Věrohodné, ale kde je příběh? Vyšla nová Soukupová, tentokrát pro děti

Hodnověrnost autorčiných dětských postav souvisí s metodou jejího psaní jako takového – ať tvoří tituly určené dětem, anebo určené dospělým. V prózách Petry Soukupové totiž nehraje zásadní roli příběh, nýbrž drobné či větší rozpory, hádky, ústrky a nespravedlnosti v interakcích protagonistů a protagonistek. Spisovatelka jako by mezi postavy rozmístila několik bodů sporu a pak zaznamenávala, jak si s nimi jednající poradí a kam je zavedou; děj se zde cyklicky vrací ke křivdám, zdánlivě marginálním problémům či ke každodenním rozepřím.

Absence silného příběhu může ovšem být v knihách pro děti větším problémem než v knihách pro dospělé. A Divné děti a smutná kočka, které jako předcházející titul ilustrovala Nikola Logosová, to do jisté míry dokazují. Známá parta z Klubu divných dětí, tedy strašpytel Petr, Mila, jež upřednostňuje zvířata před lidmi a často je duchem mimo, a Katka, která se zas pere s kily navíc, vyjíždí na konci prázdnin na chalupu. Tady se potkávají s Luisou a Eliášem, přičemž chlapec patrně žije s mírnou poruchou autistického spektra a jejich matka jim proto příslovečně brání v rozletu. Eliáše neustále střeží, ten je na ni fixovaný a možnost, že by jí zalhal či neřekl všechno, co ví, je pro něj takřka nepředstavitelná. 

To se však změní, když společně s Milou a Petrem (starší Katka zhruba ve třetině knihy zmizí ze scény) najdou kočku, dozvědí se, že je vzácná, a s vidinou dobrodružství i případného nálezného začnou ve vesnici pátrat po jejím majiteli či její majitelce. To musí jít staré pořádky stranou, protože parta dětí se dostane do hledáčku vesnických drben a pátrání je postupně dovede až k paní Machové, která podle klepů zabila člověka a je označovaná jako čarodějnice. 

Pátrání je možná hybnou silou této prózy, ne však jejím jádrem. Tím jsou drobné posuny, které se zde dějí. Petr si uvědomuje příchylnost k chlapcům, Mila opět věnuje pozornost spíš zvířatům než lidem a sourozenci Eliáš a Luisa postupně získávají nezávislost na vlastní matce. Jako v Klubu divných dětí, tak i v této novince si hlavní postavy předávají vypravěčský kolík a kdejakou situaci jedna z nich rozpovídá a jiná dopoví.

Související článek

Žena, která je sevřená každodenností aneb Petra Soukupová posedmé

• Daniel Mukner

Soukupová to vše zprostředkovává bez jakékoli křeče; nikde si neřeknete, že vyprávění kostrbatě ohýbá či nepravděpodobně modeluje. Což se však projeví trochu neblaze v závěru, protože tato kniha je – podobně jako třeba Marta v roce vetřelce – spíše utnutá než dovyprávěná. Ne všechno se dořeší (viz třeba zmíněný Katčin odjezd), ne všechno se uzavře. Je to součást Soukupové odvážného gesta nevytvářet velké příběhy tam, kde se nacházejí jen ty malé. A nepřikrášlovat realitu. To se projevuje nejen v závěru, ale i v mnoha situacích napříč textem. Především ve scénách s obyvateli a obyvatelkami ostatních chalup, jichž se děti vyptávají na osudy kočky a později i na paní Machovou; místní jsou obvykle celkem nevraživí a málokdy dětem chtějí skutečně pomoct. A když se děti konečně střetnou s hledanou ženou, také to není žádná idylka. 

Na to jsou však autorčini čtenáři a čtenářky nejspíš zvyklí a ani od ní nic jiného neočekávají. Důležité je, že v Divných dětech a smutné kočce se Petra Soukupová opět projevuje jako nenapodobitelná pozorovatelka dětského přemítání a chování. V próze ruší snad jen drobné zvláštnosti, jako třeba když Eliáš, jenž tvrdí, že Skype je jen pro „starší lidi, jako jsou rodiče“, používá slovo „kdežto“. Soukupové se opět podařilo zachytit dětské uvažování se všemi jeho protiklady a rozpory, ale z hlediska příběhu jsou Divné děti a smutná kočka poněkud mdlé.

Obálka knihy s ilustracemi Nikoly Logosové, repro: Host