Romeo a Julie se v Národním divadle pěkně nesou na vlnách Stuttgartu
Baletní soubor pražského Národního divadla nasadil do svého repertoáru Romea a Julii v choreografii Johna Cranka z roku 1958. Tento titul má pro českou baletní historii speciální význam. Jeho světová premiéra se konala v Brně roku 1938, a to díky českému choreografovi Ivo Váňovi Psotovi, jemuž se dostala do rukou Prokofjevova partitura.
Dodejme, že brněnské uvedení obnášelo kratší verzi – pracovalo se suitou z baletu a hlavní představitelka Zora Šemberová tančila bez typických špičkových střevíců. V Praze byl tento příběh inscenován naposledy v roce 2013 v osobité choreografii Petra Zusky, která měla daleko od dnes již kanonických zpracování.
Příběh Romea a Julie zná téměř každý, na což baletní tvůrci často spoléhají. Ani známý jihoafrický choreograf John Cranko (1927–1973) se neodklonil od shakespearovského příběhu, a tak lze na jevišti sledovat všechny známé postavy i scény. Baletní inscenace však kladou větší důraz na dramatické momenty, ze kterých těží potenciál pro taneční ztvárnění a jednotlivé variace. Už téměř tradičně je to například ples Kapuletů, jenž skýtá příležitost pro velkou taneční akci a při kterém se Julie na první pohled zamiluje do Romea, nebo takzvaná balkonová scéna, jež se stává prostorem pro milostné pas de deux, tedy duet Romea a Julie. Crankovu verzi doplňuje malebná scénografie Jürgena Roseho, která svým realistickým rázem, přísnou symetrií a dokonalou prací s perspektivou umně dokresluje inscenaci jako celek.
Jednotlivě precizní, spolu vášniví
Balet Národního divadla má ve svých řadách silné interpretační osobnosti, navíc poslední premiéry mohly diváky přesvědčit o tom, že i celková technická úroveň souboru i přes koronavirové těžkosti uplynulých dvou let zůstává na evropské výši. Při premiérovém večeru představovali hlavní pár Ayaka Fuiji a Paul Irmantov. Původně měla titulní postavu Julie ztvárnit divákům dobře známá Alina Nanu, avšak koronavirus tomu chtěl jinak. Fuiji povýšila na post první sólistky teprve v dubnu 2021, po čtyřletém působení v souboru. Technicky suverénní tanečnice i svým subtilním vzezřením dokázala Julii propůjčit mladickou nerozvážnost i něhu a svůj part zatančila s jistotou. Asijští tanečníci mají v evropském kontextu nevýhodu, jelikož jejich fyziognomie tváře je odlišná od té evropské, a proto se zdá, že méně rozumíme vyjadřovaným emocím. Ačkoliv Fuiji podle mého podala i po výrazové stránce uspokojivý výkon, přece jen jsem postrádal hlubší ponor do niterných a drásajících emocí dívky, která se právě dozvěděla, že její milý zahynul.
Irmantov oslnil rolí Romea vedení baletu natolik, že byl ihned po premiéře povýšen z demisólisty na prvního sólistu. Tanečník ruského původu během večera ukázal naprosto sebejistou techniku. Zejména jeho závěry tanečních variací a měkké dopady ze skočných prvků působily precizním dojmem. Obdobně na sebe upozornil i točivými prvky, například u klasických fouetté, při nichž dokázal vířit na jednom místě, což většinou bývá největší kámen úrazu i pro zkušené tanečníky. Svou techniku přitom vyvažoval výrazovým nadáním, jehož jemné odstíny dotvářely postavu Romea.
Jako pár Irmantov a Fuiji vyzařovali mladickou lehkomyslnost a bezstarostnost. Do společných pasáží se někdy vrhali natolik, až někdy zapomínali na hudbu či dynamiku jednotlivých frází, občasně zapomínali i na technické detaily. Svým charakterem však tato poloha perfektně zapadá do povahových rysů shakespearovských postav, a tak se dají akceptovat.
Tentokrát dobrá volba
Mezi ostatními postavami vynikl zejména Matěj Šust ztvárňující Merkucia. Šust si v souboru vydobyl jedinečnou pozici a umí zazářit nejen ve vážných, ale i komických partech. Merkucio v jeho podání má svéráz vyloženě od podlahy, jeho herectví je důvěryhodné a navíc podpořené brilantní technikou, kterou ukazuje jen tak mimochodem. Letité zkušenosti lze spatřit i na dramatickém projevu Terezy Podařilové coby hraběnky Kapuletové, tedy zhrzené matky, která nejdřív pohřbí svého syna a následně i svou dceru. Koneckonců i její partner hrabě Kapulet v podání Jiřího Kodyma svým přísným charakterem působí výrazně. Zejména když otevírá plesovou scénu, jež je spíše pohybově úsporná, tak se projeví jeho dramatický talent. Role chůvy perfektně seděla Nelly Danko, baletní mistryni, jež se o Julii skutečně starala jako o vlastní. Rod Monteků v tomto ohledu působil mnohem nevyrovnanějším dojmem.
Zařadit podobnou inscenaci na repertoár považuji za velmi dobrý a strategický tah. Šéf baletu Filip Barankiewicz bývá často kritizován za zaslepenou inspiraci stuttgartským repertoárem, v jehož souboru sám dlouhá léta působil jako tanečník a jednotlivé inscenace si tedy sám zažil. Tyto volby většina kritizuje zejména proto, že ne vždy musí být verze z jednoho souboru ty nejlepší, což se projevilo na Crankově Labutím jezeře, které mělo premiéru v pražském Národním divadle v roce 2019. Jeho Romeo a Julie však představují jiný případ. I po téměř sedmdesáti letech je jeho choreografie funkční a promlouvá soudobým jazykem. Ačkoliv dnešní divák spíše zná verzi Kennetha MacMillana z londýnského Královského baletu, tentokrát Barankiewicz nesáhl vedle.
Autor je šéfredaktorem časopisu Taneční aktuality.cz.
Národní divadlo Praha – Sergej Prokofjev: Romeo a Julie
Choreografie: John Cranko, hudba: Sergej Prokofjev, scéna a kostýmy: Jürgen Rose, choreologie a nastudování: Jane Bourne, světelný design: Jürgen Rose, Valentin Däumler, supervize kostýmů: Diana Eckmann, rekonstrukce scénické výpravy: Martin Černý, hudební nastudování a dirigent: Václav Zahradník.
