistá neobratnost zapadá do nastavené formy a podporuje situační humor. Právě smysl pro vtip je předností inscenace. To však neznamená, že při odchodu z divadla vás nedoženou otázky spojené s onou pravdou a lží, hrou a klamem. Komu tedy můžeme důvěřovat, když vše, co tvůrci tvrdí, že se na jevišti nestane, nakonec vidíme na vlastní oči? Je divadlo jen jeden velký klam? A jsou snad dokonce jedním velkým klamem mezilidské vztahy?
V závěru inscenace stojí manželský pár špionů v kuželu světla, doprovázen hudební variací na známé melodie akčních filmů – jde o vědomě nadsazenou žánrovou atmosféru. Až se stydím přiznat, že právě i v tomhle obrazu může probleskávat důvěra nejen v dobré divadlo, nýbrž i ve slova „Miluji tě”, která nejednou zazní v průběhu inscenace Špioni.
Divadlo Nod, Praha – Jedinák, Ljubková, Prokopová, Rothermel: Špioni
Režie, dramaturgie: Jedinák, Ljubková, Prokopová, Rothermel, scéna a kostýmy: Marek Cpin, hudba: Matěj Šíma, asistentka scénografie: Franzi Keller, light design: Judita Mejstříková, sound design: Matěj Procházka, kamera: Jan Kolář.
Premiéra: 7. října 2024, psáno z premiéry.
