Hejkalová v románu směřuje na sever a proti proudu času: Od roku 2022 až do 19. století

Markéta Hejkalová (* 1960) je známá jako pořadatelka havlíčkobrodského literárního veletrhu, případně jako nakladatelka (s manželem mají značku Hejkal) a překladatelka z finštiny. Její vlastní autorská dráha stála dlouho spíše ve skrytu jiných spisovatelek podobného tvůrčího ražení.

To se částečně změnilo až loni, kdy publikovala román Dům pod náměstím, a to nikoliv ve svém nakladatelství, nýbrž v Hostu, mezi jehož nejúspěšnější tuzemské prozaičky Hejkalová skvěle zapadne. Píše totiž čtenářsky přívětivé prózy, kterým nechybí estetické ambice, tedy takové knihy, jež jsme si uvykli označovat jako mainstreamové. To platí i o autorčině novince, románu Století na vlnách. Vsadila zde na téma, v němž je kovaná – na Finsko (vystudovala finštinu a v 1996–1999 pracovala jako konzulka a kulturní atašé na českém velvyslanectví v Helsinkách).

Století na vlnách je vypravěčsky neobvyklé tím, že se odvíjí proti proudu času. Začíná v roce 2022 a směřuje až do konce 19. století, přičemž jako jakýsi svorník fungují dvě postavy: česko-německá spisovatelka věnující se především dobrodružným knihám pro chlapce Dorothea Illingová a generál Carl Gustaf Emil Mannerheim, „zachránce Finska, národní hrdina“ (jeho Paměti finského maršála vydala vloni Academia – pozn. red.). Tuto dvojici, jejíž společná historie se v románu postupně odhaluje, obkružuje několik dalších postav. S nimi do vyprávění vchází množství příběhů a epizod, jak povahy spíše privátní, tak těch, jež mají zásadní dějinný význam, případně jsou dějinnými zvraty dramaticky ohýbány. Hejkalová se opírá o mnohé reálné události, jako jsou třeba vstup Finska do NATO či napadnutí Ukrajiny Ruskem, a těmi prolínají vhledy do života básnířky, která zažije zklamání na literárním festivalu, mladé ženy, jež se zaplete s Rusem ze šlechtického rodu, či příběh Dorotheina synovce, který přijde o rodiče a vyrůstá právě s tetou…

Od začátku je patrné, že Hejkalové pouť proti proudu času je důmyslně promyšlená, postavy ze zdánlivě nesouvisejících příběhů se střetávají, motivy se v jednotlivých vypravěčských liniích zrcadlí a doplňují. Jenomže se zároveň ukazuje, že jde o dvojsečnou zbraň. Na jednu stranu se tím rozbíhavá vypravěčská pásma splétají a vytvářejí dojem komplexního tvaru, na stranu druhou jsou mnohá narativní přiblížení románových postav poměrně křečovitá a po určitou dobu působí vyprávění vcelku nesourodě – představených postav je hodně, témat a motivů, které by mohly prózu tvarovat, ještě více.

Paměti Carla Gustafa Emila Mannerheima vydané vloni v češtině, repro: Academia

Nadto se sice postavy napříč časem, místy a epizodami potkávají, ale především ty z první části románu zůstanou pouze načrtnuté, jejich příběhy stojí v základu dalších a dalších vláken, ale zůstávají nevyužité, ačkoliv vypravěčský potenciál se v nich bezpochyby skrývá. Obecně pro nový román Markéty Hejkalové platí, že jeho kvalita a atraktivita roste s přibývajícími stranami. A to především díky tomu, že se postupem času začíná zřetelněji zaměřovat na zmíněné dvě ústřední postavy. A především na Dorotheu Illingovou, která se v mládí dostala do Finska, do těsné blízkosti Carla Gustafa Mannerheima a ve stáří byla vězněna komunisty. Její příběh – jenž navíc skýtá dost drásavé tajemství skryté v dětství a které se vyjeví až v závěru románu – je nosný a výživný, podobně jako je Dorothea plnohodnotná literární postava.

Století na vlnách je čtenářsky přístupná próza s nápaditým ozvláštněním, ale tomuto ozvláštnění možná padlo za oběť až příliš mnoho. Kvůli tomu, že se pohybujeme proti proudu času, totiž román do jisté míry ztrácí i to, co je pro podobný typ próz klíčové: překvapivost a napětí. Přesto se dá očekávat, že vzhledem k nevšedním kulisám, množství atraktivních příběhů (či jejich skic) i čtivosti se Století na vlnách dost možná stane dosud nejúspěšnějším titulem Markéty Hejkalové.

Pro obálku knihy byla využita ilustrace Vardy Maruškové, repro: Host