Horory, jimiž se zatemňuje svět. Vyšly nové překlady současných autorů lovecraftovské hrůzy

Jen pro připomenutí. Kupříkladu v edici Fobos (spadá pod firmu Dobrovský) letos vyšly třeba starší klasické horory od Roberta Blocha, Roberta Marasca nebo Ramseyho Campbella. Malé vydavatelství Carcosa pokračuje v překládání groteskních fantazií Carltona Mellicka III či Nicole Cushing. Díky Carcose a dalším menším značkám (jako jsou třeba Medusa či Gnóm!) se k nám dostává rovněž tvorba autorek a autorů, kteří po svém navazují na odkaz H. P. Lovecrafta a žánru weird fiction. Je to typ knih, u nichž by na polici mohlo viset upozornění „Pozor, koušou!“. 

Muž trpící ztrátami paměti

Laird Barron je jednou z celebrit současné americké weird fiction. V češtině už můžeme znát jeho povídkové sbírky Okultace a Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká a dvojici hard boiled románů o Izajášovi Coleridgeovi. Teď je nově na pultech jeho hororový román Černá tma zapomnění.

V Barronových textech je lovecraftovská kosmická hrůza skoro zásadně pokrytá blátem a zaschlou krví. Zatímco Lovecraft hleděl k nebesům, odkud k nám přilétaly meteority přinášející zlověstné barvy a kde sídlil šílený slepý bůh, „primární chaos“ Azatoth, tak Barronovi démoni čekají spíš v časoprostorových trhlinách uprostřed temných hvozdů či v hlubokých jeskyních. A poznání chmurných pravd o povaze světa u něj není vykoupeno šílenstvím jako u Lovecrafta, nýbrž spíš fyzickým utrpením. Postavy jeho knih také nejsou outsideři zabývající se obskurním věděním jako u hororového klasika z Providence, ale daleko víc lovci, turisté nebo rovnou zločinci – často lidé, kteří jsou tvrdí, nebo si to o sobě alespoň myslí, dokud nezjistí, že narazili na síly, vedle nichž se jejich tvrdost rozpouští jako máslo. Démoni z Barronových knih se obvykle projevují jako aktivní, destruktivní moc, u níž můžete mluvit o štěstí, když se přes vás přežene a rychle a bezbolestně vás vmžiku sprovodí ze světa tak, že po vás nezůstane vůbec nic.

Pokud jste od Barrona ještě nic nečetli, může Černá tma zapomnění sloužit jako dobrý vstup do jeho hrůzných koutů kosmu. Pokud už máte za sebou jeho povídkové sbírky, bude to pro vás víceméně rekapitulace. Román totiž autor poskládal z motivů, které dříve zpracoval v kratších textech. Ostatně Černá tma zapomnění, jejímž hrdinou je muž trpící ztrátami paměti, vlastně působí jako několik silných, vzájemně volně propojených povídek. Končí bezmála metafyzickou konspirací kosmických rozměrů proti lidskému druhu, ale začíná převyprávěním pohádky RumplCimprCampr ve stylu té nejdrsnější současné fantasy. Následně děj skáče v rozmezí mezi padesátými lety 20. století a rokem 2012, kdy byl Barronův román v originále publikován. V jednotlivých kapitolách nejprve opatrně kličkujeme mezi dírami v paměti zdánlivě úplně obyčejného geologa Dona Millera, který žije se svou manželkou věnující se antropologii na odlehlém venkovském sídle. A když do nich nakonec nahlédneme, dá si Barron záležet, aby vystavěl propast tak nezměrnou, že nás vyděsí i obrysy, které nás z ní nechá spatřit.

Románu možná trvá příliš dlouho, než se přenese přes svou střední část – Barron bohužel nemá takovou schopnost psát poutavě o banálních životních peripetiích jako zmiňovaný Stephen King. O to lépe si vede v pasážích, kdy nás vyvádí z každodennosti do delirických a nejistých končin, v nichž se nedá věřit nikomu a ničemu. Vedle závěrečného odhalení se asi nejsilnější sekvence románu odehrávají v Mexiku padesátých let; Barron zde spojuje horor se svojí slabostí pro hard boiled kriminálky plné hrozivých a potenciálně krutých postav pohybujících se za hranou zákona. Ukazuje, že mezi lidskostí a monstrozitou nemusí být ostrá hranice. Celkově je Černá tma zapomnění trochu nevyrovnaná, ale ve svých nejlepších pasážích velice sugestivní ukázka toho, kam je možné posouvat Lovecraftův odkaz v jednadvacátém století.

Pod tapetami nejsou holé stěny

Úplně jinými tunely se k Lovecraftovu odkazu plazí další americký tvůrce Brian Evenson. Od něj už nakladatelství Gnóm! vydalo sbírku Doupě / Zhroucení koně. Teď na ni navazuje kolekcí Píseň, kterou se objasňuje svět, která v Gnómu! otevírá novou edici současného hororu Horla. 

Evenson píše typ weird fiction, která je od Lovecrafta vlastně poměrně daleko. Nenechává nás nahlížet do černých hlubin kosmu, ani do temných jeskyní pod povrchem. Spíš sloupává tapety našeho každodenního světa a pak se baví překvapením postav nad tím, že tam číhá něco mnohem podivnějšího než jen holé zdi. Jeho krátké povídky si libují v paradoxech, unikavých popisech a nespolehlivých vypravěčích. Některé jeho postavy působí, jako by trpěly rozštěpem osobnosti nebo nám něco tajily (titulní Píseň, kterou se objasňuje svět), některé figury pak zjevně ani lidské nejsou (Sestry). V určitých textech každodennost kolabuje do noční můry (Košile a kůže); další povídky do sebe sice vtahují prvky postapokalyptické nebo kosmické sci-fi, ale krmí nás jen střípky futuristických realit (Druhé dveře, Věž).

Autorkou obálky je Tina Levin, repro: Laser Books

U Evensonových textů je skoro důležitější způsob vyprávění než to, o čem „to je“. Jeho vypravěči a vypravěčky jsou obvykle dvojího druhu. Buď patří do podivné, vykloubené reality, o níž s námi komunikují, jako bychom se v jejich světě rovněž orientovali – jenže my si toho spoustu musíme domýšlet. Druhý typ vypravěčů tvoří postavy samy dezorientované, takže i když se pohybují v nám dobře známém světě, nechápou úplně, co se kolem nich děje – a my pak ovšem s nimi…

Brian Evenson si vybudoval osobitý a vyhraněný styl. Toho, kdo má rád v hororech jasno, budou jeho prózy provokovat, iritovat. Naproti tomu milovníci surreálné atmosféry a sugestivních náznaků budou doma. Je pravda, že sbírka se může po několika povídkách stát poněkud předvídatelnou právě ve své nepředvídatelnosti, a především svým neměnným stylem. U Evensona bývají paradoxně nejpůsobivější buď nejkratší, nebo naopak nejdelší povídky. V Písni, která objasňuje svět se však bohužel žádné dlouhé texty nevyskytují (takové, jakými jsou Doupě či Prach ve zmíněném svazku Doupě / Zhroucení koně). Ale krátké texty typu Ať jsme otáčeli, jak jsme chtěli, které v pár odstavcích načrtnou kontury zjevně bizarní situace a čtenáře nechají popasovat se s nimi, jsou svým způsobem esenciálními ukázkami Evensonovy úsečné poetiky. A je dobře, že kniha vychází doplněná čmáranicemi Václava Šlajcha, které se k psychotickému stylu autorových textů náramně hodí.

Autorem ilustrace na přebalu je Václav Šlajch, repro: Gnóm!