Člověk si zvykne úplně na všechno – a obludy na to spoléhají

Anglické obludy přeložil Ladislav Nagy, který je rovněž autorem doslovu. Scudamorův čtvrtý román z roku 2020 i jeho pisatele v něm přibližuje tuzemskému publiku (jde o první autorovu knihu v češtině) a nadto jej zasazuje do kontextu ostrovní literatury posledních desetiletí, v níž podle Nagye dochází k obratu od historické nebo historizující prózy ke zkoumání lidského traumatu, namísto kritiky kolonialismu se přechází do osobní roviny a ke kritice společenského řádu. To je i případ částečně autobiografických Anglických oblud, jejichž protagonista Max (zhruba vrstevník autora narozeného v roce 1976) si z pobytu v prestižní internátní škole odnáší kromě množství bolestných prožitků a převážně nehezkých vzpomínek též nechuť vůči pokrytectví a konzervatismu, které v jeho očích ztělesňovala část tamního pedagogického sboru.

Hlavně se neboj ozvat

Protiklad tohoto falešného světa, svázaného absurdními pravidly a trestajícího sebemenší prohřešek vůči nim, představuje v knize domek hrdinových prarodičů, kteří se o chlapce starají – na žádost jeho zaneprázdněných, v zahraničí řadu let pobývajících rodičů. Jak navíc podotýká v doslovu Ladislav Nagy, tento domek ztělesňuje v románu skutečnou tradici (jíž se přitom ohání zmíněná škola) – místo, kde babička čte anglické básníky a dědeček se stará o kus půdy, který brání proti zbohatlíkům. Tradiční je v tomto smyslu i samotná postava dědečka (moudrého, laskavého, ale též potměšilého a živočišného starce), která podle překladatele Anglických oblud odkazuje k dlouhé anglické literární tradici silných a sympatických excentriků.
Ostatně životní krédo Maxova dědečka v úvodu knihy předznamenává stěžejní téma(ta) a vlastně i zápletku celého románu: „Krédo znělo jednoduše. Tvrdě pracuj. Dobře žij. Buď laskavý. Neboj se ozvat. Hlavně se neboj ozvat.“ Autor takhle sice onu klíčovou větu nezvýraznil (jinak ovšem kurzívy ve své knize hojně využívá), zato se v textu postupně objeví ještě několikrát coby ponurý refrén příběhu. Příběhu o šikaně, sexuálním zneužívání a o tom, jak (ne)lze obojímu čelit, ale také o nespolehlivosti lidské paměti a vyrovnávání se s traumatizujícími zkušenostmi. 

Přirozený stav věcí?

O tom, že násilí (včetně sexuálního) James Scudamore považuje za systémový problém, spjatý s britským školstvím obecně, svědčí už to, že ústav, kde k němu v románu dochází, nenese žádné jméno a hovoří se o něm výhradně jako o „škole na kopci“. Mezi studenty (a hrstkou studentek!) si -náctiletý Max najde několik přátel, s nimiž pak prožívá někdy vcelku veselé, mnohem častěji však neradostné chvíle v ústavu a jimž stejně jako jemu ztrpčuje život sadistický Myslivec, jak zní přezdívka tamního nejobávanějšího vychovatele. Tělesné tresty jsou tu na denním pořádku, dopisy odesílané studenty procházejí cenzurou, jenže nikdo z dětí ani dospělých kvůli tomu neprotestuje. Jako by všichni přijali vymáhaný řád za přirozený stav věcí, který sice člověk může mezi svými druhy tajně kritizovat, dokonce se proti němu tu a tam vzbouří, ale vlastně neusiluje o jeho svržení a nahrazení něčím jiným (čím také?). „Divné vám připadá divné jen po určitý čas,“ konstatuje Max. On sám coby nově příchozí („byla tu minulost, o níž jsem nic nevěděl“) možná dotyčným poměrům přivyká obtížněji než jiní, ale ani on se nakonec neozve. 

Zdálo by se, že sdílené utrpení dá mezi kamarády vzniknout pevnému poutu, o něž se budou moci opírat i po odchodu ze školy; to však není Maxův případ. Od začátku si zvykl uzavírat se do sebe, ke škole si udržoval odstup – i díky tomu, že domek prarodičů měl skoro na dohled a děda jej pravidelně navštěvoval (ani tehdy však nedokázal mluvit o všech hrůzách, které ve škole zažívá). A snad proto k němu neproniklo mnohé z toho, co se v ústavu odehrávalo a o čem se poprvé dozví až o řadu let později, kdy britská veřejnost sleduje proces s již zmíněným Myslivcem, obviněným ze zločinů proti nezletilým. Protagonistu zaskočí nejen fakt, kolik toho nevěděl, ale i množství překvapivých a nehezkých obrazů, které v něm tato nešťastná připomínka doby strávené v inkriminované škole vyvolala. 

James Scudamore v roce 2019, foto: Alun Callender

Na tomto místě je nutno ocenit důmyslnou formu, kterou James Scudamore pro svůj mimořádně poutavý a silný příběh zvolil. V základě se jedná o Maxovo retrospektivní vyprávění, v němž jsme však občas upozorněni na to, co se stane později nebo k čemu se on sám bude později ve vzpomínkách vracet. A postupně se zvětšující časová proluka mezi přítomným okamžikem vyprávění a vzpomínanými událostmi ve škole autorovi umožňuje postihnout dva podstatné jevy – jednak měnící se pohled člověka na vlastní minulost, jednak zakořeněnost prožitého traumatu v lidském nitru.

Zkušený prozatér i zdatný psycholog Scudamore také pečlivě dávkuje „napětí“, respektive pasáže a obrazy vyvolávající ve čtenářské mysli  emotivní odezvu. Zprvu tak narážíme pouze na jemné náznaky toho, že se v Maxově škole odehrává cosi nepatřičného, neřkuli zvráceného, později (to jest zpětně) text ovšem nešetří explicitními popisy násilí páchaného na dětech těmi, kdo byli zodpovědní za jejich bezpečí, výchovu a zdravý vývoj.

Čemu vlastně věřit?

A tak si spolu se čtenářstvem hrdina teprve skládá dohromady tu hrůzyplnou mozaiku – vpustí do svého života několik někdejších spolužáků (pro něž se mezitím stal „klukem, co zmizel z povrchu zemskýho“), dostaví se na sjezd absolventů, navštíví „místo činu“ a dokonce objeví nahrávku vlastního volání o pomoc z doby svého pobytu ve škole. Paradoxně čím víc toho zjišťuje o sexuálním zneužívání některých studentů, tím jako by ztrácelo na váze jeho osobní utrpení (tedy „pouhé“ bití a šikanování) a tím méně se cítí být kompetentní k tomu, aby s objevenými informacemi vyšel na veřejnost. Vynořuje se řada neodbytných a nelehkých otázek: Jak mohl být tak slepý? Je to všechno skutečně pravda? Proč to nepotkalo jeho? Řekl by pak něco? Náhle nemůže stoprocentně důvěřovat ani vlastním vzpomínkám, které se pod tíhou vynořujících se svědectví neustále proměňují.

Obálka české edice Anglických oblud, repro: Argo

Snad ještě větší šok než odhalení sexuálních predátorů však Maxovi přinášejí reakce některých obětí, potažmo jejich blízkých. Nejenže se dotyční ani po letech neozvali, ale ke svým (m)učitelům leckdy stále mají jakési nezdravé vazby a vlastní rodina jejich trauma často zlehčuje nebo vytěsňuje. Mění se ovšem také hrdinův pohled na dotyčné téma, čas i tady sehraje svou pověstnou léčitelskou úlohu a Max se navíc musí vypořádat s méně i více radostnými událostmi provázejících odnepaměti lidský druh – se smrtí blízkých a s příchodem nového života. 

Anglické obludy se tak ve výsledku stávají Bildungsromanem, zachycujícím zhruba tři dekády protagonistova života a sledujícím formování jeho osobnosti, v tomto případě ovlivněné traumatem z dětství a navrch poznamenané deziluzí provázející jeho pozdější „prozření“. Navzdory tomu však končí v podstatě happy endem – hlavní hrdina je uzdraven specifickým druhem lásky a po ztrátě svého „lidského kompasu“ v podobě zbožňovaného dědečka nachází nový životní směr i smysl. Hluboce zapouzdřeného strachu – byť především o své blízké, nikoliv o sebe sama – se však už nejspíš nikdy nezbaví…

Autor je literární publicista a kritik.