Esej: Jak myslet Heideggerovo koketování s nacismem po četbě jeho Černých sešitů

Od umělců se v minulém století snad ani nečekalo, že by byli morálními vzory, žili soukromě i veřejně ctnostný a bohulibý život, v němž se ani politicky nezdiskreditují. Naopak, umělec jako průzkumník a bořitel hranic se pokleskům různého druhu dost dobře nemůže vyhnout a dav obdivovatelů je po něm dokonce často žádá, aby je pro autentickou krásu života a umění mohl milostivě odpustit. Není nic nudnějšího než spisovatel bez rozporů a vnitřního pnutí. 

Nyní ovšem žijeme v době, kdy zejména umělcovo politické selhání (Nohavica, Waters, Depardieu, Kundera – jak mohli nevidět, neslyšet, nejsou přece naivní?!) je považováno za důvod k vymazání díla, k jeho odmítnutí či zapomenutí. O to hůře a více, když politicky selže myslitel. Vždyť kdo jiný by měl mít dost mravního rozumu na to, aby se ideologické či mocenské blamáži vyhnul?

Martin Heidegger (označený šipkou) v Lipsku 11. listopadu 1933 na propagandistické akci univerzitních učenců před volbami do Reichstagu, zdroj: Profimedia.cz /Ullstein Bild

Nejznámějším případem „myslitelského morálního krachu“ je spojení jednoho z klíčových filozofů dvacátého století Martina Heideggera (1889–1976) s nacistickým režimem. Heidegger byl dokonce krátce (školní rok 1933/1934) nacisty podporovaným rektorem, než funkci položil a stáhl se do ústraní. Dodnes se lidé přou, do jaké míry lze Heideggerovo myšlení od nacismu odtrhnout a nakolik je možné brát vážně filozofa, který upřímně věřil v průlomový dějinný význam nacionálního socialismu. 

Zda tomu takto opravdu bylo, se však dlouho pochybovalo, psalo a diskutovalo. Teprve před deseti lety vyšel v Německu první svazek Heideggerových zápisků nazvaných Černé sešity. Z nich se dá dobře rekonstruovat myslitelův vztah k nacistickému hnutí, včetně míry antisemitismu, do něhož se Heidegger tak či onak namočil. Prozření bylo bolestné pro řadu vlivných heideggeriánů, kteří svého gurua vnitřně prokleli a po zveřejnění Černých sešitů někteří dokonce raději opustili svá veřejná působiště. Díky překladu Ivana Chvatíka, znalce Heideggerova díla, máme čerstvě k dispozici první svazek těchto zápisků, konkrétně z let 1931–1938. 

Martin Heidegger v roce 1933 (nebo 1934) s nacistickou insignií, zdroj: The Charnel-House

Jsem povolán

Četba Černých sešitů je zajímavá hned ve dvojím ohledu: Vystupuje z ní Heideggerova historická i osobní vina, ale může také odhalit příčiny myslitelova okouzlení a propadu, které mohou vcelku dobře posloužit při posuzování dnešních „příliš angažovaných“ myslitelů, jak to později označuje Heidegger, když tvrdí, že myslitel má raději zůstat kdesi v samotě své mysli a nepouštět se na tenký led veřejné politické rozpravy.

Co jsou Černé sešity

Od roku 1931 do začátku sedmdesátých let si Martin Heidegger zaznamenával své myšlenky do sešitů vázaných v černém voskovaném plátně. Na sklonku života uspořádal své dílo a určil pořadí sebraných spisů, přičemž 34 „černých sešitů“ (první takový sešit – Úvahy I – se nedochoval) zařadil až na úplný konec projektu. Tato „tečka“ mohla vyjít až dlouho po autorově smrti; až do zveřejnění v předchozím desetiletí nesměli mít k těmto zápiskům přístup ani specializovaní badatelé. Černé sešity postupně vyšly v sedmi svazích v německém nakladatelství Klostermann mezi lety 2014 a 2021. První z těchto sedmi svazků je tedy nyní k dispozici česky, překladatel Ivan Chvatík do nakladatelství odevzdal už přeložený svazek druhý (obsahuje zápisky z let 1938/1939), nyní pracuje na třetím (1939–1941). 

Všichni se pochopitelně v Černých sešitech ženou za stopami antisemitismu, které také nabídnou snadný a rychlý soud. Ani to není u Heideggera tak jednoduché. Když později v „Sešitech“ napíše, že: „…otázka, jakou roli hraje světové židovstvo, není otázka rasistická, nýbrž metafyzická. Ptáme se – jaký druh lidí – lidí zcela zbavených vazeb – může převzít světodějný úkol vykořenit všechno jsoucí z bytí.“ – vypadá to, že je definitivně hotovo. Zvláště když se v dalších dílech „Sešitů“ objeví úvahy o židovském počtářství, které vede k bezduché technice a úpadku Západu, nebo když se židovský národ, plahočící se bez domova světem, ukazuje v myslitelových očích jako někdo, kdo nemá svět ve vlastním smyslu slova, a je tedy podobný zvířatům.

Filozof, sociolog a estetik Theodor Adorno (uprostřed) 28. května 1968 na akci proti německým nouzovým zákonům ve Velké vysílací síni Hessischer Rundfunk ve Frankfurtu nad Mohanem. Vlevo spisovatel Heinrich Böll, vpravo Siegfried Unseld, foto: ČTK / DPA – Manfred Rehm

Heidegger je tu zjevně motivován filozoficky: V „Sešitech“ totiž kritizuje všechny, již brání přicházet ke smyslu Bytí, které dává žít všemu jsoucímu, jež ale radikálně překračuje – ať jsou to destruktivní ruští bolševici, pokrokoví liberálové nebo němečtí maloměšťáci, šosáci, kteří nechápou velikost myšlenky. Nacionální socialismus je pro Heideggera síla, která možná může otočit dějinný vhled do smyslu existence. Stane se tak pouze v případě, že si všimne krize, do níž západní kultura spadla. „Prošli jsme světovou hospodářskou nouzí, a ještě v ní vězíme (nezaměstnanost), jsme polapeni v dějinně státní nouzi (Versailles), pomalu poznáváme provázanost těchto nouzí – ale stále ještě nic nepociťujeme z duchovní nouze existence,“ zapíše si Heidegger v době svého rektorátu na Univerzitě ve Freiburgu v roce 1933.

Právě v tomto proudu vidí nejsilnější motivaci ve snaze ovlivnit nové hnutí duchovně. Velmi rychle však zjistí, že se mu to nedaří, protože moc letí jiným, válečným směrem, a tak v Černých sešitech můžeme číst i kritické pasáže: „Dnes už lze mluvit o ‚vulgárním nacionálním socialismu‘; tím mám na mysli svět a měřítka a požadavky a postoje toho času schválených a ceněných novinových pisálků a kulturních činovníků. Odtud proudí k národu zcela konkrétní nauka o dějinách a člověku, která se samozřejmě přihlouple odvolává na Hitlerův Mein Kampf.“

Psací stůl Martina Heideggera v jeho chatě v Todtnaubergu v německém Schwarzwaldu (Černém lese), foto: ČTK / DPA – Rolf Haid

Heideggerovy poznámky a úvahy, skládané do Černých sešitů (sešity, do kterých Heidegger psal, měly skutečně černé desky), se postupně odvracejí od snahy přeformulovávat správnou podstatu nového němectví, které má, vulgárně řečeno, pomoci Bytí na cestě k sobě. Heidegger jako by prohlédl svou politickou pomýlenost a zhrzeně vnímá, že ne(po)vládne elita, nýbrž masa. Oslněn však zůstává dál svou vlastní myšlenkou poslání, k němuž je myslitel Bytím povolán.

Pomník sebevzhlížení

Naprostí filozofičtí laici teď asi zírají, co bláznivého se tu vykládá, a zda není autor přítomného textu zralý na odvoz do Bohnic. Nicméně de facto jde o jádro Heideggerova myšlení, které lze pro snadnější porozumění zjednodušit. Myslitel kritizuje západní lidstvo za to, že už kdysi dávno „ujelo samo na sobě“ a nevšimlo si hodnoty světa, v němž žije; hodnoty, která je jakousi podmínkou veškerého existování. Ničí tak nejen podmínky vlastní existence, ale ztrácí i její skutečný a pravý smysl, přichází o vztah k životadárnému Bytí (ať už je to cokoli, když ne Bůh, harmonizační princip vesmíru apod.).

Pohřeb Martina Heideggera 28. května 1976 v německém Messkirchu, foto: ČTK / DPA – Rolf Haid

Čtení Černých sešitů najednou nabízí mnohem více vhledů do Heideggerovy posedlosti vlastním myslitelským úkolem a posláním než do jeho napojení na nacionální socialismus a aktivní službu válečné mašinerii. Německá mystika v té největší síle, propojená s básnickým a myslitelským géniem, frivolní autostylizace – ano, je to tak, Heidegger nakonec nejvíce „ujíždí“ sám na sobě a na svém dějinném osudovém významu, který je dle něho mysticky dán přímou linií Hölderlin, Wagner, Nietzsche, Heidegger!!! Tento pomník sebevzhlížení není v žádném případě omluvou myslitelova politického selhání, lze ho spíše v průběhu čtení brát jako velmi podrobné a detailní vysvětlení slavného Gadamerova výroku o Heideggerovi, který jeho případ shrnul slovy „Byl tím z největších myslitelů a nejmenším z lidí“.

I pro toto roztržení a rozpor mezi precizním myšlením a vnitřní dějinně nafukovanou nadutostí zůstává Heidegger čtenářsky lákavým myslitelem také pro dnešek. Shrnují se v něm všechny rozpory pozdní moderní civilizace (technika/příroda/člověk) i morální dilemata, jež se nepřestávají vracet. Vymazat Heideggera nepůjde ani po Černých sešitech, i když se žádné příští čtení jeho filozofie neobejde bez myšlení tohoto velmi osobního rámce. A bez pochopení, že heideggerovský fašismus, o němž psal Adorno, je především velmi úporná posedlost vlastní duchovní velikostí.

Obálka české edice prvního svazku Černých sešitů, repro: Academia

Autor je publicista a filozof.

Martin Heidegger: Úvahy II–VI. Černé sešity 1931–1938

Doslov editora Peter Trawny. Přeložil Ivan Chvatík, text lektoroval Ladislav Benyovszky. Academia, Praha 2023, 528 stran, doporučená cena 655 korun.