Modlete se za Rezavé panny! Nezvyklý román o úpadku amerického Rezavého pásu

„Modlete se za Rezavé panny.“ – Tato slova vítají šestačtyřicetiletou Phoebe Shaw, když se po téměř třiceti letech vrací do rodného Clevelandu, aby pomohla matce s vystěhováním. V jejich staré čtvrti už dlouho nelze sehnat práci, otec dožívá s Alzheimerem v pečovatelském domě a jeden dům za druhým je strháván, aby uvolnil cestu novým developerským projektům – které možná vyjdou, možná vyšumí do ztracena z některého osvědčeného důvodu (od bankrotu po prostou lhostejnost, ostatně jako všechny předchozí pokusy vdechnout tomuto regionu nový život). 

Jenže ekonomický úpadek takzvaného Rezavého pásu, v němž se po většinu dvacátého století soustředil těžký průmysl Spojených států, Phoebe Shaw příliš netrápí. Musí se totiž vypořádat se vzpomínkami na události z roku 1980. Na události, kdy se pětice místních dívek změnila v cosi, co nebylo jejich okolí schopné – a vlastně ani ochotné – přijmout.   

Vítejte v rezavém pásu weirdu

Nakladatelství Medusa, které Rezavé panny vydalo, založil a řídí Roman Tilcer, jeden z nejzajímavějších současných tuzemských překladatelů. Kromě řady žánrových titulů – včetně například moderních verzí původních conanovských povídek Roberta E. Howarda nebo jedné z nejoceňovanějších fantasy posledních let Zlomená země od N. K. Jemisin – přeložil i výborný román Živel od Jess Kidd a stojí za iniciativou Tváře překladu. Ve svém nakladatelství Medusa se Tilcer ovšem zaměřuje na takzvaný weird – tedy na texty, jejichž žánrové hranice jsou nejasné a dnes často staví na prolínání brakových prvků s postupy řekněme vysoké literatury. Trojici Tilcerem doposud vydaných titulů tak spojuje například to, že se jejich americké autorky na půdorysu až pulpově laděné žánrové prózy pokaždé vyrovnávají s určitým traumatem.

Gwendolyn Kiste. Její český nakladatel píše: „Původem je autorka z Ohia a nyní žije s manželem, dvěma kočkami a zdaleka nedostačujícím množstvím duchů na opuštěné koňské farmě u Pittsburghu.“ Foto: Medusa / Bill Homan

Anya Martin v Trávě zpracovala zážitek, kdy musela identifikovat tělo svého ex-, s nímž už nechtěla být nijak spojována, ale prostě nebyl nikdo lepší po ruce. Od atlantských márnic pak vedla svůj příběh do vod podivuhodné milostné novely o vztahu k monstru, které možná občas může z hladu pozřít vaši nejlepší kamarádku, ale pořád má více empatie než kdokoliv ve vašem okolí. Livia Llewellyn v zábavné variaci na lovecraftovská témata Ta, co jde první vykreslila mikrokosmos živoření v korporátu od výplaty k výplatě. Zužitkovala tím svou zkušenost z působení v newyorských nakladatelstvích, práce pro něž ji totálně zbavila veškeré energie a radosti ze života.

Gwendolyn Kiste (* 1984) pak ve své poctě příběhům o příšerách a dospívání pro změnu reflektuje vlastní zkušenost s tím, jak se její rodný kraj propadá do čím dál větší ekonomické deprese a na povrch vychází všemožné krutosti rozpadajících se komunit, jež se zuby nehty drží ideálu „soudržné rodiny“. Soudržné ovšem pouze do chvíle, než někdo začne zpochybňovat nefungující uspořádání nebo, nedejbože, žádá od života něco lepšího než pouhé přežívání a postupné odumírání všech osobních snů a ambicí.

Rezavý pás je v tomto ohledu dokonalým prostředím. Lokální apokalypsa v přímém přenosu. Jeho úpadek již pronikl do řady žánrových děl – od filmového Robocopa po jeden z nejlepších hororů minulé dekády Neutečeš (a částečně i loňského Barbara). Jeho ozvěny ovšem můžeme najít i na albu Bruce Springsteena The Ghost of Tom Joad, především v písni Youngstown. Té dominuje obraz žhavých vysokých pecí ozařujících šedou oblohu a zemi pokrytou struskou, na níž se hroutí životy dělníků a jejich rodin, kteří pomáhali vyhrát Americe války a „vydělali svým pánům dost peněz na to, aby ti mohli zapomenout jejich jména… “ Původně folkově laděná píseň se na koncertech mění v jednu z nejagresivnějších položek ve Springsteenově portfoliu plnou vzteku (ne nadarmo několikrát na titulní písni ze stejného alba hostoval Tom Morello z kapely Rage Against the Machine).

Hrůza ztracených voleb

Gwendolyn Kiste vystavěla Rezavé panny na prolínání dvou časových linií. Na rozdíl od ikonického Kingova románu To, v němž se tato technika nesmazatelně vryla do historie hororu, však zavrhuje veškerý sentiment a melancholii. Neobrací se ke zlatým časům dětství (respektive dospívání, neboť mladá Phoebe před těmi skoro třiceti roky právě maturovala). Ukazuje, že někdy je život v háji od samého začátku a jedinou šancí je utéct a spálit mosty. Bohužel pro Phoebe a její milovanou sestřenici Jacqueline ne všichni tuto možnost mají. Na obyvatele Denton Street čekají jen rozklad a rez.

Zatímco v přítomnosti Phoebe v podstatě pasivně sleduje likvidaci sousedství a to, jak dávné události zapadly a proměnily se z drásavé osobní zkušenosti v tuctovou městskou legendu, v minulosti se zoufale snaží zachránit „holky“. Ty totiž začnou vylučovat podivnou šlemovitou tekutinu a pod kůží jim proudí rez a vynořují se skleněné střepy. A to je pouze počátek jejich změn… Kiste však z „holek“ nedělá monstra ohrožující druhé lidi. Hrůza zde naopak vychází z reakcí okolí. 

Jednak se objevují „turisté“, prostě čumilové kochající se pohledem na utrpení druhých. Jednak přichází vládní agenti, jejichž prohlášení „Možná jim jinde dokážou doktoři pomoct“ si Phoebe správně překládá „Nebo je možná dokážou líp rozpitvat a zbytky nacpat do sklenic v policích“. Především však běží o rodiče, o otce a matky z Denton Street, kteří by měli své potomky bez rozdílu chránit a připravit na vlastní cestu životem. Jenže jejich vlastní osud je definován nekonečnou řadou stávek, na jejichž konci je vždy méně pracovních míst. Nebo lpěním na představě, že nikdo nesmí vybočovat a manžele je třeba bezpodmínečně stavět na piedestal.

Autorkou obálky je Marcela Bolívar, autorkou ilustrace Eva Paprstkářová, repro: Medusa

Proměna holek – přičemž toto označení získává v kontextu románu jasně pejorativní paternalistické vyznění – je vnímána jako urážka. Ano, jsou pokřivené a roní rez, ale prostě jen na sebe upozorňují! Důležitá je přece továrna! Není třeba vlastní dcery zachránit, nýbrž potrestat, srovnat do latě. To ony jsou nakonec obviněny ze všeho špatného v životech obyvatel Denton Street. Odpovědí na všechny krize je ještě větší míra domácí šikany. Všudypřítomné pokrytectví a poznání, že holky jsou na to samy, Phoebe drtí a vyvěrá ze všech scén, které by jindy mohly zavánět pseudoromantikou prvních lásek a přísah na věčná přátelství. 

Propojení popisů postupujícího rozkladu čtvrti s proměnami holek skvěle ilustruje to, o co byly hrdinky okradeny. Nikoliv o život či duši, nýbrž o volbu, co s obojím udělat. Logicky tedy v tomto netradičním příběhu o monstrech chybí tradiční monstra a obdobně tradiční řešení konfrontace s nimi. Autorka vytváří místy přímo fascinující příšeráckou verzi Chandlerova Dlouhého loučení. Jen jej nevypráví chandlerovský melancholický muž dost dobrý pro všechny světy, ale smutkem a žalem zlomená dívka/žena, která s vypětím sil předstírá, že je dobrou dcerou a fungující lidskou bytostí. A namísto wisecracků drsných detektivů se utíká k překvapivě poetickým obrazům zmaru a deprese, když bloumá „kolem domů s prošlým datem spotřeby“, či navštíví kostel, jehož „lavice páchnou myším trusem a selhavší spravedlností“. 

Na Phoebe nečeká žádné vítězství nebo zadostiučinění. Jen možnost vykoupení a záchrany někoho druhého. Někdy je to vše, co život nabízí. Minimálně dokud se lidé nezačnou opravdu modlit za všechny rezavé panny, namísto toho, aby jim dokazovali, „jak umí trestat opravdoví rodiče“.