Olomouckému baletu odklon od čisté klasiky k současnějšímu výrazu sluší

Glen Lambrecht, belgický tanečník a choreograf, kromě angažmá v Královském flanderském baletu zakotvil v baletu Slovenského národního divadla a od roku 2022 působí v baletním souboru Národního divadla Brno. V premiérovém opusu Královský dvůr/King´s Court, vytvořeném pro olomoucký, ansámbl se odráží jeho znalost akademické taneční techniky, jež je pro něj výchozím bodem pro neoklasické tvarování.

Co se týče samotného syžetu, Lambrecht se upnul na intimní život anglického krále Jakuba I. Stuarta (1566–1725) a zcela eliminoval politické kroky tohoto panovníka, který vládl sedm let bez parlamentu a potýkal se s řadou intrik vedených proti jeho osobě. Lov prý byl jeho největší vášní, na niž nešetřil časem a financemi; pokud se nemohl honů účastnit, míval mrzutou náladu.

Choreograf se však soustředil na panovníkovy vztahy, které měl i s několika muži. Uvádí se, že velmi blízko měl k Esme Stewartovi – hraběti z Lennoxu, k Robertu Carremu – hraběti ze Somersetu a k Jiřímu Villiersemu – vévodovi z Buckinghamu. Z jeho korespondence historikové vyvozují, že byl homosexuál nebo bisexuál. Nicméně Jakub I. se oženil s Annou Dánskou, s níž měl několik dětí, jsou doloženy i jeho zálety s Annou Murayovou. A po roce 2000 byla objevena tajná chodba mezi královou ložnicí a ložnicí jeho oblíbence Jiřího Villierse. Takže kdo ví…

Záběr z choreografie Glena Lambrechta Královský dvůr, která je součástí baletního večera Moravského divadla Olomouc, foto: Moravské divadlo Olomouc

Ta elegance krásných těl…

Glen Lambrecht se ve své choreografii drží milostných avantýr krále, jenž nejenže udržuje vztah se svou manželkou, ale líbí se mu také muži. Erotika je v duetech naznačena decentně, více odvážnějších propojení a doteků vidíme v pánském triu, kdy se král oddává dvěma mužům. Smyslnost a vyzývavost je v tento okamžik patrná a sexuální podtext podtrhují tmavě vínové trikoty, v horní části průsvitné, které mají na sobě jak tanečníci, tak tanečnice. Krásu jejich těl zdůrazňují nejen jednoduché kostýmy, ale i nahé nohy, kdy vynikají dlouhé linky končetin, jejichž protažení je pro noblesu a estetiku choreografie zásadní. Lambrecht staví na pronikavé vizualitě, scénograficky doplněné o objekt visící v pravém rohu jeviště, jež se v průběhu představení rozsvěcí a průhledné útvary instalované uvnitř červeného řasení evokuji bušící srdce. Srdce, které prudce tepe pod náporem emocí, jež rozum neukočíruje…

Emoce se snaží ovládnout ústřední hrdina James, tančený výborně Sergiem Méndezem Romerem, který osciluje mezi svou náklonnosti k oběma pohlavím. K ostře vyhroceným střetům nedochází, ačkoliv vybrané allegrové části z klavírních kompozic Wojciecha Kilara jsou samy o sobě dramatické a v rytmu razantní. Lambrecht se přesto bez ustání drží uhlazené taneční textury, v níž vynikají protažené paže a vysoké polohy nohou. Vyžaduje, aby tanečníci byli přesní v provedení a ukázali své fyzické dispozice, z nichž dílo těží. Zprvu přichází na jeviště s tvářemi schovanými pod bordó závoji, v průběhu produkce kostýmy doplňují okružím, kratičkými tutu ovinutými kolem pasu, a nakonec i dlouhými transparentními sukněmi. Horizont mění své zabarvení, ve finále je podsvícen světelnou rampou a line se tu kouř.

Královský dvůr je sledem výjevů bez konkrétního narativu, v nichž tančí pět párů (včetně hlavních postav krále a královny) a na jejichž interpretaci balet stojí. Olomoucký soubor tu ukázal svou pohotovost, dispozice a talent v bezchybném, čistém provedení variací, hladce zvládnuté partneřině a sborové souhře.

Záběr z choreografie Glena Lambrechta Královský dvůr, která je součástí baletního večera Moravského divadla Olomouc, foto: Moravské divadlo Olomouc

Výkony lepší základní myšlenky

Své kvality, a především chuť zatančit si v choreografii, která pracuje s gestikou, přízemními polohami a s rychlejšími změnami v prostoru prokázal olomoucký soubor i v následujících Skrytých tajemstvích/Hidden Secrets od Garreta Smitha, amerického choreografa, jehož díla má na svém repertoáru řada baletních souborů v USA i Evropě. Do své choreografie vkládá – oproti té předchozí, Lambrechtově – více autenticky vyznávajícího tance. Oporou je mu hudba Philippa Glasse, proslulého představitele americké minimalistické školy, který ve svých skladbách používá ostinátní opakování motivů různých délek, postupně prodlužuje nebo zkracuje fráze, mění rytmický a melodický obsah, kdy vybrané opusy působí až hypnoticky. Ne tak kompozice taneční, která sice sahala více ke contemporary dance, ale jež by potřebovala dramaturgickou supervizi.

Za vyškrtnutí by stál hned první výjev s malým chlapcem na posteli, jemuž přichází dát dobrou noc jeho tatínek přinášející strašidelně vypadající loutku. Tento obraz je odrazovým můstkem pro chlapcův sen, z něhož se ve finále probouzí. Osobní inspirací byl pro Garreta Smitha strach, od něho odvinul svou vizi světa ovládaného jedním mužem pojmenovaného Prezidentem. Je to on, kdo hýbe svými poddanými alias tanečníky a tanečnicemi v černo-modrých vršcích s kresbou čárových kódů, v sukních, v ponožkách s chrániči na kolenou, s kuklami na hlavách a krátkým závojem přes oči. Diktátor je v projevu úsporný, sedí u svého stolku, píše nebo předsedá shromáždění u velkého mobilního stolu, za nějž tanečníci a tanečnice usedají, stroze si předávají lejstra, zvedají sluchátka telefonů a ťukají do psacích strojů jako za starých časů, přičemž jsou identifikováni skrze široké bílo černé čáry. Již v tom spatřuji nesrovnalosti dobového zařazení, kdy se ocitáme v bizarním světě, kde lidé jsou roboty bez vlastního rozumu. Jistě v tom lze vidět paralelu k současnosti, v níž jsme vystaveni vlivu digitálních technologií a válcováni přehršlí informací, ovšem samotná, téměř hodinová inscenace postrádá věrohodnější apel.

Záběr z choreografie Garretta Smithe Skrytá tajemství, která je součástí baletního večera Moravského divadla Olomouc, foto: Moravské divadlo Olomouc

Myšlenky do ní vložené vyznívají schematicky a vlažně, zvláště když prezentovaná revoluce poslušné společnosti nemá jasný závěr – revoltující hrdina je tlučen svými soukmenovci, přitlačen ke zdi a náhle se zhasne. Navracíme se k probouzejícímu se chlapci, jenž se bojí loutky, která ve snu ožila jako Prezident a kdy vyškrtnutí tohoto obrazu by inscenaci dle mého rovněž prospělo. Choreograf by se pak mohl více soustředit na střet moci, s níž roste chuť, touha vše ovládat a kontrolovat. Mohl by rozehrát a kulminovat situace, věnovat pozornost jejich propracování. Nejlépe dopadají scény, v nichž tanečníci běhají s jezdícím stolem po hrací ploše – choreografie nabírá na dynamice a razanci, kterou povětšinou postrádá. Vydařený je pánský duet, plný silového napětí, vyvažování těžiště a dravosti. Tyto části se vymykají z jinak nepříliš záživných Skrytých tajemstvích.

V každém případě složený premiérový večer olomouckého baletu je potřebným krokem směrem k současnosti, jak dramaturgickým, tak choreografickým. Tanečnici a tanečnice jsou zde ve velmi dobré kondici, fungují jako vyladěný celek, jehož potenciál vybízí k inscenování dalších současných titulů.