Dramatička Anna Saavedra napsala poněkud zbloudilou prózu o nomádech

Anna Saavedra (* 1984) byla dosud známá především v tuzemském divadelním prostředí. Je autorkou několika her, mezi nimiž figuruje i Olga (Horrory z Hrádečku), která se zaměřila na manžele Havlovy, postavila do popředí Olgu. Za tuto hru autorka převzala řadu ocenění – v Cenách divadelní kritiky například získala cenu za Nejlepší poprvé uvedenou českou hru, inscenace byla vyznamenána Cenou Marka Ravenhilla. Nyní si dramaturgyně a dramatička vyzkoušela prózu. 

Lid nomádů, ani ne dvousetstránková kniha malého formátu, dosvědčuje, že Saavedra umí být i stylistickou zdatnou prozaičkou s citem pro vybudování podmanivé, neokázalé atmosféry. Zároveň se však člověk při čtení začne ptát, co to vlastně drží v rukou. Próza začíná jakousi ódou na pokojské („Pokojská je jako Hospodin. Ví o lidech všechno.“) a parta pokojských z jednoho hotelu – dozvíme se o něm, že byl vybudován na bažinách v místě nádraží – funguje jako jakýsi svorník rozbíhavého vyprávění. Spolu s jejich pracovními útrapami, drobnými radostmi a dobrodružstvími, které jedna z nich popisuje v ich-formě, sledujeme několik víceméně nesouvisejících příběhů.

Jeden z prvních se týká muže jménem Dagur Julius. Ten žije na Islandu, na prahu čtyřicítky začne studovat vysokou školu a vydá se do střední Evropy na studijní pobyt. Jak již bylo řečeno, Saavedra umně buduje atmosféru. Jenomže když vyprávění o postarším studentovi skončí (dost tragicky, jako většina obsažených příběhů), zaujmou Dagurovo místo další aktéři a aktérky. Jenže proč se zrovna tyto postavy ocitly v jedné knize? Co jejich příběhy spojuje? A především: Co z těchto rozbíhavých příběhů dělá román? Jejich tematické propojení? A jaká témata kniha ohledává? 

V nakladatelské anotaci najdeme spojení jako „konzumerismus turistického ruchu“ či „novodobé nomádství digitální, spirituální či vztahové“. To zní lákavě, ale když se na Lid nomádů podíváme střízlivě, zdá se, že se prostě sešly příběhy několika lidí, kteří cestují. Žádné důmyslné obhlížení fenoménu cestování Saavedra nenabízí, motiv cestování nenazírá natolik podnětně, abyste pak měli tendenci promýšlet jednotlivé části knihy ve světle celku.

Související článek

Román Zapomenutá se do paměti možná nevryje, ale nudit se u něj nebudete

• Daniel Mukner

Ano, příběh Dagura je vtahující, ale v Lidu nomádů tahle kvalita není pravidlem. Část věnovaná „Godzille“, vysoké, nevzhledné dívce, která v Londýně potká Jamajčana Harveyho, z nějž se vyklube pěkný grázl, působí tuctově. Když autorka vypráví, jak protagonistka tolerovala prohřešky přítele, které se stupňovaly, nejenže si neodpustí otřepané srovnání s žábou vařící se v horké vodě, ona je dokonce rozvede a vysvětlí: „Pokud byste ji vložili do vroucí vody, vyděsila by se a vyskočila z hrnce. Proto se nejprve položí do studené vody a teplota se zvyšuje pomalu, stupeň po stupni, takže žába nakonec už není schopna rozpoznat kritickou hranici a uvaří se.“ Takhle polopatické věty se měly vyhodit – i přestože se dozvíme, že jde o slova moderátora bizarního televizního pořadu, na který se milenci dívali zkouření.

Obálka první prozaické knihy Anny Saavedry, repro: Albatros Media – Vyšehrad

Ústřední pokojská-vypravěčka nemá šanci kompenzovat a „zachránit“ nesoudržnost a nahodilost Lidu nomádů. Pravda, ke konci knihy do ní vnese trochu specifické záhady: Spolu s kolegyněmi se dozví, že přijde o místo v hotelu. A co se nestane? – Hrdinka zamíří jako dramaturgyně do divadla! Na začátku sice padne informace, že před nástupem do hotelu dokončila uměleckou vysokou školu, ale jak se k celkem prominentnímu (nikoli tedy co se financí týká) místu v divadle dostala? Že by autofikce? Navíc je tu paradox: Vypravěčka bude divadelní dramaturgyní, přitom právě dramaturgické či přesněji editorské zásahy by Lid nomádů potřeboval jako sůl. Pokud je to důmyslná metanarativní hříčka, padlo jí za oběť příliš mnoho. Anna Saavedra jako prozaička disponuje citem pro jazyk i vypravěčskou jiskrou, ale z celku knihy si člověk z četby odnáší pocit promarněné příležitosti.