Divadelní glosář: Ivana Uhlířová dvakrát v mužské roli. Nejžádanější jízda v Ústí

Divadelní glosář přináší postřehy z divadelních produkcí vesměs nedávno uvedených v premiéře, ale nemusí to být nutným pravidlem. Autor si vyhrazuje právo na vytahování do popředí třeba jen určitých aspektů zhlédnutého kusu.

Kolik je ženství v Strindbergovi?

„Parodicky mystická groteska s prvky konspirace o současném (nepřekonatelném?) nárazu progresivního a konzervativního diskurzu. (…) Meditace o hloupém nekonečnu. Rituál trapna. Paranoidní realismus. Peklo, ve kterém každý den budeme říkat to stejné. Pokus o transcendenci a rozloučení.“

To jsou věty z anotace Noci tribádek, kterou má na repertoáru brněnské HaDivadlo. Jde o hru, již švédský spisovatel Per Olov Enquist (1934–2020) publikoval před půlstoletím coby svůj dramatický debut. Jako v řadě jiných svých děl, i tady autor vychází z reálných historických situací, které domýšlí po svém, pouští (si) imaginaci na špacír. V Noci tribádek vychází ze střetnutí, k němuž došlo roku 1889 v kodaňském divadle Dagmar, kde švédský dramatik August Strindberg zkouší svoji jednoaktovku Ta silnější, v níž má hrát jeho manželka Siri von Essen, která od něj ovšem již odešla (rozvedli se teprve roku 1891). Na zkouškách se nečekaně objeví literátka Marie Davidová, kterou Strindberg nemůže vystát už proto, že Siri a Marie jsou v milostném stavu, jsou tribádkami (označení pro ženy, jež spolu mají pohlavní styk). Tedy alespoň tak to sugeruje dramatik Enquist: ze skromných dokumentů, jež jsou k dispozici, nelze totiž jednoznačně doložit, že tomu tak skutečně bylo. Na českých jevištích je hra inscenována od roku 1993, toto je její sedmé provedení, které je současně poslední inscenací Ivana Buraje (* 1988) v roli uměleckého šéfa HaDivadla; vede je od roku 2015, od nastávající sezóny bude umělecky šéfovat pražskému Divadlu v Dlouhé.

Ivana Uhlířová v inscenaci Noc tribádek brněnského HaDivadla, foto: HaDivadlo – David Konečný

Per Olov Enquist hru pojal jako souboj pohlaví nejen proto, že Strindberg bývá vnímán coby „nepřítel žen“, ale i proto, že v tu dobu západním civilizačním okruhem procházela první vlna feminismu usilující mimo jiné o volební právo žen. Buraj hru o dvou dějstvích osekal, oprostil ji především od některých reálií, o nichž postavy hovoří, naopak Enquistův text doplnil o citace z knihy italské feministky Carly Lonzi Klidně jdi. Ale především: hlavní roli obsadil herečkou, konkrétně Ivanou Uhlířovou (původně si vybral Simonou Pekovou, ze zdravotních důvodů nakonec roli Strindberga nazkoušela Uhlířová). Tímto tahem vstoupil na tenký led, neboť by ze švédského literáta snadno mohl učinit karikaturní figurku a potenciální fluidnost by se převrátila v topornou schválnost. Burajova sázka na herečku ztělesňující proslulého misogyna – nebo alespoň taková je Strindbergova pověst a Enquist ji v zásadě nerozporuje – stojí nejspíš na úvaze, že ve Strindbergovi muselo být kus ženy, že jeho intuice nemohla být výlučně a jaksi ploše mužská, že si uvědomoval, že ženy nastoupily na „vítězný pochod“, že starý svět odchází, a to vše v něm vyvolává pnutí, která jej dovádějí k hranici šílenství. A jakkoliv je Strindberg titánský, je rovněž křehký a zoufalý. Nevím samozřejmě, zda to Buraj formuloval přesně takhle, ale jisté je, že Ivana Uhlířová svým skvělým výkonem dovoluje pochopit rozporuplnost figury. Už jen z podstaty odlišného pohlaví dramatika ztělesňuje s odstupem, ne však zcizeně, nepohrává si se Strindbergem jako s nějakou loutkou v sobě, kterou si herecky vodí. Perfektní!

Zleva Ivana Uhlířová, Sara Venclovská, Radim chyba a Magdalena Kuntová v inscenaci Noc tribádek brněnského HaDivadla, foto: HaDivadlo – David Konečný

ALE: Ivan Buraj se scénografy Janem Kristkem a Paulínou Závackou vizuálně evokují ve většině předmětů i v estetice kostýmů svět konce předminulého století, ale zkrácením původní hry a implantací partií z knihy Klidně jdi režisér celek směruje poněkud tendenčně, jako by půlstoletí starý Enquistův text věci nesděloval dost pádně a správně z dnešního pohledu. Na jednu stranu tedy plodný tah se „znejisťujícím“ obsazením hlavní mužské role herečkou, na straně druhé ideové, ba téměř ideologické tlačení na pilu – v duchu slov z anotace citovaných zde v úvodu („náraz progresivního a konzervativního diskurzu“). Tím neříkám nechoďte na tuto Noc tribádek, právě naopak! Už kvůli Ivaně Uhlířové stojí za vidění, budete-li mít tu možnost, a kromě toho má zdatné protihráčky v Magdaleně Kuntové v roli Siri a v Saře Venclovské, která ztělesňuje Marii Davidovou.

Kdopak by se Kafky bál?

Shodou okolností Ivana Uhlířová představuje mužskou postavu také v inscenaci Aparát pražského Studia Hrdinů. Její figurou je Cestovatel, který při své pouti světem je v nejmenované zemi pozván na vykonání popravy vojáka. Akt má být proveden speciálním popravčím aparátem… Zkrátím to: německá režisérka a dramatička Katharina Schmitt, která vystudovala DAMU a do Prahy se vracívá pracovat především právě do Studia Hrdinů, v nynější inscenaci vychází z povídky Franze Kafky V kárném táboře. Schmitt do centra staví právě onen popravčí a současně i mučící aparát, jehož jehlice do odsouzencova těla hodiny vpisují slova rozsudku, a dotyčný prochází několika fázemi utrpení; detaily naleznete v Kafkově přibližně třicetistránkové povídce, kterou psal souběžně s románem Proces.

Ivana Uhlířová v inscenaci Aparát pražského Studia Hrdinů, foto: Studio Hrdinů – Pavel Svoboda

Uprostřed scény se nachází rozměrný objekt navržený Pavlem Svobodou a vycházející z Kafkova popisu. Úryvky ze spisovatelova textu zaznívají ve voice overu v podání Uhlířové. Jako Cestovatel však tato herečka – stejně jako Jakub Gottwald (v roli Důstojníka obsluhujícího stroj) a Pasi Mäkelä (coby Odsouzenec) – prakticky mlčí a provádí úkony spojené s tím, co voice over sděluje. Pouze experimentální zpěvák Vojtěch Šembera vydává zvuky dotvářející atmosféru, doprovázející chování stroje či evokující vypjaté lidské chvíle. Schmitt však herce aranžuje s jakousi operní polovičatostí, jejich pohyby jsou vesměs ilustrující, akce není režisérčinou silnou stránkou. Jenže Aparát neobstojí ani coby kafkovská atmosférická živá instalace, i když hudba Christopha Wirtha má sugestivnost. Konstrukce navržená Pavlem Svobodou je však spíše legrační než hrůzu nahánějící, jistě s ní byla spousta práce a vymýšlení, ale manipulace s aparátem působí jako setkání v dílně staromilských kutilů nebo na srazu automobilových veteránů, kde se pánové snaží klikou nastartovat technologicky vyžilý kus.

„V novém projektu Aparát se (Schmitt) věnuje fenoménu diváctví, vztahu pozorovatele ke skutečnosti a jeho odpovědnosti za svůj pohled,“ píše se v programu k inscenaci. To zní dočista filozoficky. Realita inscenace je daleko skromnější. Když pak v samém závěru jsou diváci obdarováni čajem a vybídnuti, aby šli obhlédnout aparát, je to vydáváno za součást několikanásobné studie o strojích, mocenských strukturách a zasahování do událostí. Přání je zde otcem myšlenky.

Ivana Uhlířová v inscenaci Aparát pražského Studia Hrdinů, foto: Studio Hrdinů – Pavel Svoboda

Katharina Schmitt už jednoho Kafku pro Studio Hrdinů připravila: v roce 2018 Zprávu pro Akademii, jež se opírala o autorovu povídku Zpráva pro jistou Akademii. Hodinová inscenace s výtečnou Zuzanou Stivínovou v roli opice a Ivanem Luptákem byla divadelně určitě kvalitnějším „kafkováním“ než nynější Aparát. Kde nic není, ani Uhlířová nebere.

V „jídeláku“ to ještě žije

Jídelní vůz je divácky asi nejúspěšnějším titulem ústeckého Činoherního studia za několik posledních let. Pravidelně je vyprodáno – i po dvou letech od premiéry. Kromě toho byl Jídelní vůz vyvezen na festivaly nebo na hostování po jiných koutech republiky. Je svým způsobem správné i paradoxní zároveň, že jako tvůrce je pod takovým kusem podepsán umělecký šéf souboru David Šiktanc (* 1987), který toto pololetí v Ústí dobrovolně dosluhuje; zanedlouho, od nové sezóny, jej ve funkci vystřídá generační souputník Michal Hába. (Šiktanc veřejně přiznává tvůrčí vyhoření – a není mezi divadelníky jediný…)

Andrea Uhlík Berecková (a v pozadí Jan Plouhar) v inscenaci Jídelní vůz Činoherní studia Ústí nad Labem, foto: Činoherní studio – Martin Špelda

Ale k Jídelnímu vozu. Inscenace trvá právě tolik, kolik jízda rychlíkem z Prahy do Ústí, to jest nějakých pětasedmdesát minut. Na scéně se nachází jakoby část vlakového „jídeláku“, v němž kraluje vrchní (Jan Plouhar). Do vagónu přicházejí různé osoby a za okny ubíhá krajina (projekce v zadním plánu scény natočená na reálné trase). Šiktanc s kolektivem Činoherního studia vytvořili sled scén, v nichž se střetávají různé typy a vznikají více či méně bizarní setkání a situace, některé silně stylizované, jiné civilistní, některé vypointové, jiné jdoucí do ztracena. Mezi jednotlivými epizodami promlouvá „nádražní“ hlas muže (herce a dabéra Václava Knopa, jenž je hlasem nádražních rozhlasů). Kromě místopisné zakotvenosti a více či méně přímočaré zábavnosti je v inscenaci ovšem přítomna i melancholie kvůli pozvolnému zániku té podoby cestování, jíž Jídelní vůz nepřímo skládá hold. Cestování, kdy vlak jede krajinou a v „jídeláku“ lze v klidu posedět, hledět na krajinu či vést řeči. Protože naplní-li se technická vize, měla by cesta z Prahy do Ústí jednou trvat nějakých šestadvacet minut. To k pokecu s vrchním už sotva dojde.

Jan Plouhar a Klára Suchá v inscenaci Jídelní vůz Činoherní studia Ústí nad Labem, foto: Činoherní studio – Martin Špelda

Princip inscenace vydá právě tak na tu hodinu a kousek, za „katarzi“ zkrátka poslouží příjezd vlaku do Ústí. Jedním z pasažérů je herec (Lukáš Černoch) a nejen z této figury se dá docela přímočaře usuzovat, že inspirací tady bylo věčné pendlování divadelníků mezi Prahou a Ústím (a Ústím a Prahou). Velmi doporučuji zhlédnout Jídelní vůz právě na domovské scéně Činoherního studia, neboť tam rezonuje s publikem nejpřirozeněji a nejspontánněji.

O tom, zda Jídelní vůz je, anebo není inscenací podbízivou a také ohleduplnou k ženským postavám, vznikly diskuze (především na stránkách Divadelních novin), možná určené i generačním náhledem. Takové spory samozřejmě vést lze, ale mimo diskuzi je, že Davidu Šiktancovi se v ústeckém „Činoheráku“ podařilo vytvořit inscenaci, která zabírá, aniž by Jídelní vůz dehonestoval umělecky vcelku ambiciózní profil této scény.