Jedna báseň. Autoři čtou: Miroslav Černý
Útlá sbírka Miroslava Černého nazvaná Proleženiny obsahuje necelé tři desítky básní, které vznikaly v letech 2020 až 2022. Přesto je rozdělena do tří oddílů, účinně úsporných a pečlivě komponovaných, jak jen možno si představit.
Úvodní oddíl Společenská smlouva je věnován reflexi „já“ ve společnosti. Prostřední Zprávy ze světa – existuje i v podobě nahrávky, kterou vytvořil Petr Uvira – jde naopak od okolí k subjektu. Třetí oddíl, Dekubity, koresponduje s titulem a tématem sbírky: věnuje se světu samotnému, jeho aktuálnímu stavu, který je… rozkladný.
Nehýbáno, nevětráno
Naše těla jsou pouhými „podklady teorií“, „promítacími plátny“, proto se čtenáři nad tímto souborem opakovaně krade na jazyk slovo projekce. Jako bychom se na víc nezmohli – a z této malé, nekonečně se táhnoucí smrti vzešla ústřední metafora sbírky, připodobňující naši pasivní letargii k pažravé a nekrocené nemoci, která nás upoutává na symbolické lůžko. Ležíme na něm bezmocně a rezignovaně už věky, jinak bychom neměli ty mokvající proleženiny. Asi námi málo otáčeli, málo nás polohovali – a my sami jsme se o to přičinit nezvládli. Nebylo dost vyvětráno: zůstali jsme zavřeni ve zvukotěsné a vzduchotěsné kabině izolace a samovyvržení, která je zdánlivě bezpečná, ale smrdí hnilobou. Ostatních se dotýkáme pouze prostřednictvím projekcí: skrz technikálie a vymoženosti, přes sklo nebo laboratorně, díky regulím, grantům, zákazům spíše než povolením a směrnicím.
Dokážeme aspoň nahlédnout, v jakém stavu nouze jsme se ocitli? Nebo jsme zbaveni i šestého smyslu, propriocepce, a nemáme ponětí o vlastním těle a o tom, co se s ním děje? Jsme odtělesněni a současně i zbaveni ducha a mysli?
Jeden z recenzentů Proleženin psal o bezútěšném stavu světa, který je v knize reflektován, jiný o „silném koktejlu“, jenž „brojí proti všemu a všem“. Spíš než agresivní výpad bezbřehého nihilismu je to znechucený, chladně pobouřený a ledově reflektující zápis; existenciální zpráva o skutečnosti, o „nemocné době“ (což lze vnímat vzhledem ke covidovým časům, v nichž vznikala, i doslovně: dát roušku přes ústa a blonďaté vlasy / zakrýt kapitánskou čepkou). Autorova sugestivní odtažitost v některých recenzentech zřejmě vyvolávala onen dojem agrese – totiž s emocemi odcizenými podobně, jako nám bylo odebráno naše tělo. Pocity a prožitky je však třeba hledat „za“ textem, nikoliv ve verších. Na někoho může agresivně působit i přesvědčivé a efektivní používání apelativní druhé osoby, kterou se mluvčí obrací na sebe, na vás, na každého a usvědčuje ironicky jeho či sebe z bezbřehé naivity a hlouposti.
Obálku navrhl Jan Měřička, který využil fotografii od Michala Kalhouse, repro: Protimluv
Miroslav Černý: Proleženiny
Doslov Jiří Macháček. Protimluv, Ostrava 2022, 48 stran, doporučená cena 220 korun.
Malý oddech u černoty
Texty všech tří oddílů sugerují, že jako civilizace, lidstvo jsme po smrti, rozkládáme se. Anebo k ní „teprve“ bolestivě a nevědomky směřujeme, aniž se pokoušíme rozvrat zvrátit. Jen ojediněle se v básni mihne blížící se nemetaforická smrt těla, stáří, to se pak jazyk smykne k lyrickým pasážím: nikdo nebude ušetřen / stříbro na skráních přichází / nedočkavě / nervózně světélkuje / ve tmě. Ano, nikdo nebude ušetřen a nemá tedy smysl lakovat realitu na jakoukoli básnickou barvu: tady se hodí sarkastické, černé poznámky, obrazy tvrdé, suché, účinné (no tak – nevzpírej se / zabiju tě dobře / jako za starých časů). To jsou pro čtenáře chvíle malého oddechu od absolutní temnoty k pouhé černotě.
Sám sebe mluvčí ze svého zpravodajství nevyjímá, je jeho součástí (ani ctěné básnictvo: když mentorujeme / tak na stránkách básnických knih; člověk je jediné zvíře toužící po pomstě / a básníci vesměs bezohlední lidé). Je to rozhořčená, zuby skřípající analýza lidstva, humanity jako takové, nekompromisní záznam z autopsie. Apokalypsa tedy probíhá. Můžeme se tomu aspoň sarkasticky vysmát? Možná nezbývá mnoho jiných možností: Když vše vzalo za svůj pravý konec / napsali jsme báseň, odklidili mrtvé, / vyrazili na cestu.
Jací ještě jsme? Naše pasivita je obludná, dokonce i přísaháno bylo „za nás“, přitom naše spory o nástupnictví / započaly dávno. My jsme to ovlivnit, rozhodnout, natož změnit, nemohli. Není divu, že naše přítomnost v tomto světě není vzdálena duchům, zombies, nemrtvým s cáry neživoucího masa původních proleženin: někteří přežijete v úkrytech / skryti vzdáleným světům / bez pulsu / bez prokrvení, a takto je každý panáčkující odevzdaně samozřejmý / přetvořený k obrazu svému, odkázaný na společenský dohled, který je přece tak „užitečný“.
Našlápnuto jsme k tomuto stavu začali mít v okamžiku, kdy jsme své vztahy modelovali podle papírové kartotéky a nejlépe uměli skloňovat slova jako rezoluce, kdy jsme si osvojili pohyb v reflexní vestě a s razítkem na krku. Když vymažeš ambice, zůstane z lidí duto, tupo a prázdno: stali se z nás ukázkoví pacienti, platící ukázněně v hotovosti a zaštiťující se přednastavenou spiritualitou. Coby „podivíni s dýchacími trubicemi“, odklizení do skleníků mezi tuříny, doufáme v nalezení klíče k homeopatickému rozměru světa. To je maximum, které ve své zkřehlosti a slabosti sneseme, i maximum, které snese nás.
Miroslav Černý, foto: ČT art – Hedvika Edie Ptáčková
Miroslav Černý (* 1977) je vysokoškolský pedagog, spisovatel, překladatel, cestovatel. Vydal sedm básnických knih, ale je také autorem odborných monografií, knižních cestopisů i písňových textů. Překládá z angličtiny, ze starogermánských a indiánských jazyků, odborně se zabývá mimo jiné mytologií původních Američanů. Za svou literární a překladatelskou činnost byl vícekrát oceněn (například v cenách Miroslava Ivanova či Jiřího Levého, cenou Jantar za přítomnou básnickou sbírku). Pracuje na Katedře anglistiky a amerikanistiky Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Ve volném čase se věnuje japonskému šermu. Má své vlastní stránky cernymiroslav.cz.
NATOČILA: HEDVIKA EDIE PTÁČKOVÁ, STŘIH A POSTPRODUKCE: ONDŘEJ MAZURA
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou. U některých autorů/autorek se může stát, že při četbě změní některé slovo oproti tištěné podobě, z níž přebíráme text, který za čtoucím běží.
