Šestákův román-pamflet proti autům je nevšední, nicméně slepou uličkou

V době, kdy ostré názorové střety potenciálně číhají v každém facebookovém komentáři a kdy můžeme válečné konflikty a katastrofy sledovat takřka v přímém přenosu, jsou apelativní možnosti literatury omezené. Kdo by se v touze nechat sebou pohnout chtěl probíjet přes hradbu fikce a nejednoznačnosti, když se může názorově vyřádit v diskuzích na sociálních sítích a touhu po senzaci ukojí na kdejakém serveru? Když už má nějaký společensko-politický román, jenž si zřetelně klade za cíl vyvolat i jiné než estetické účinky, skutečně zaujmout a vyvolat ve čtenáři či čtenářce podnět ke konfrontaci či přehodnocování, měl by být nepříjemný. A to nejen z hlediska obsahu, nýbrž i formy. 

Při popisování například klimatické krize tak už nestačí, když nám autor či autorka sdělí, že je postavám v románu horko. To je nám totiž v létě skoro všem a ten, kdo jen trochu sleduje vědeckou diskuzi o klimatické krizi, si uvědomuje, že v budoucnu bude to horko ještě úpornější. Vedro by tudíž mělo sálat ze samotného jazyka, pronikat do vět a důmyslněji přenášet nepříjemnou atmosféru na publikum. Jistou cestu ukázal v tomto ohledu Stanislav Biler v románu Destrukce, jehož úmorná repetitivnost korespondovala s apatií občanstva vesnice, do níž se přistěhoval protagonista této knihy, oceněné roku 2022 Magnesií Literou.

V té době se leckdo divil, že si porota nejznámější tuzemské literární ceny nevšimla v mnoha ohledech podobného románu Petra Šestáka Kontinuita parku, v jehož středu stál obdobný protagonista a jenž pro svou vypravěčskou umanutost rovněž místy představoval těžko stravitelný čtenářský zážitek. Letos autor, který organizuje kulturní akce v jihomoravském Mikulově, na svůj dva roky starý román navázal. A to rovnou dvojicí titulů.

Jedu a jedu a jedu

V knize určené dětem Cesta je pes, již velmi originálně ilustrovala Františka Iblová, vychází Petr Šesták (* 1981) z období, kdy se svým psem cestoval po Evropě: zážitky z cizích zemí líčí v textu pes Barnabáš. Jeho pohledem sledujeme cestu obytnou dodávkou do Francie, na Apeninský poloostrov a později až do Bulharska. Barnabáš svými průpovídkami a repeticemi trochu připomíná Hanťu z Příliš hlučné samoty. Jeho historky o tom, jak kdeco „zblajznul“, jsou vtipné (když mu například v Paříži „náhodou“ přistane v tlamě kebab cizího člověka), na mnoha místech je však zkreslování viděné očima psa docela křečovité. Při četbě titulu Cesta je pes se člověk čas od času pobaví, ale je zřejmé, že jádro Šestákovy tvorby leží v próze pro dospělé. 

Jeho novinka na tomto poli, Vyhoření, se rovněž týká cestování. V knize se z ní však stává o poznání úmornější a nebezpečnější zážitek. Vypravěčem útlého paperbacku je totiž pracovník Platformy, kurýrní služby pro rozvoz jídla, který dvanáct hodin denně tráví v sedle kola a proplétá se po městě zamořeném automobily.

Jak vypravěč doručuje a doručuje, neustále naráží na nepřístojnosti. Zprvu se zdá, že si bude vyřizovat účty především s všelijakými vozy typu SUV, jejichž majitelé nebo majitelky si na silnici nárokují neadekvátní prostor a pořádnou károu deklarují svůj ekonomický status, či si tím kompenzují mindráky a frustrace (doplňte dle libosti). Postupně se však k této lince nabalují další a další… a znavený cyklista, který vzpomíná na svoji minulost a na to, jak je v dětech – a v chlapcích především – pěstován pozitivní vztah k automobilismu už od prvních kroků, vtahuje do hry i prekarizaci, konzumerismus, plýtvání, společenské nerovnosti a mnohé další společensko-politické otázky schematicky spojované s levicí.

To by samo o sobě nebylo na škodu, problém je, že Šestákovi se při nakládání s těmito tématy povětšinou nedaří vykročit za obzor názorové žurnalistiky. Vzhledem k apelativnosti se kniha hemží modelovými situacemi, jež mají názorně ilustrovat společenský postoj k tomu či onomu, ale člověk nemá vůli a důvod si tato místa v sobě uchovávat a vracet se k nim, ba co hůř – ani je při četbě dál promýšlet. Což zapříčiňuje i vypravěčova doslovnost. Když má například možnost zúčastnit se protestní cyklojízdy, přemítá: „Nakonec jsem se rozhodl na cyklojízdu přece jen vyrazit. Nedá se říct, že bych se zrovna nutně potřeboval projet na kole. Musí v tom být něco jiného.“ Tyto věty pronáší na stranách 45–46, kdy už jej dost dlouho sledujeme jezdit na kole a je zřejmé, že se nepotřebuje projet a v jeho účasti patrně hraje roli dívka, která jej pozvala.

Odbočil do slepé

Doslovnost by šlo vetnout na vrub vypravěčově nejistotě, neobratnosti. Jenomže přes cyklistu protékají věty a myšlenky, nejde o plnohodnotnou postavu. Jistě ani nebyl autorův cíl vypravěče originálně vybarvit, ale takhle se v knize není čeho chytit. Ani další linky Vyhoření totiž nedráždí, neprovokují, nestrhnou. Autorovi se nedaří formulovat nic vyhroceného, originálního; nicméně aspoň nezahltí podobně jako Stanislav Biler ve zmíněné Destrukci.

Obálka knihy „pro děti od šesti let“ Cesta je pes, repro: Host

Petr Šesták v současné české próze stylisticky vyniká, jeho věty nedrhnou, sem tam nabízejí působivé obraty – ačkoli narazíme i na jalové pokusy o vtip („Svět aut přinesl blahobyt, který ale nepřinesl blaho ani byt“).  Jenže jazyková sugestivnost postupně rozbředá. Nezachrání to matná příběhová linka, která se začne rýsovat, když se protagonista dostane do aktivistické skupiny a svůj odpor vůči automobilismu začne vyjadřovat drsnějšími prostředky. A tato činnost postupně přivádí čtenářstvo k přesvědčení, že podobně nebezpečná jako SUV míjející cyklistu o pár centimetrů je nakonec i radikálnost a potřeba najít pro své postoje názorové oponenty a těm to pořádně vytmavit, k čemuž protagonistu dovede ono soužití s auty ve městě.

Jenomže ani to není poznání, pro nějž je nutně třeba číst knihy. Nad Vyhořením se právě otázka po jeho smyslu vznáší dost intenzivně. Na to, aby paperback vyvolával podobné účinky jako Bilerova Destrukce, je příliš krátký, na to, aby člověka vedl k hlubšímu přemítání, zase plochý. Šesták po Kontinuitě parku opět přichází se stylisticky a formálně nezaměnitelnou knihou. Dojem z ní je však rozpačitý. Vyhoření ve spisovatelově bibliografii představuje slepou uličku. Snad se Petr Šesták v další knize zase vrátí na hlavní.

Obálka Vyhoření je dílem Martina T. Peciny, repro: Host