Torčíkova autofikční cesta k sobě

Románový debut básníka a publicisty Marka Torčíka (* 1993) Rozložíš paměť byl v určitých tuzemských kruzích očekáván se zvědavostí. Jeho autor k sobě v médiích poutá pozornost osobními texty, v nichž se dovolává inkluzivní a rovnoprávné společnosti. Publikoval například v internetovém magazínu Druhá: směna, který se snaží o prezentaci feministických, LGBTQ+ nebo postkoloniálních perspektiv. Torčíkovo směřování k přesahům do společenských problematik tak bylo možné tušit i v případě ohlašované prózy.

Ačkoli sám Torčík pokládá za ústřední téma své prózy paměť a její nespolehlivost, výraznější – a působivější – linkou jeho románového debutu je autofikční příběh, jenž je onou nezachytitelnou pamětí orámován. Spolu s autorem sledujeme jeho dospívání v přerovském dělnickém prostředí, jež podléhá silným předsudkům vůči jakýmkoliv menšinám a odlišnostem. Jako queer chlapec se bytostně setkává s odsouzením, se šikanou, projevuje touhu splynout s většinou a nakonec i přání odtamtud úplně zmizet. Neustále naráží na toxickou maskulinitu nebo mizogynii, a když se sblíží s romským chlapcem, uvědomuje si stále silněji smutnou aktuálnost rasismu. Tíha nemožnosti uniknout dvojpokojovému bytu a konzervativnímu prostředí města postupně přerůstá v protagonistovo sebedestruktivní chování.

Marek Torčík. Pochází z Přerova, žije v Praze, kde také vystudoval anglofonní literatury a kultury na FF UK, foto: archiv nakladatelství Paseka

Vypravěč reflektuje sebe sama v daném období pomocí oprošťující du formy. V podstatě nehovoří primárně ke čtenáři, nýbrž oslovuje své mladší já: „Bylo ti asi osm, když jsi ve škole poprvé přestal dávat pozor. Místo tabule jsi zasněně pozoroval Petra kreslit do sešitu přihlouplé obrázky.“ Toto částečné oddělení od hlavního hrdiny umožňuje autorovi střízlivou bilanci a zkoumání traumatizujících okamžiků. Zároveň však nerezignuje na niternou naléhavost, kterou nutně pociťuje i čtenář, což může být lehce problematické.

Kniha je jednou z prvních vlaštovek českých LGBTQ+ románů a svým zpracováním dokáže hluboce zapůsobit, vyjádřit zkušenost, s níž se lze identifikovat, a v konečném důsledku zvládá ukázat i naději a vyrovnání. Ale takový účin bude mít próza především na čtenářskou skupinu, která žije protagonistův osud, nebo ho zvládne přijmout a vyslyší autorův apel rozložený na více než 250 stranách. Pokud se čtenář s protagonistou mine, pravděpodobně jej příběh po počátečním stržení zahltí a v některých případech dokonce unaví svou raněnou křehkostí, která je v románu rádoby zastřená, ve skutečnosti je však pro svou koncentraci nepřehlédnutelná: „Krev vytékala z pusy i přes semknuté rty, nedařilo se ji zastavit. Jednotlivé kapky dopadaly na zem a na kachličkách vytvářely rozpité rudé fleky. Pamatuješ si je úplně všude, na kůži, na tričku, na stránkách učebnic. […] Skoro celý první stupeň ses schovával v lavici a děsil se každého hlasitějšího zvuku.“ Podobná líčení bolesti, studu a nepřijetí se objevují na každé druhé straně a svou formou budí pochybnosti – autor ani nepřiznává lítost, ale zároveň ani není úplně nad věcí. 

Svým zobrazením „obyčejných“ lidí jako upocených buranů s igelitkou, lahví piva v ruce a řečmi ve stylu „Stejně si takovej buzerant zaslouží zdechnout“ nebo „Já si teda myslím, že se prostě narodíš jako nemakačenko a už tak zůstaneš napořád“ text přispívá k zažitým stereotypům. Podobně vykreslené jsou i děti základní školy, které křičí: „Sem patříš, mezi sračky a chcanky“ nebo „Takový sračky jako ty, to mě teda pěkně mrdá“. Vulgarismy a nekorektní výrazy často působí uměle, jako by měly za úkol větu co nejvíce „vyšperkovat“ a ukázat na prostoru několika dialogů – na které je kniha celkově poměrně chudá – veškeré prostředky mluvy určité skupiny lidí. 

Velmi uvěřitelná je naopak postava laskavé a udřené matky hlavního hrdiny. Budí soucit a porozumění celým svým osudem – od vyrůstání v dysfunkční rodině přes nemožnost seberealizace, znásilnění, osamělost až po bezpodmínečnou lásku k synovi a obětování se vlastnímu komplikovanému otci. Příběh hrdinčiny matky by vystačil na samostatnou knihu.

Autorka studuje bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Obálka románu Rozložíš paměť, její autorkou je Nikola Janíčková, repro: Paseka