Nedojímejte se nad mým příšerným dětstvím. Citlivost a cynismus Mary Karr

Žánr memoárů je výrazově značně široký. Určitý jeho typ má bestsellerový potenciál, přičemž s kvalitou to nemusí mít nic společného. Z letošních titulů lze s rozpaky jmenovat kupříkladu Náhradníka britského prince Harryho nebo tuzemskou Zpověď farářky Martiny Viktorie Kopecké. Ale Klub lhářů Mary Karr (* 1955) reprezentuje jiný memoárový typ: Totiž hraniční texty, jež jsou neskrývanou osobní zpovědí, ale současně se stávají plnohodnotným beletristickým dílem. Takový autor či taková autorka se nemůže opřít o veřejnou proslulost; svůj životní příběh musí postavit na tom, jak je napsán a co obecně srozumitelného sděluje. Americká básnířka, esejistka, autorka memoárů a profesorka literatury na Syrakuské univerzitě těží v Klubu lhářů z vlastního traumatizujícího dětství v jižním Texasu v šedesátých letech minulého století. 

Město Leechfield (ve skutečnosti Groves) není fatálně poznamenané dramatickými dějinnými událostmi, ale těžbou ropy. Jejím vlivem působí neutěšeně, přitahuje drsnou dělnickou třídu, vše čpí surovostí, násilím a sprostotou. Mary však start do života nejvíce ztěžuje vlastní rodina: matka, umělkyně s akademickým titulem, zároveň však psychopatická alkoholička, a otec, své rodině někdy až dojemně oddaný, ovšem paradoxně fyzicky nepřítomný a kromě toho rovněž věčně opilý. 

Mary a její předčasně zestárlá sestra se často dostávají do blízkosti smrti. Nejen kvůli babičce v terminálním stadiu rakoviny, která k rodině „přijela umřít“, ale také vinou matčiných destruktivních záchvatů, když své dcery v opilosti pronásleduje s nožem v ruce, manicky s nimi ujíždí autem nebo zapaluje majetek. Jaké stopy tohle dětství v autorčině duši zanechalo, lze sledovat i ve dvou memoárových pokračováních Klubu lhářů (1995): knihách Cherry (2001) a Lit (2009), které tematizují mimo jiné autorčinu dospělost poznamenanou zápasy s depresemi, alkoholismem a obtížnými mezilidskými vztahy.

Mary Karr. K sepsání Klubů lhářů ji podnítil její přítel, spisovatel Tobias Wolff, sám autor ceněných memoárů, zdroj: marykarr.com – foto: Deborah Feingold

Autobiografická díla se obtížně soudí z hlediska příběhu. Jsme vedeni k tomu, abychom přijali osobní perspektivu autorky či autora a zkrátka jí věřili. Mary Karr komunikuje velmi otevřeně, přitom však citlivá rodinná témata obdivuhodně objektivizuje. Na počátku nezastřeně přiznává (kritiky leckdy zesměšňovaný) terapeutický efekt svého psaní. Nebojí se přiznat zamlženou paměť nebo přijmout a do textu vložit jakoby vzpomínky druhých, v tomto případě matky a sestry. Vědomou fabulací však neubírá dílu na autentičnosti. 

„Psala mi řada psychiatrů s tím, že dali mou knihu přečíst svým pacientům a zjistili, že má kladný účinek při terapii pro oběti pohlavního zneužívání, alkoholismu a dětských traumat,“ uvádí autorka v úvodním slově obsaženém v české edici. Aby však nenastala mýlka: Klub lhářů není žádným motivačním, tklivým a mučednickým líčením amerického snu ve stylu Jak jsem se ze strádajícího dítěte vypracovala v profesorku! Mary Karr, protože nepostrádá humor, nadhled i lásku ke své výstřední rodině a vše podtrhuje správnou mírou nezapšklého cynismu.

Obálka českého vydání Klubu lhářů, repro: Prostor

Autorčin styl do jisté míry zrcadlí ono drsné domácí prostředí – projevuje se neučesaným jazykem plným vulgarismů a slangu, což výborně zprostředkovává překlad Josefa Moníka. Výrazy, které Karr, potažmo Moník volí, jsou řádně ekvivalentní (až na pár výjimek: Která dívka by řekla o své matce, že „upjatě kroutila prdelkou“?). S prostředím obyčejného života koresponduje rovněž skutečnost, že autorka jde zejména po příběhu. Doslova ho ze sebe sype, valí jednu kritickou zkušenost za druhou. A čtenáři je její prožívání tak nějak jasné, ačkoli žádné rozsáhlejší hloubání nad duší nenajde ani v občasných reflexích z pohledu již dospělé ženy. Styl tím působí neuvěřitelně houževnatě, zároveň smířeně. Zkrátka co bylo, bylo – a život jde dál.

Klub lhářů obsahuje humor a tragiku, bolest a lásku, vulgaritu a citlivost. Mary Karr to vše propojila do hutného a čtivého textu naplněného  intimitou a cyničností. Její kniha je jak osobním svědectví, tak i uměleckým textem dokazujícím autorčin literární talent. 

Autorka studuje bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

Poznámka redakce: Nakladatelství Prostor autorčino příjmení přechyluje (ostatně viz reprodukce obálky knihy), my jsme po dohodě s recenzentkou zvolili nepřechýlenou vazbu.