Divadelní glosář: Vděčně podvedený podvodník. Psavá ruská matka. Kdo a co jsou endemité

Divadelní glosář přináší postřehy z divadelních produkcí vesměs nedávno uvedených v premiéře, ale nemusí to být nutným pravidlem. Autor si vyhrazuje právo na vytahování do popředí třeba jen určitých aspektů zhlédnutého kusu.

Artelier

Soutěž pro mladé výtvarníky na ČT art

Chci soutěžit

Snad se to moc nerozpadne

Gogolovi Hráči v Činoherním klubu, jejichž premiéra otevřela nynější jubilejní, celkově již šedesátou sezónu této pražské scény, jsou v pojetí slovenského, na českých scénách soustavně působícího režiséra Lukáše Brutovského (* 1988) vděčným kusem. Jistě, to je Gogolova osvědčená groteska o hazardu jaksi z podstaty věci, takže by dramaturgie a režie musela být obzvlášť nemohoucí, aby z Hráčů učinila nediváckou záležitost.

Jan Hájek, Ondřej Rychlý, Vasil Fridrich a Martin Finger v inscenaci Hráči pražského Činoherního klubu, foto: Činoherní klub – Pavel Nesvadba

Proto to musím konkretizovat a doříct: na světlé minimalistické scéně, v kostýmech soudobého střihu ve svižném tempu ubíhá příběh o tom, jak podvodník byl podveden ještě většími podvodníky. Aseptičnost scény a přenesení do současnosti do značné míry potlačují ruskost předlohy, respektive jména aktérů zůstávají, ale režie nevyslovuje žádný soud nad ruskou povahou, natož aby Brutovský inscenaci směřoval k obrazu současného Ruska. Jeho pojetí je kosmopolitní a jde mu o zpodobnění mechanismu manipulace a sebeklamu. Výklad textu v žádném směru není radikální nebo nečekaný, nejspíš na něj sedí výraz oproštěný.

Ondřej Rychlý, Jakub Burýšek, Jan Hájek, Vasil Fridrich a Martin Finger v inscenaci Hráči pražského Činoherního klubu, foto: Činoherní klub – Pavel Nesvadba

Lukáš Brutovský měl k dispozici vesměs zkušené „hráče“ z Činoherního klubu: Jana Hájka, Martina Fingera či Vladimíra Kratinu, do hlavní role podvedeného podvodníka Ichareva obsadil Ondřeje Rychlého. Už při premiéře bylo patrné, jak si to pánové (Hráči nemají ženskou postavu) užívají, jak zjišťují, co zabírá. Dá se předpokládat, že s každou další reprízou si toho budou více a více vědomi. Pokud režisér nebude další život inscenace „dozorovat“, hrozí tu reálné nebezpečí, že se zdejší Hráči přílišným tlačením na pilu vsunou do kategorie „řachanda“. Záležet to bude na citu a ukázněnosti herců, na přesnosti dávkování akce. Svým způsobem by jim v tom za anděla strážného mohla posloužit inscenace Hráčů, kterou v roce 1982 na této scéna připravil Ladislav Smoček s Josefem Abrhámem v hlavní roli. Ostatně Lukáš Brutovský na ni ve své inscenaci odkazuje. Abrhám totiž až ekvilibristicky uměl kráčet na hraně. A právě to Hráči vyžadují…

Olja otevírá poslední dopis

Vyskytují-li se v Hráčích výhradně mužské role, pak text Máma, který inscenovalo pražské Divadlo pod Palmovkou, vznikl jako výlučně ženská záležitost; jde o monolog mladé ženy, o monodrama, jež napsala žena. Rovněž rusky. A jako je Gogol vnímán coby ruský klasik, ovšem nyní je zdůrazňováno, že ukrajinského původu, tak autorka Mámy je sice Ruska, ale z vlasti se vystěhovala, a dokonce si zcela změnila jméno. Asja Vološina (* 1985) vystudovala vysoké školy v Petrohradě a Moskvě, v prvním z měst do konce února 2022 působila, byla mezinárodně uznávanou dramatičkou. Vpád na Ukrajinu vnímala jako katastrofu, z Ruska se odstěhovala a změnila si jméno – nyní si říká Esther Bol a žije ve Francii. Z ruského kulturního prostředí následně byla vyzmizíkována.

Hrou Máma nereagovala na válku, kterou Kreml rozpoutal vůči Kyjevu. Vznikla dlouho před únorem 2022, v Rusku byla uvedena roku 2016, ostatně do tohoto letopočtu je situován děj. Nicméně autorka trvala na tom, že když má být hra inscenována letos, je nutné do ní vtělit vsuvku odsuzující válku na Ukrajině. Fakt, že Mámu do repertoáru zařadila na svoji komorní, podkrovní scénu právě „Palmovka“, má svoji logiku: rozhlasovou úpravu Mámy uvedla počátkem dubna 2022 stanice Vltava a monolog v režii Tomáš Soldána provedla Tereza Dočkalová, členka hereckého souboru „Palmovky“. A nejen to: v rámci loňské Noci divadel nabídla pražská MeetFactory titul nazvaný Crime, provedení částečně dokumentární hry Asjy Vološiny / Esther Bol o reakcích na rusko-ukrajinskou válku; i to se uskutečnilo v režii Tomáše Soldána a hlavní role se chopila Dočkalová.

Tereza Dočkalová a Rosalie Malinská v inscenaci Máma pražského Divadla pod Palmovkou, foto: Divadlo pod Palmovkou – Martin Špelda

V „palmovkové“ divadelní Mámě se týž režisér mohl spolehnout, že jmenovaná herečka už dobře ví, o co běží, o čem se hraje. Ztvárňuje Olju, která slaví osmadvacáté narozeniny a čeká ji otevření a přečtení posledního z dopisů, které jí kdysi adresovala matka, jež onemocněla rakovinou a s vědomím svého konce napsala čtyřleté dceři ke každým narozeninám jeden dopis. Smrtelně nemocné matce bylo tenkrát tolik, kolik je dnes Olje. Samozřejmě, že ony dopisové vzkazy Olju bolí. Současně se ovšem odmítá smířit s odevzdaností (zdaleka nejen) své matky vůči obecným poměrům v ruské společnosti: přijímání násilí, korupce či tvrdé manipulace jako nutnosti, jako představy, že tomu nemůže být jinak, že tak se věci prostě mají. Kromě toho má Olja své vlastní problémy: „Dalo by se říct, že je to krize třicátníků. Nebo možná krize mé generace – protože naši rodiče čelili změnám, na které nebyli připraveni, a my jsme zůstali úplně opuštění a přihlíželi jejich zmatenosti,“ podotkla k tomu autorka v rozhovoru pro Divadlo pod Palmovkou.

Rosalie Malinská (u klavíru) a nohy Terezy Dočkalové v inscenaci Máma pražského Divadla pod Palmovkou, foto: Divadlo pod Palmovkou – Martin Špelda

V divadelním uchopení Mámy měl Tomáš Soldán šťastný nápad: Tereza Dočkalová, která touto rolí rozšířila plejádu svých výrazných postav na Palmovce v posledních zhruba deseti letech, nezůstala na jevišti osamocena. Výbornou sparing partnerkou jí je Rosalie Malinská, která – jak praví materiály k inscenaci – reprezentuje Oljin vnitřní svět. V reálu to vyhlíží tak, že Malinská „slyší“ například u klavíru na projev Dočekalové, je víc než pouhou „podržtaškovou“ asistentkou, má svůj půvab, svoji energii a své schopnosti. Máma se na Palmovce prezentuje coby příkladné „malé“ drama, tedy text velmi vhodný pro komorní scény, v níž představitel/ka hlavní role je publiku na dosah a může je oslovit „na dotek“.

Ujišťování přesvědčených

Teprve až při psaní této glosy mi došlo, že co do jevištního ztvárnění je vlastně nejnovější inscenace A studia Rubín do značné míry rovněž genderově „jednostranná“. Jistě, dílem je to náhoda, dílem je to však poněkud příznačné: jako by si muži či ženy vedli svou a „druhou stranu“ k tomu až tak nepotřebovali. Na první pohled to tak u titulu Endemité: příběhy mizení přitom nemusí vypadat, vždyť textová předloha je společným dílem umělecké šéfky „Rubínu“ Dagmar Fričové a německého spisovatele a překladatele Matthiase Naumanna. Ovšem herecké obsazení je výhradně ženské, režírovala Lucie Ferenzová. Jako by i téma pražské inscenace mělo daleko více konvenovat ženskému náhledu na svět, přestože se v textu vyskytují rovněž mužské party.

Tereza Hof v inscenaci A studio Rubín Endemité: příběhy mizení, foto: A studio Rubín – Patrik Borecký

Endemit je, praví heslo na Wikipedii, z něhož je citováno v programu k inscenaci, označení pro „organismus, který vznikl a je rozšířen jen na určitém území a nikde jinde se nevyskytuje“. Fričová s Naumannem však pojem používaný pro floru a faunu, které v jejich textu mají schopnost komunikovat, vztahují i na člověka, na lidi, kteří se vyskytují v určitém prostředí a potýkají se s ním, obtížně se na ně adaptují. A to prostředí je poznamenáno radikálně rychlou proměnou klimatu; co platilo včera, neplatí dnes. Je to zpráva o lidech naší doby nahlédnutých optikou budoucnosti, a nikoliv pouze antropomorfní perspektivou. Text na jednu stranu imaginativní, na stranu druhou deklarativní a „vzdělávající“.

Režisérka Lucie Ferenzová využívá potenciálu Terezy Hof, Halky Třešňákové a Jany Kozubkové: první jmenovaná je herecky nejtvárnější, nejvíc vyhraná; druhá zde uplatňuje své pohybové schopnosti (ostatně v pohybovém divadle je Třešňáková doma) i perfektní němčinu v partiích, jež zazní (s titulky za zády) v tomto jazyce; Kozubková je etablovaná jako písničkářka a režie tuto její dovednost v jedné pasáži zúročuje. Pod vedením Ferenzové trojice rozehrává mix praštěnosti, situačních odvazů, které ovšem uzemňuje edukativnost, jež to celé sráží. Právě herecká akce nedovolí, aby celek vyzněl jako pamflet. Ale to, na co je inscenací poukazováno, vím už dlouho z klimatických a jiných zpráv nebo z prostého pozorování přírody v čase. Když odečteme inscenační a hereckou zručnost, Endemité: příběhy mizení téma zkrátka jen konstatují. Jako ten, kdo je přesvědčen a kdo pociťuje, že klimatická změna je malér, jsem Endemity v tomto pouze utvrzován. A obávám se, že i pro valnou většinu návštěvníků a návštěvnic Rubínu je a bude přítomná inscenace ujišťováním beztak již přesvědčených.

Tereza Hof a Jana Kozubková v inscenaci A studio Rubín Endemité: příběhy mizení, foto: A studio Rubín – Patrik Borecký

Třeba dodat, že na základě textu, který společně napsali Dagmar Fričová a Matthias Naumanna, vznikly dvě různé inscenace: jedna je pražská, druhá berlínská, inscenovaná v tamním Theater unterm Dach. Obě budou tento týden v A studiu Rubín uvedeny v rámci off programu Pražského divadelního festivalu německého jazyka – nejprve 13. listopadu bude od 19:30 na programu tuzemská a následující dva dny (vždy od 20:00) berlínská verze, která nemá, jak prozrazují fotografie na stránkách Rubínu, výhradně ženské obsazení.