Román Zapomenutá se do paměti možná nevryje, ale nudit se u něj nebudete

Zdá se, že literárněkritickým sítem poslední dobou propadávají díla, jež mají tendenci být čtenářsky úspěšná, i když třeba vytříbenější publikum nenadchnou, rozhodně je ani nepohorší. Například velmi dobře odvyprávěný román Počkej na moře od Veroniky Opatřilové se dočkal všehovšudy tří recenzí, ačkoli jde o knihu, která je o poznání lepší než například tituly Petry Dvořákové či Aleny Mornštajnové, přičemž by Opatřilová mohla zaujmout podobné skupiny čtenářů a čtenářek. 

Jenomže zatímco na knihách dvou zmíněných autorek se může jedna část literární kritiky takříkajíc vyřádit a strhat je, zatímco druhá je bude zarytě obhajovat – částečně snad coby protireakci na první skupinu –, u knihy Veroniky Opatřilové lze přiblížit děj, vyzdvihnout neotřelé téma, vypravěčskou suverenitu, případně zmínit drobné nedostatky… a to je zhruba vše. Žádné literárněkritické dobrodružství román neskýtá. Podobné knihy zkrátka mají tu smůlu, že nevyvolávají debaty a spory.

A právě taková díla zaujímají čím dál více prostoru v edici Tvář nakladatelství Vyšehrad. Ačkoli nejvýraznějším jménem publikujícím v této řadě je držitelka Ceny Jiřího Ortena Hana D. Lehečková, jejíž románový debut Svatá hlava mířil  spíš na vytříbenější čtenářstvo, mezi novými tituly Tváře převažují prózy, jež vykazují vypravěčský tah, tempo a opírají se o výrazný příběh. Sem lze řadit prvotinu Lukáše Bočka Zahrada mrtvých duší, románový debut Rudolfa Krále Raci v hlavě i knihy Jana Štiftera, který v edici dosud publikoval tři své tituly. A stejně tolik knih vyšlo v Tváři i Jiřímu Klečkovi (* 1983). První román, Pět ročních období, mu Vyšehrad vydal v roce 2019, druhý, Papírové domky, vloni. Nyní k nim přibyla próza nazvaná Zapomenutá. 

Obálky čtyř titulů z edice Tvář nakladatelství Vyšehrad, repro: Vyšehrad

Tady zkrátka něco neklape

Zapomenutá se povětšinou odehrává v sanatoriu pro pacienty a pacientky s kognitivními poruchami. Zde už nějakou dobu setrvává Božena, kterou straší příležitostné výpadky paměti, během nichž nad sebou ztrácí kontrolu. Občas ji navštěvují její dvě dcery s vnučkou, jinak dělá Boženě společnost především pacientka jménem Anh. Až do chvíle, kdy do sanatoria, nazvaného Dům paměti, zamíří Pavel Moučka, slavný scenárista, který byl spolu se svým synem před lety nominován na Oscara (je patrné, jakým otcovsko-synovským duem se Jiří Klečka inspiroval) a jenž s Boženou kdysi prožil vášnivý vztah. Pavel přichází do sanatoria, aby znovu nabyl schopnost psát. Projekt, na němž hodlá pracovat, se má týkat právě Domu paměti a jeho zasuté minulosti. 

Není to ovšem výhradně minulost Domu paměti, kterou Pavlův příchod vytahuje na světlo. Rovněž některé další postavy – vedle Boženy v textu hrají výrazný part především správce Lukáš a ředitelka Ilona – postupně odhalují svá bolavá místa, svá tajemství, která nejsou tak nevinná, jak by se na první pohled mohlo zdát. I ten, kdo nečetl předchozí autorovy knihy, v nichž si pohrával s hororovými prvky, brzy začne pojímat podezření a oprávněně si myslet, že tady zkrátka něco neklape a že o některém z aktérů se brzy dozvíme překvapivé skutečnosti. 

Odhalování toho, co je zde špatně, kdo tu tahá za nitky a s jakým úmyslem, je napínavé. Napínavost je předností tohoto románu. Na místech, kde vyprávění mění těžiště – pohybujeme se mezi postavami, ale spolu s Boženou a Pavlem se dostaneme i do druhé poloviny šedesátých let –, Klečka často nechává všelijaké cliffhangery umocňující čtivost. Což je dobře, protože člověk, který se nechá vyprávěním strhnout, bude schopen odpustit autorovi vcelku plochý jazyk a to, že jsou postavy místy až příliš taženy dějem. V této knize je zkrátka většina aspektů podřízena příběhu.

Lze jen litovat, že ve čtvrté části, kdy román změní svůj dosavadní víceméně civilní ráz a do vyprávění pronikají takřka hororové prvky s přídechem nadpřirozena, se vychýlí směřování příběhu až příliš – dosavadních dvě stě padesát stran se pak oproti finálním asi sedmdesáti jeví jako protáhlé intermezzo. Navíc se nelze zbavit dojmu, že i když Jiří Klečka romány pravidelně vybavuje mysteriózními motivy, civilní poloha mu možná sedí víc. Zážitek z četby Zapomenuté to však nemusí poznamenat nijak dramaticky. 

Zapomenutá vyšla jako čtrnáctý svazek vyšehradské edice Tvář. Autorkou ilustrace na obálce je Sylvie Svobodová, obálku i knihu graficky upravila Kateřina Urbanová, repro: Vyšehrad