Generace ve vzduchoprázdnu. Román, který nedává své plody zadarmo
Po zkušenostech z „Velkého světa“ se do příhraničního maloměsta vrací budoucí gymnaziální učitel Josef. Má sice smělé plány, ale v rodišti se spíš motá jako vítr v bedně. Více než na příběhu je nicméně nový román Petra Šestáka postavený na tom, jak je vyprávěn – a jak dovede vtáhnout čtenáře do hry.
Čtenář, který sleduje převážně prózu, mohl román Petra Šestáka (* 1981) Kontinuita parku minout. Název jako by odkazoval na publikaci z oblasti non-fiction a ani podle obálky nelze ihned poznat, že máme co do činění s krásnou literaturou. Ale po dočtení Šestákova románu se jak název, tak grafické řešení jeví jako vcelku přiléhavé.
Byť v románu narážíme na poměrně slušné množství postav, důležitý je především vypravěč. Jeho hlas, výrazný a specifický, ironický, ale též jakoby odosobněný, místy až upomínající (či jej parodující) na technicistní styl právě některých non-fiction publikací, totiž románový svět ohýbá do zčásti groteskní, zčásti zploštělé podoby, v níž se sugestivně odráží to, co je v románu popisováno. Protagonistou je Josef, který se po letech na studiích a v cizině vrací do rodného města, aby skončil s „Nezodpovědným životem“ a začal vést „Zodpovědný život“ jako učitel na Gymnáziu Jana Ámose – jedná se o „Josefův první skutečný pracovní úvazek, žádné brigádničení, volnonohařství, šichty na obou stranách barů, toulání se po světě, ale Zodpovědný život, osobní vklad společnosti, třebas malý, ale i Malé věci mají na malém městě velký význam“.
Petr Šesták a jeho profilové foto z Facebooku. Vystudoval Univerzitu Karlovu v Praze, dva roky žil v obytné dodávce a křižoval Evropu s výstavou fotografií. Nyní žije především v Praze, provozuje analogové fotokabiny a je zakladatelem, dramaturgem a produkčním projektu Čtení Mikulov, zdroj: Facebook Petra Šestáka
Josef také má určité ambice. Coby světoběžník, který může do maloměstského prostředí přinést „čerstvý vítr“, se nabídne, že do místních novin napíše cyklus fejetonů o návratu do rodného města. Má rovněž plány se starou hasičárnou, kterou hodlá přebudovat na kulturní centrum, a v neposlední řadě se chce příkladně starat o zděděnou zahradu. Jenomže očekávání jsou jedna věc a realita je věc druhá – a ta Josefovi do všeho hází vidle. Jeho invenční pokus při recitační soutěži ve škole skončí tím, že musí jít do ředitelny na kobereček. Fejeton o místním parku nechce šéfredaktor otisknout. A jeho zahradou má procházet obchvat, a tak Josef jednoho dne dostane dopis s oznámením, že buď si nechá zaplatit, nebo bude pozemek vyvlastněn.
Josef sice má rozhled a na varovné příspěvky na „síti“ se na rozdíl od místních dovede podívat z odstupu, co je mu to však platné, když ostatní mají kontakty a udržují dobré vztahy – a ty evidentně zůstávají na malém příhraničním městě vším. Josef má zkušenosti, měl by tedy vědět, jak se prosadit, uplatnit. Místo toto těká mezi všemi bublinami, na něž v příhraničním městě naráží, a do žádné nezapadá. Pokusy o opětovné navázání přetržené niti, pokusy o kontinuitu, troskotají.
Josefovo rodné město není v románu pojmenováno – stejně jako většina ostatních lokalit. V próze tak čteme o „Cizí zemi“, „Našem hlavním městě“ a tak dále. Petru Šestákovi však nejde o univerzálnost příběhu (jako tomu je například v novém románu Martiny Leierové Tohle město, tahle řeka), většinu toponym lze snadno rozklíčovat. Rovněž čas, kdy se příběh odehrává, lze docela přesně určit. V sauně se vedou hovory o uprchlících, jindy čteme, jak „(v) jednom hlavním městě velké země na Západě, vzdáleném od naší Malé země ob jednu jinou Velkou zemi, vzplál mocný požár staleté katedrály“ – a následně se objeví fotografie, popsaná takto: „… v prvním plánu tragický výraz jedné naší televizní reportérky a kdesi v pozadí Cizí hořící chrám.“ Není zas tak těžké určit, na jakou fotografii autor naráží.
Text se opakovaně vrací do minulosti: k Josefovým vzpomínkám na otce Plevela, matku Víru, babičku Agi a zrovna tak na dobu „Revoluce“. Josefova generace je přitom ta, která „visela ve vzduchoprázdnu mezi generací jeho bratránka, která s Revolucí dospívala a hned se zapojila do reje kolem budování Nového režimu, a o pár let mladšími, kteří už Starý režim osobně nezažili a nebyli jím tolik deformovaní“. Právě z tohoto vzduchoprázdna snad vyvěrá asociativní těkavost a záměrná neurčitost, která románem prostupuje. Všechno možné se zde nálepkuje verzálkami na začátku slov, které jako by oněm slovům dávaly nějaký vyšší smysl. Jenomže o jakém smyslu můžeme mluvit, když verzálku vetkne vypravěč stejně tak „Revoluci“ jako „Zanedbanému hřbitovu“ nebo „Zanedbanému bytu“, do nějž se protagonista nastěhuje?
Románový prostor je kromě verzálek vydlážděn i opakujícími se frázemi, četnými kontrasty mezi slovy „malý“ a „velký“ (případně „Malý“ a „Velký“). Šesták vytváří pozoruhodný amalgám nutící čtenáře, aby si na to všechno, co se v románu odehrává, o čem se v něm mluví a jak se o tom mluví, udělal vlastní názor. Hodnoty a významy zde nejsou předkládány, vypravěč – jeho jazyk a ironie – jako by je rozpouštěl do jedné beztvaré plochy či do hodnotového vzduchoprázdna, chcete-li. Na konci kapitoly, v níž jsou popisovány půtky mezi dvěma větvemi rodiny o stehýnka kuřete, které opakovaně připravuje babička Agi, čteme větu: „Jenomže celý svět je postavený na stehýnkách.“ V Šestákově románu může zkrátka i rodinný zápas o stehýnka vést k myšlenkám na revoluci – pardon, na „Stehýnkovou Revoluci“.
S Kontinuitou parku je potřeba se trochu popasovat, zvyknout si na její nestandardní tón, tempo. Je potřeba s ní trochu zápasit, ale tu námahu se vyplatí podstoupit.
Autor je literární kritik.
Obálka Šestákova prvního románu. Zkušenosti z nomádského života zachytil v poeticko-filozofickém cestopisu Kočovná galerie (2014), následovala povídková kniha Štvanice (2015), repro: Host
Petr Šesták: Kontinuita parku. Host, Brno 2021, 255 stran, doporučená cena 349 korun.
