Manon v Národním divadle tne do živého, soubor má však ještě na čem pracovat

Šéf Baletu Národního divadla Filip Barankiewicz obrací titulem L’Histoire de Manon pozornost do britské poválečné baletní tvorby. Kenneth MacMilan patří k jejím klenotům. V baletu Manon ve velkém ukazuje své tanečně-vyprávěcí postupy (inscenace na ploše tří aktů se dvěma přestávkami trvá téměř tři hodiny), díky nimž je řazen mezi nejznámější choreografy minulého století. Jeho tvorba se však neomezuje na narativní díla, v přehledu nalezneme i díla nedějová, avšak právě zejména díky velkým dramatickým opusům je MacMillan proslulý.

Mimořádné nároky

Prévostův příběh si choreograf značně upravil. Diváci se tak například nesetkají s Des Griexovým věrným přítelem Tibergem, zato svou roli, jakkoliv menší, hraje milenka Manonina bratra. K významným škrtům v libretu se uchýlil zejména kvůli spádu a kompaktnosti inscenace. Přesto může být místy rozvleklá délka baletu kamenem úrazu pro leckterého diváka. Nutno podotknout, že při své anglické premiéře byl balet ještě delší a choreograf jej později sám zkrátil.

MacMillanova choreografická kompozice vyžaduje pečlivé provedení. Některé pasáže, sólové i sborové, navíc charakterizuje překotná rychlost a komplikovanost, což může být kritickým bodem pro interprety jakéhokoliv tělesa. Pražský soubor se při druhé premiéře s choreografií výrazně potýkal. Úvodní sborové party postrádaly potřebnou preciznost i synchronní provedení, točivé prvky působily často nestabilním dojmem a navíc setkání dvou hlavních postav působilo trochu  banálně.

Danilo Lo Monaco a Romina Contreras v inscenaci L’Histoire de Manon Baletu Národního divadla v Praze, foto: ND – Serghei Gherciu

Federico Ievoli (Des Grieux) a Aya Okumura (Manon Lescaut) sice mají potřebnou techniku, zato jako pár zamilovaných, z mého pohledu, nepůsobí věrohodně. Ievoli se na Des Grieux zcela hodí, jeho mladický a rozšafný vzhled je vlastní románové předloze, avšak Okumura působí příliš dětským dojmem (ano, vím, v knižní předloze je hrdince osmnáct let), postavě v jejím podání chybí větší důraznost, zejména ve druhé a třetí části. Manon má být zkrátka femme fatal – a tu jsem na jevišti zásadně postrádal.

Sedlo si to

Ve druhé části večera se však Balet Národního divadla vybičoval k výrazně lepšímu výkonu. Patrné bylo technicky jistější provedení a celkové plynutí energie i v přechodech mezi jednotlivými tanečními částmi. Jde přesně o part, v němž na některé diváky (včetně mě) může Manon jako člověk působit nesympaticky, možná až proradně. Na jedné straně miluje luxus a peníze, kvůli nimž se dokáže dvořit vlivným pánům, na straně druhé stále „miluje“ Des Grieuxe a přislíbí mu útěk s ním.

Proradnost chování, která se tu mísí s nerozvážnou zamilovaností (záměrně nepoužívám slovo láska, jelikož se mi to příčí i vzhledem k mému vnímání románové předlohy), zde vyvolává skutečně dvousečné pocity. Zejména dnes, kdy se tolik bojuje za emancipaci žen, může její postava působit spíše politováníhodným dojmem. Není totéž ovládnout si muže skrze svou sexualitu, jakkoliv to bylo v 18. století  – i dlouho poté – revoluční (tedy pro smetánku, neboť v nižších třídách společnosti to nebylo nic ojedinělého), jako skrze svou osobnost, charakter a důstojnost, na něž kladou důraz zejména feministická hnutí.

Robert Tewsley, choreolog a realizátor choreografií sira Kennetha MacMillana, při zkouškách Baletu Národního divadla v Praze pro inscenaci L’Histoire de Manon, foto: ND – Serghei Gherciu

Ve třetím jednání soubor svůj výkon již plně stabilizoval. Konec příběhu nechává vyznít ve velkém. Zejména úprk dvojice do bažin Louisiany před pronásledovali byl herecky procítěný a závěrečný stesk Federica Ievoliho alias Des Grieux nad skonem Manon působil srdcervoucím dojmem – i v konturách zažitého baletního patosu mám pocit, že se Ievolimu podařilo do něj vnést mnohem více věrohodnosti a pravdivosti.

Volba, která dává smysl

Pražskému uvedení L’Histoire de Manon sluší zejména scénografie Cinzie Lo Fazii. Skvěle vystihuje charakter všech tří jednání. Sympatické na ní je – a právě díky tomu je výsostně funkční –, že není opulentní obdobně jako choreografická složka. Na baletní poměry je v mnohém úsporná a především symbolická, čímž vyvažuje jistou naditost choreografické kompozice.

V prvním a druhém jednání se například tyčí v pozadí polorozpadlý skleněný pavilon, zašlé a napůl vymlácené sklo perfektně odpovídá tehdejším nuzným pařížským poměrům. Dává tak do kontrastu postavení smetánky, o níž balet i jeho románová předloha pojednává především, s tehdejším běžným životem. Totéž perfektně funguje ve druhém jednání, kde vyvažuje jinak naleštěnou oslavu Monsierura G. M. Kostýmní návrhy Natalie Stewart vynikají z mého pohledu mnohem méně, avšak funkčnost splnily a nebránily pohybovému slovníku, což je u choreografů MacMillanova typu zásadní. Za zmínku rovněž stojí neobyčejně skvělý výkon orchestru Státní opery, který při premiérových večerech dirigoval Martin Yates.

Romina Contreras v inscenaci L’Histoire de Manon Baletu Národního divadla v Praze, foto: ND – Serghei Gherciu

Balet Národního divadla v Praze díky uvedení L’Histoire de Manon získal do repertoáru žádaný titul. MacMillanův balet se dlouhodobě těší velké oblibě po světě, dokonce by se dalo hovořit o „Manoniádě“, jelikož vloni uběhlo půlstoletí od prvního uvedení, což vedlo k tomu, že se Manon objevila na programu velkých světových divadel. V českém kontextu k této vlně přispěje i Slezské divadlo Opava, jenž uvede novou verzi Martina Tomsy (do jaké míry se bude vztahovat k původní MacMillanově choreografii se prozatím nedá soudit).

Mám pocit, že Balet Národního divadla se po delší době sice ohlíží do minulosti, ale ne té úplně zakonzervované. Těží z ní, učí se a na základě toho činí informovaná rozhodnutí. Sice premiéra přichází o rok později, i tak kvituji uvádění děl historické rázu, která mají zejména širokému publiku stále co říci.