Po 27 sezónách potřebuji změnu. Těším se na normální život, říká primabalerína Nikola Márová
Nikola Márová, dvojnásobná držitelka ceny Thálie, se vyznačuje brilantní technikou i propracovaným hereckým zpracováním rolí. Po neuvěřitelných sedmadvaceti sezónách v Baletu Národního divadla zde ukončuje kariéru, což mají na svědomí i dlouhodobé zdravotní problémy. Proto jsem ji oslovil k rozhovoru, aby poodhalila, jak to loučení prožívá.
Aktuální sezóna je vaše poslední v Baletu Národního divadla. Jaký je to pocit odcházet z instituce, která byla téměř třicet let vaší domovskou scénou?
Svůj odchod jsem plánovala poměrně dlouho, takže jsem na to připravená a moc se těším. Zhruba před dvěma sezónami jsem se rozhodla, že ta letošní bude má poslední. Potřebuji změnu. Můj čas se v Národním divadle naplnil a já se chci vydat dále.
Bylo těžké se rozhodnout?
Ani ne. Dlouhodobě se totiž potýkám se zdravotními problémy, takže jsem tušila, že konec kariéry se blíží. V podstatě od svých pětatřiceti let, tedy devět let zpátky, jsem věděla, že to budu muset řešit. Během té doby se problémy objevovaly ve vlnách, chvíli to bylo lepší, jindy zase horší, ale už se to nikdy nevrátilo do původního stavu. Pochopila jsem, že musím svému tělu více naslouchat, často jdu přes své limity, bolest i zranění. Tušila jsem, že to tak už nebude možné dál, a najednou se mé tělo skutečně ozvalo tvrdým úderem. Uvědomila jsem si, že ten moment je tu.
Zároveň jsem si ale svůj odchod v podobném věku sama plánovala. Bude mi pětačtyřicet a nedokážu si představit, že bych ještě v šestačtyřiceti letech stála na jevišti a tančila velké klasické balety.
Sólistka Baletu Národního divadla Nikola Márová se stala 27. února 2003 v Praze laureátkou ceny Ballet Flower Award. Ocenění je určeno nejlepšímu českému tanečnímu umělci v oboru klasického baletu. Vpravo předseda poroty Vlastimil Harapes, foto: ČTK – Petra Mášová
Mluvila jste o tom, že to pak zdravotně přišlo náhle. Co vám tedy tělo řeklo?
Mám problémy se zády, konkrétně několik vyhřezlých plotének a pomocí rehabilitací jsem je zachraňovala a udržovala, abych mohla tančit. Ale jedna sezóna pro mě byla zásadní, kdy, domnívám se, jsem si přímo na jevišti udělala další výhřez. Ale tím, že jsem bolest zad měla víceméně pořád, nevnímala jsem to jako něco zásadního. Myslela jsem si, že bolest přejde, ale ona se naopak začala zhoršovat. Na tancování jsem se v tu chvíli opravdu necítila, konzultovala jsem svůj stav s lékařem a jeho doporučení bylo zcela jasné: okamžitě přestat tančit. Byl to pro mě šok, nečekala jsem, že to bude tak náhlé. Lékař mi řekl, že bych určitě neměla dělat skočné prvky, protože dopady jsou pro záda tím nejhorším. Takže jsem musela vyložit karty na stůl před šéfem baletu Filipem Barankiewiczem. On naštěstí souhlasil, že mi nechá pouze role, které nebudou příliš náročné.
Říkala jste, že se na konec kariéry těšíte. Na co přesně?
Na to, až konečně začnu mít osobní život. V divadle jste od rána do večera a večer hrajete představení. Pracovní týden tanečníků není pětidenní, ale šestidenní, takže pracujete od pondělí do soboty a v neděli máte volno. Někdy ale do toho skočí „dvojáky“, tedy hrajete ve 14 hodin a pak ještě od 19 hodin. Sólisti se samozřejmě střídají, nehrajete všechna představení, ale i tak je váš osobní život velmi omezený. A když už máte den volna, jste tak strašně unavená, že třeba představa vyrazit někam na výlet byla pro mě absolutně nereálná. Těším se tedy na normální život.
Nikola Márová pózuje 10. února 2010 v ateliéru, foto: ČTK – Jiří Káš
A to jste nezmínila, že máte rodinu. Jak v takovém kontextu vůbec je možné udržet si duševní pohodu a zdraví?
Profese tanečnice je extrémně náročná. Už od konzervatoře se vás snaží vycvičit tak, aby přežili jen nejsilnější jedinci. Slabší, citlivější povahy, a to vůbec nemyslím nijak špatně, jsou víceméně bez šance. Takže už od školy existuje velké a tvrdé síto a totéž se děje v profesionálních souborech a divadlech. Tam už ovšem nastupujete s tím, že víte, do čeho jdete. Ale samozřejmě jsou i tanečníci, kteří ani po konzervatoři přechod nezvládnou a odchází psychicky zničení z oboru pryč. Rčení „co vás nezabije, to vás posílí“ v baletu platí stoprocentně.
Vždy jste snila o tom, stát se baletkou?
Vždy. Začala jsem v šesti letech v přípravce Národního divadla. Ochutnala jsem ono baletní kouzlo a mou dětskou duši to úplně pohltilo. Už tenkrát jsem věděla, že se chci stát vekou baletkou a tančit velké role.
Takže jste měla velké sny, které se ve velkém i splnily.
Ano, doslova.
Nikola Márová spolu s Adamem Zvonařem v Labutím jezeru v pražském Národním divadle. Inscenace měla premiéru na konci března 2019, foto: ND – Martin Divíšek
Zmiňovala jste studium na konzervatoři a to, že to samo o sobě bylo nemilosrdné síto. Studovala jste na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy v devadesátých letech, o kterých vypráví i kniha Baletky Miřenky Čechové. Četla jste ji?
Přiznám se, že nečetla. Když vyšla, lidé kolem mě mi vyprávěli, že se v ní píše o osobách, které znám. Prý tam nejsou vykresleny úplně dobře, přitom mně osobně nikdy neublížily. Nemám ráda, když někoho odsoudíte před ostatními a oni nemají právo se k tomu vyjádřit. Najednou si totiž o nich poměrně velké publikum a čtenářstvo dělá obrázek na základě jediné zkušenosti. Z toho důvodu jsem knihu nechtěla číst – a ani to neplánuji.
Vystudovala jsem stejnou konzervatoř, a přitom mám úplně odlišné zážitky. Ke mně se pedagogové nikdy nechovali urážlivě, ani mě neponižovali. Každý je svého štěstí strůjcem a když je něco špatně, tak máme možnosti, i to dítě, něco s tím udělat.
Miřenka Čechová není jediná, kdo o podobných zážitcích mluví. Samozřejmě je to subjektivní prožívání, ale i vzhledem k tomu, jak jste to sama popisovala, to prostředí je velmi drsné.
Když je dítě citlivější, prožívá to intenzivněji. Také jsem citlivý člověk, ale zrovna moje povaha uměla ty drsnější zkušenosti nějak zpracovat. Totéž se děje v divadle, někteří tanečníci nápor zvládají lépe a jiní, jak jsem řekla, odcházejí psychicky zlomení.
Nikola Márová 3. února 2023 v péči léčebného ultrazvuku ve zrekonstruovaném Centru fyzioterapie Baletu Národního divadla; Anenský areál, Praha, kredit: ČTK – Vít Šimánek
A jak se vám dařilo na konzervatoři? Už tam vás předurčovali, že se stanete špičkovou baletkou? Protože právě i tahle vize může dosti ovlivnit to, jak se k vám poté ostatní chovají.
Už ze známek odhadnete, jestli máte nějakou budoucnost. Za nás se ještě strhávaly známky za postavu, což jsme vnímaly jako velmi nefér. Zejména pro náctileté studentky, kterým se postava přirozeně mění, ale přitom je jim to každodenně vyčítáno. Pokud však vím, nyní tahle praxe nefunguje, a je to jedině dobře. Ale ano, mně se to zrovna vyhnulo, s postavou ani technikou jsem problém nikdy neměla. Posílali mě také na baletní soutěže, obsazovali mě do sólových rolí v rámci školních představení, takže člověk začíná tušit, že v tom oboru si budoucnost najde. Ale je to opravdu komplikované téma, různí lidé mají různé zážitky. Nebo ty mé alespoň odlišné jsou.
Po studiu jste získala angažmá v baletu pražského Národního divadla. Nepřemýšlela jste nad tím zkusit konkurz do zahraničního souboru?
Zkoušela jsem to, ale nevzali mě kvůli tomu, že jsem byla příliš vysoká. Tanečnice používají špičky, takže najednou ty vysoké jsou ještě vyšší. A některé soubory opravdu dbají na to, aby měli v průměru všechny baletky stejně vysoké, případně hledají menší i vyšší kvůli konkrétním rolím. Když jsem se hlásila, zrovna jim v souboru chyběly tanečnice středního vzrůstu a tam já nespadala. Přišlo mi to hrozně nefér, a proto jsem dál ani nehledala.
Nikola Márová na posteru pro balet Tramvaj do stanice Touha v Baletu Národního divadla, foto: ND – Serghei Gherciu
Nemrzí vás to?
Nemrzí. Dostala jsem pak ještě nabídky do Atlanty a do Mnichova, ale všechny jsem je odmítla. Mám totiž v Praze rodinu a být s ní je pro mě prioritou. Když jsem končila konzervatoř, věděla jsem, že můžu jít do Prahy a do Brna, ale má volba byla poměrně jasná. Navíc jsme s baletním souborem cestovali tolik, že jsem se podívala po celém světě.
Za svou kariéru jste tančila mnoho rolí. Dokázala byste říct, která byla vaše nejoblíbenější?
Myslím, že si mě všichni spojují s rolí Odetty/Odilie z Labutího jezera, což byl i můj sen. Klasických titulů je mnoho, ale zrovna tato role je pro všechny baletky takový svatý grál, pomyslný vrchol.
Tedy role, za kterou jste dostala ocenění Thálie v roce 2007. Vy jste přitom netančila jen v jedné verzi Labutího jezera…
Přesně tak, tančila jsem ho dlouho a hodně. Ta oceněná verze byla choreografie od Hany Vláčilové ve Státní opeře, ale tančila jsem i v dalších inscenacích Labutího jezera, v Národním divadle i jinde. Každý měsíc jsme měli s mým tanečním partnerem Michalem Štípou na repertoáru Labutí jezero a bylo toho tolik, že už se mi do té role ani nechtělo.
Když se mě nedávno v Národním divadle ptali, v jaké inscenaci chci končit kariéru a že na konci sezóny se vrátí na repertoár Labutí jezero, tak jsem rázem řekla, že jím určitě končit nechci.
Nikola Márová v roli Blanche DuBois v baletu Tramvaj do stanice Touha v Baletu Národního divadla, foto: ND – Serghei Gherciu
Když už jste byla z Odetty/Odilie unavená, tak pomyslné žezlo oblíbené role převzala jaká?
Taťána z Oněgina a Julie z Romea a Julie. Herectví mě velmi bavilo a zrovna tyhle dvě role jsou na herectví založené, a proto jsem se v nich vždy mohla vyžívat.
A naopak roli, která vás stála nejvíce práce?
Těch bylo hodně. Jako první mě napadá Kitri z Dona Quijota. Tehdy mě oslovilo brněnské Národní divadlo, zda bych nechtěla právě v této roli hostovat. Nicméně tou dobou jsem působila ve sboru v Praze a musela jsem to nazkoušet víceméně sama. A to je velmi náročné, nikdo vás neopravuje, chybí vám zpětná vazba. Navíc jsem vždy dojížděla po D1 a všichni víme, jak se někdy může cesta Praha–Brno nepěkně protáhnout. Stalo se mi, že jsem dorazila krátce před šestou, z autobusu jsem se skoro nemohla narovnat a od sedmi jsem měla být na jevišti.
Internetová aukce 19. října 2022 prvního NFT (Non-fungible token) Národního divadla. Dílem je fotografie první sólistky Baletu ND Nikoly Márové v roli Odetty z Labutího jezera. Účastníci dražby mohli pomocí virtuální reality vstoupit do metaprostoru, kde se setkali s avatarem baletky a mohli s ním komunikovat, foto: ČTK – Michaela Říhová
Zažila jste několik šéfů v Národním divadle – Vlastimila Harapese, Petra Zusku a Filipa Barankiewicze. Navíc jste ještě zažila Hanu Vláčilovou ve Státní opeře. Dokázala byste jejich vedení nějak vzájemně porovnat?
Každý měl jiný přístup a přinesl si jiná pravidla chodu divadla. Pana Harapese jsem měla jenom dvě sezóny. Sotva jsem se rozkoukávala, učila jsem se celý repertoár souboru, takže to bylo pro mě osobně těžké období. Když přišel Petr Zuska, nastala v souboru obrovská změna. Pana Harapese jsme všichni znali z televize, a tak trochu jsme se ho i báli (smích), zatímco Petra jsme znali jako bývalého kolegu. S hodně lidmi si tykal a naše spolupráce začala být na přátelštější úrovni. Jemu také vděčím za to, že mi dal důvěru a hlavní role v jeho baletech. Právě díky němu jsem si kariéru vybudovala. I když uměl být velmi přísný, byl pro mě důležitou osobností. Například když jsem se vracela po mateřské, neházel mi klacky pod nohy, právě díky němu jsem to zvládla. V podstatě jsem pokračovala tam, kde jsem před mateřskou skončila, a to je neuvěřitelný luxus.
Paní Vláčilová nebyla moje šéfová, navíc byla mojí profesorkou na škole, takže jsem k ní měla úplně jiný vztah. Stále jsem ji vnímala jako svou profesorku, pocitově jsem se vracela do školních let, což bylo příjemné. Paní Vláčilová nikdy nekřičela, nikdy se nenaštvala. Byl to úplný opak tlaku a stresu, který je v baletních souborech běžný.
Nikola Márová v roli Blanche DuBois v baletu Tramvaj do stanice Touha v Baletu Národního divadla, foto: ND – Serghei Gherciu
Získala jste dvě ocenění Thálie: v roce 2007 za Labutí jezero a v roce 2017 za roli Matky ve Svěcení jara. Dá se vůbec v umění „soutěžit“?
Je to komplikované. Tanec není sport, kde by se měřilo, kdo doskočil dál nebo výš. Každému se líbí něco jiného, a právě proto mi to přijde nespravedlivé. Zároveň si uvědomuji, že je důležité, aby nějaká ocenění existovala. Pro někoho může být motivující, že si ho porota všimla. Je to určitě příjemný pocit, když ocenění získáte, když někdo zrovna váš výkon vyzdvihne.
Často jsem ovšem s výsledkem nesouhlasila. Někdy se porovnávají aspekty jednoduše neporovnatelné. Myslím, že roli při rozhodování musí hrát i politika. Například aby ocenění nedostával pouze jeden soubor, ale aby to bylo rovnoměrně rozprostřené po celé České republice. To pak může hodnocení zkreslovat.
Ptám se na to proto, že i taneční obec k tomu ocenění má dvojaký přístup. Na jedné straně si uvědomujeme důležitost takového ocenění, například už jen to, že se umělci dostávají do televize, novin i bulvárních časopisů, což následně zvyšuje i prestiž oboru, ale na druhou stranu nezapomínáme na to, že soutěžit v umění prostě nelze.
Ano, přesně tak, to televizní přenášení hraje důležitou roli. Média mají velkou moc.
I když tanečníci a tanečnice se zpravidla v titulcích ani zprávách bohužel neobjevují.
To je pravda, vždy se mluví o činohře, maximálně o opeře.
Nikola Márová při loučení v rámci svého angažmá v Baletu ND – ve své poslední velké roli Blanche DuBois v baletu Tramvaj do stanice Touha; Praha, 14. prosince 2024, foto: ČTK – Michal Krumphanzl
V tanečním oboru je velkým tématem druhá kariéra, tedy cesty, kudy míří tanečníci a tanečnice po skončení aktivní interpretační dráhy. Jaké jsou vaše plány?
Z toho jediného jsem byla nervózní. Rozhodla jsem se z Národního divadla odejít, odmítla jsem i nabídku zůstat tam jako baletní mistryně, přitom jsem neměla žádný další plán. Pořád jsem se utěšovala, že se něco určitě objeví. A skutečně: když se něco ukončí, najednou se začínají otevírat jiné dveře.
Na konci minulé sezóny jsem se náhodou setkala s ředitelkou Taneční konzervatoře hl. m. Prahy Pamelou Morávkovou, která mi nabídla spolupráci. Už teď na škole učíme s Michalem Štípou předmět Tanec s partnerem, za což jsem velmi ráda, protože se opět s Michalem setkáváme jako kolegové. Příští rok by mi pak k tomu měly přibýt další hodiny. Nejradši bych vyučovala scénickou praxi, protože se domnívám, že v té oblasti mám studentům co předat.
Do toho mi zavolal Mario Radačovský z Národního divadla v Brně a ptal se mě, zda bych se nechtěla zúčastnit projektu NdB3. Jde o soubor pro tanečníky a tanečnice, kteří ukončili kariéru nebo jsou na jejím konci, a to po vzoru NDT3, který kdysi vytvořil Jiří Kylián v Nizozemí. S tímto souborem nás čeká hodně cestování a první premiéra se dokonce odehraje v červnu na EXPU v Ósace. Takže když se mě někdo zeptá na konec kariéry, vždy připomínám, že pouze ukončuji kariéru v Národním divadle.
Takže se z vás stane nakonec tanečnice na volné noze?
Ano, vypadá to tak. Zcela neplánovaně, nesnažila jsem se o to, stalo se to samo.
A vaše tělo to zvládne? Sama jste říkala, že ukončujete kariéru kvůli zdravotním problémům.
Ve formě stále jsem, ale samozřejmě žádné velké klasické tituly dělat nemůžu, to bych nezvládla. Určitě také nemůžu tančit ani náročné současné inscenace Ohada Naharina nebo Williama Forsytha.
Když se mě někdo zeptá, zda bych nešla do nějakého projektu, ihned se ptám: Kdy to bude? Opravdu si hodně vybírám, protože jsem si vědoma, že moje tělo už dlouho náročnou zátěž nevydrží.
Nikola Márová, zdroj: nikolamarova.com
Nikola Márová (* 1980)
Narodila se v Praze, kde v šesti letech začala s baletem v Přípravce Národního divadla. Vystudovala Taneční konzervatoř hlavního města Prahy. Absolvovala dvě studijní stáže v Drážďanech.
Od roku 1998 byla členkou Baletu Národního divadla, v roce 2001 byla jmenována sólistkou a roku 2006 první sólistkou. Dvojnásobná držitelky Ceny Thálie za roli Odetty/Odilie v Labutím jezeře a Matky ve Svěcení jara Glena Tetleyho, za niž získala v roce 2018 také cenu Opery Plus. Od Herecké asociace získala během kariéry celkem dvanáct nominací. Roku 2003 obdržela ocenění Philip Morris Ballet Flower Award pro nejlepší českou tanečnici.
Hostovala na domácích i zahraničních baletních scénách, kupříkladu Finský národní balet (Labutí jezero), Taiwan (Dáma s kaméliemi), Slovenské národné divadlo (Labutí jezero), Národní divadlo Brno (Labutí jezero, Louskáček, Don Quijote), Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě (Labutí jezero, Spící krasavice, Giselle). Zúčastnila se zahraničních turné po USA, Japonsku, Německu, Španělsku, Finsku, Itálii, Portugalsku, Maltě, Rusku nebo Číně.
V roce 2008 se provdala za svého kolegu z divadla, tanečníka a emeritního prvního sólistu, nyní baletního mistra Alexandra Katsapova. V srpnu 2011 se jim narodil syn Maxim. V současnosti je provdána za dirigenta a klavíristu Jana Máru.
