Divadelní glosář: Stárnutí jako nemoc. Cyklista, jemuž došla trpělivost. Přepsaná antika v Národním

Divadelní glosář přináší postřehy z divadelních produkcí vesměs nedávno uvedených v premiéře, ale nemusí to být nutným pravidlem. Autor si vyhrazuje právo na vytahování do popředí třeba jen určitých aspektů zhlédnutého kusu. 

Hacknutá těla, hacknuté mozky

Barboře Kubátové a Jakubu Albrechtovi to spolu na jevišti komorního podkrovního sálu Divadla pod Palmovkou ladí, jak předloni předvedli v adaptaci blogu Žena filmového kritika, která je dosud úspěšně na repertoáru pražské scény. Jejich letošní jarní kus tamtéž, nazvaný Příliš krátké telomera, se v některých aspektech téměř jeví jako volné pokračování zmíněného titulu: Kubátová & Albrecht si opět vystačí sami, opět se převtělují do různých figur a hrají i s plastovými figurkami (těžko je označit za loutky) umístěnými do „terária“. Znovu je tu velmi volný příběh, znovu vršení scén a kumulace ironie a zábavnosti. Až se nechce věřit, že scénář k prvnímu ze zmíněných titulů napsali Petr Cífka a Tomáš Dianiška (kmenový tvůrce Palmovky), který inscenaci rovněž režíroval, kdežto Příliš krátká telomera je text vytvořený kmenovým režisérem Divadla Na zábradlí Janem Mikuláškem a dramaturgyní Českého rozhlasu Lenkou Veverkovou, přičemž Mikulášek věc rovněž režíroval.

Jakub Albrecht a Barbora Kubátová v inscenaci Příliš krátká telomera pražského Divadla pod Palmovkou, foto: Divadlo pod Palmovkou – Roman Dobeš

Nejprve snad, co znamená titulní telomera, abyste to případně nemuseli hledat. Telomery jsou koncové části chromozomů a jejich hlavní funkcí je ochrana chromozomů před degradací, slučováním nebo ztrátou genetické informace během buněčného dělení (telomery si lze představit jako plastové koncovky na tkaničkách od bot.) Zkracování telomer je považováno za jeden z hlavních mechanismů stárnutí; kratší telomery jsou spojeny s vyšším rizikem chronických onemocnění, proto jejich délka bývá považována za jeden ze znaků reálného biologického věku jedince. Manipulace s telomerami představuje potenciální cestu k prodloužení lidského života.

V přibližně sedmdesátiminutové inscenaci se prolínají dvě hlavní linie. Jedna se odehrává v čínském výzkumném ústavu, výsledkem experimentů by měl být elixír mládí. K autoritářsky působícímu vědci nastupuje mladší kolegyně plná nejistot tím spíš, když zjistí, jak podivně dopadla její předchůdkyně. Výzkum je to, jak pochopíme, dost na hraně a nelze si nevzpomenout na nedávnou koronavirovou pandemii, v níž čínský Wuchanský virologický ústav možná skutečně sehrál neblahou roli (jak dlouhodobou investigací zjistili redaktoři německého týdeníku Die Zeit, kteří se dostali ke zprávám Spolkové zpravodajské služby – BND). V jistém čínském ústavu Příliš krátká telomera začíná, a to docela temně: Během několika minut minimalistickými prostředky sugestivně nastoluje téma fachidiotského, do sebe zakukleného a problematického bádání a montování se do principů stvoření.

Následuje přesmyk do domácích luhů a hájů. Svá moudra rozdává guru biohackingu, jemuž na ústech visí stoupenkyně až ctitelka, která se chce naučit všechna ta životasprávná kouzla, jež influencer sype z rukávu a v nichž slibuje skvělé zdraví a nevídanou dlouhověkost. Stáří je pro něj nemoc. Scéna se rozzáří, tempo zrychlí, přibude humoru a popkulturních odkazů. Nálada je sice zprvu daleko víc happy, ale guru se pozvolna vyjeví jako hajzl, který ctitelku tvrdě využije pro sebeprezentaci (a tím nepřímo monetizaci) na sociálních sítích. Stoupenkyně se plně emancipuje tím, že jí dojde trpělivost a o čínský extrakt dlouhověkosti se s guruem doslova porve.

Jakub Albrecht v inscenaci Příliš krátká telomera pražského Divadla pod Palmovkou, foto: Divadlo pod Palmovkou – Roman Dobeš

K tomu musíme připočíst intermezza, v nichž dvojice velkých a starých laboratorních myší vzpomíná na útrapy jednadvacátého století a něžně si vzájemně poskytují podporu. A ještě jsou na zadní plochu scény promítána ironická a ne vždy úplně chutná videa. Aby se tohle všechno vešlo do hodiny a kousek, vyžaduje to od Kubátové a Albrechta několikeré převtělení a převlékání, vše to zvládají zručně a hladce. Škoda, že si tvůrci neodpustili některé vtípky (přišly mi zbytečně lidové, bezpečně „cílené na komoru“), naopak bych přivítal, kdyby čínská linka byla více rozehrána – nejen atmosféricky, jako temná nečitelná aktivita, nýbrž i společensky, civilizačně, snad i politicky. Takhle tamní, sugestivně načrtnutý „výzkum“ nakonec zůstane víceméně jen účelovým dodavatelem látky, o níž se poperou guru a vzpurná „ovečka“.

Ačkoliv nadsázka Příliš krátké telomery je zřejmá, zábavnost evidentní a ve finále herci se suchou ironií překládají případy lidí, kteří se dožili vysokého věku bez toho, aniž by praktikovali cokoliv z toho, co hlásal guru, dojem z celku je nenápadně tísnivý, protože se nad ním vznáší stín manipulace biologické i psychické.

Jede, co to dá

Protože má brněnské Divadlo Husa na provázku v repertoáru inscenaci Vykouření, zvolilo nakonec pro dramatizaci románu Petra Šestáka Vyhoření název Jednou nám za to děcka poděkujou. Předloňský román-pamflet je v du-formě vedeným monologem muže, který se na kole proplétá celé dny městem a pro kurýrní službu rozváží jídlo. Zjitřeně, zraněně, naštvaně i agresivně oslovuje sebe, řidiče aut, svět. Mladý brněnský tvůrce Martin Modrý (* 1999) ve své první režii pro profesionální „kamenné“ divadlo posadil na cyklistický trenažér herce Dominika Telekyho, a ten v sedle tráví většinu z pětadevadesáti minut bez pauzy hrané inscenace (a trenažer je napojen na monitory ukazující, jaký výkon jezdec produkuje). Jde o úctyhodný fyzický výdej, na nějž Teleky musel soustavně trénovat, a také se musel naučit, jak sladit zrychlený dech a srozumitelnou mluvu. Ale kdyby jedinou zaznamenáníhodnou skutečností večera byl fakt, že „to“ herec dal, bylo by to málo. Jde o víc.

Dominik Teleky v hlavní roli inscenace Jednou nám za to děcka poděkujou brněnského Divadla Husa na provázku, foto: Divadlo Husa na provázku – David Konečný

Asi nejzajímavější je vývoj hlavní postavy, její radikalizace a to, jak se každý jeden divák postaví k tomu, co nakonec na jevišti nastane (což pochopitelně neprozradím). Petr Šesták svoji prózu otevřeně prezentoval jako pamflet. Martin Modrý inscenaci pojal coby expresivní divadelní obraz, na jehož konci se tyčí otázka, co si za současné civilizační konstelace počít, jak se postavit k dilematům, která si člověk nemůže neuvědomovat, tedy pokud není naprosto cynický nebo zabedněný. Jednou nám za to děcka poděkujou je skvěle zvolený název ve své dvojznačnosti – poděkují nám za to, že jsme, obrazně řečeno, dokázali usednout na kola a postavit se expanzi strojů, anebo nám se smutnou ironií poděkují za to, kam jsme svět dovedli?

Vyhoření by nejspíš šlo adaptovat i jako monodrama. Ale autor jevištní úpravy, režie i scénické hudby Martin Modrý kromě Telekyho angažoval Matouše Bendu, Dalibore Buše, Markétu Matulovou a Zdislavu Pechovou, tedy tu mladší část provázkovského hereckého souboru, a aranžoval je jako protihráče (to zejména Buše) i spoluhráče ve „válce“ kola – auta. U některých scén (především v lese, kam si štvanec na kole odjede odpočinout) jsem měl dojem, že zbytně odbíhají stranou, že jdou moc „do šířky“, a to jak doslova, tedy prostorově v rámci scény, tak významově, že jsou pouhým meandrem. Ale převažují „asistence“ zdárně umocňující situaci a rozpoložení protagonisty; ztělesňují to, co se jej dotýká, kdo se mu staví do cesty. Martin Modrý při své profi premiéře určitě obstál.

Dominik Teleky a Matouš Benda v inscenaci Jednou nám za to děcka poděkujou brněnského Divadla Husa na provázku, foto: Divadlo Husa na provázku – David Konečný

Ve středu 21. května má Divadlo Husa na provázku titul Jednou nám za to děcka poděkujou na programu hned dvakrát: v 10:00 se rozjede představení pro školy, od 19:00 představení běžné. Takže si Dominik Teleky ten den dá opravdu pořádně do těla, to je předpokládatelná věc. Méně jasné je, co si žactvo o inscenaci pomyslí.  To by glosátor rád věděl, ale bohužel se nabude vyskytovat na místě…😊

Oresteia pro naše dny?

„Pokud jde o Oresteiu, snažím se, aby si moji adaptaci užil jak Simon Goldhill [profesor antické literatury na univerzitě v Cambridgi], který ví o Aischylovi úplně všechno, a nebyl přitom frustrovaný, a stejně tak aby si to užilo moje čtrnáctileté já, které nemá potuchu vůbec o ničem, natož pak co si počít si antickou tragédií – nezná její pravidla, neví, proč je tam chór, jaký význam má promluva posla a že je úplně normální, když se obrovské množství důležitých informací jen vypráví, ale nehraje. Vždycky jsem tvrdil, že pokud nedokážeme nějaký úzus použít tak, aby dával smysl sám o sobě, bez dalšího vysvětlování, máme nejen právo, ale dokonce povinnost jej změnit.“ – To říká britský dramatik a režisér Robert Icke (* 1986), jenž byl označován za zázračné dítě britského divadla. Mimo jiné proto, že svoji verzi Aischilovy proslulé antické trilogie uvedl se značným ohlasem v roce 2015, tedy ani ne jako třicetiletý, a to už měl na kontě několik počinů, které zaujaly publikum i kritiku.

Z inscenace hry Roberta Ickea Oresteia v pražském Národním divadle: Zuzana Stivínová (Klytaimnéstra), David Matásek (Agamemnón), Jindřiška Dudziaková (Élektra), Maxmilián Brodský (Orestés dítě), Anna Zusková (Ifigénie dítě), foto: ND – Petr Neubert

Citované věty pocházejí z rozhovoru, jenž je součástí obsahově hutné programové brožury, kterou Národní divadlo vydalo ke své inscenaci Ickeovy Oresteii a která obsahuje několik textů výborně přibližujících soudobý ostrovní divadelní přístup ke klasickým dramatickým látkám. Skoro se nabízí říct, že by bylo velmi k věci a užitku, kdyby si zájemce o tento titul v repertoáru ND onu brožuru přečetl předem, než se do „Zlaté kapličky“ vypraví, pokud tedy zrovna není expertem na antické drama či pilným samoukem v této disciplíně. Ano, poněkud to odporuje tomu, co říká Icke sám, ale tvrdím to na základě toho, co jsem v historické budově ND zhlédl.

Inscenace Oresteia je sice situována do místně neurčené „současnosti“, ale jádro zůstává antické, figury by nejednaly a nehovořily tak, jak tomu je, kdyby jejich kořeny nesahaly do antických daností prosycených vědomím určenosti osudů, zásahem vyšších sil, božské fatality. Možná se tohle před deseti lety Ickerově Oreisteii podařilo v Británii překlenout, „pokořit“ a vznikla věc velmi živá, plně přítomná právě teď, nevím, neviděl jsem. Ale v Národním divadle tomu tak prostě není. Sledujeme výpravnou (tříhodinovou, včetně přestávky) „fotogenickou“, vizuálně vytříbenou inscenaci, velké plátno, které v ND podruhé krátce po sobě rozvinul režisér Marián Amsler. Určitě je Oreisteia podařenější než loňská Amslerova adaptace románu Klause Manna Mefisto, zejména ve své první polovině (po přestávce dění mnohdy přímo tone ve slovech) – působí uceleněji, koncepčněji i méně ilustrativně. Výsledek je však i tak odtažitý, svádí k neurčitému, víceméně alibistickému dojmu a tvrzení, že „takhle se antika převyprávět dá”, ale jako kdyby úcta k tradici a respekt před látkou byly všechno – přitom však právě proti tomuto přístupu Robert Icke brojí!

Z inscenace hry Roberta Ickea Oresteia v pražském Národním divadle: Jan Bidlas (Meneláos), David Matásek (Agamemnón), Pavel Neškudla (Talthybios), foto: ND – Petr Neubert

Asi není v moci glosy formulovat, vyhmátnout, v čem je problém, zbýváí konstatování: David Matásek, Zuzana Stivínová, Zdeněk Piškula, Jindřiška Dudziaková, Berenika Anna Mikeschová, Gabriela Mikulková, Marek Daniel i další herci drží styl (potěší výkony nových posil souboru Mikeschové a Piškuly), o výtvarné stránce už byla řeč, hudba Ivana Achera není žádná instantní kulisa, a přece to jako celek působí coby velké odtažité gesto. Hovoří se sice o minulosti, která každého z nás může dohnat, o vině a trestu, o válkách, jenže neodcházíte s tím, že hrají „o vás“, o dilematech, jimiž vy sám/sama procházíte.