Myšlení obrazem je ambiciózní výstava, kde myšlení mezi obrazy zabloudilo

Miroslav Petříček (* 1951) je filozof známý a oblíbený, ale zároveň ne zrovna snadno se vyjadřující. Když čtete jeho texty, míváte pocit, že autor nezapisuje předem důkladně připravenou myšlenkovou konstrukci, nýbrž píše, jako by zachycoval právě se rodící myšlenky. Jeho texty se pohybují trochu chaoticky – právě tak, jako když se vám v hlavě přeplněné vědomostmi rodí myšlenky a jejich nová propojení. Po vzoru francouzských filozofů to jsou texty na pomezí teorie a esejistiky. Jsou sice živé a dráždivé, zároveň plné pochybností. Nesdělují zjevné pravdy, nabízejí úhly pohledu. Jsou vlastně trochu podobné tomu, co dělají umělci.
Petříček se pohybuje mezi třemi světy: uměním, filozofií a vědou. Pojem obraz někdy používá ve smyslu uměleckého díla, někdy ve smyslu vizuálního vjemu, často v obou významech dohromady. Jeho výchozí tezí je, že obraz je něco, co nelze popsat slovy, a naopak: Pojmenováváme to, co nelze zobrazit. Jedno nelze převést na druhé.

Kateřina Štenclová: Bez názvu (2023); site-specific instalace, akryl na plátně a igelitu. Z výstavy Myšlení obrazem: Vizuální události Miroslava Petříčka, foto: GHMP – Jiří Thýn

Jakmile se Miroslav Petříček ve své knize Myšlení obrazem dostává k úvaze, co je vlastně obrazovostí obrazu, ocitneme se ovšem ve spleti těžké filozofie. Linii smyslová zkušenost – konkrétní pojem – abstraktní pojem ještě pochopíme. Ale jak by vypadala linie, kde máme místo pojmů obrazy? Jakmile začneme podle Petříčka hovořit o tom, co vidíme na obraze, opustili jsme myšlení obrazem a pohybujeme se v lineárním myšlení pojmovém. Jak vůbec funguje myšlení? Existuje filozofické rčení, že myslíme v příbězích, ale odpovídá to výzkumu psychologů? A když v tomto smyslu řekneme „v příbězích“, máme nutně na mysli příběhy, jež lze odvyprávět, nebo i řetězce obrazů, jimž někdy říkáme třeba sny? 

Najít správný úhel pohledu

Obraz, či obrazovost obrazu, není pro Petříčka sumou linií, tvarů a barev. Zvláště zjevné to je v moderním umění, které se posunulo od původního smyslu slova obraz. Filozof tvrdí, že úlohou dnešního diváka je hledat a najít úhel pohledu (i v přeneseném významu), ze kterého se umělec díval na skutečnost tak, že vzniklo právě toto dílo a žádné jiné. Pokud tento „úhel“ nalezne, je pak schopen pochopit nejen konkrétní dílo v galerii, ale dokáže se i po opuštění galerie dívat na skutečnost podobně jako dotyčný umělec.

V Petříčkově textu, který je součástí katalogu k nynější výstavě, se tato snaha poněkud nepochopitelně proměnila ve fyzické popocházení diváka před uměleckým dílem  – jako by divák hledal onen borgesovský bod, z něhož je možné pochopit celý svět.

Pohled do výstavy Myšlení obrazem: Vizuální události Miroslava Petříčka, foto: GHMP – Tomáš Souček

Podle Petříčka je dílo jakýmsi pohybem a vnímání díla dialogem. Dílo nám nic neřekne, pokud se ho nezačneme ptát. Což může být dobrý argument v debatě k současnému umění, kdy je někdy dílo téměř obtížné identifikovat. Dílo samo o sobě je svým způsobem němé, tak jako je podle anglického spisovatele a kritika předminulého století Johna Ruskina člověk bez vědomostí před dílem slepý. Pravda, či unikátní perspektiva umění, tedy nutně nespočívá v nějakém fyzickém nosiči, natož pak v něčem krásném.

Obraz považuje Petříček za cosi neredukovatelného, složitého jako skutečnost sama. Proto myšlení v obrazech dokáže lépe pochytit komplexitu světa než pojmy, které budou vždy reduktivní. Pro filozofa je to jakási polemika se sémiotikou.

Obal „výchozího materiálu“ – knihy Miroslava Petříčka, repro: ČT art

Bez komentáře ztraceni

To je pouhé stručné nahlédnutí do Petříčkových úvah nad myšlením a obrazy. Úvodní text má tento filozof, jak už bylo naznačeno, i v doprovodném katalogu – ten je podle kurátorů součástí výstavy více, než je u katalogů běžné. V textu nazvaném Obrazy jsou jména toho, co nedokážeme pojmenovat je ovšem Petříček ke čtenáři vstřícný ještě méně než v knize Myšlení obrazem. Subjektem textu je bytost, která je střídavě popisována v mužském a ženském rodu (naznačuje snad autor myšlení různými mozkovými hemisférami?). Tentokrát jde již otevřeně o text, který vzniká záznamem úvah, nápady zde tečou a tuhnou, asi jako když se malíř pokouší kvaší zachytit svou představu.

Autor dochází k úvahám typu: „Musí se snad myšlení měřit nějakou podobností s něčím, ať čímkoli? Nerodí se stejně tak, jako se obraz rodí z tahu štětcem, jímž se čistá potence matérie stává možností obrazu?“

Pohled do výstavy Myšlení obrazem: Vizuální události Miroslava Petříčka, foto: GHMP – Tomáš Souček

Každopádně Petříčkovy texty – jak už možná vyplynulo z řečeného – mají mnohem blíže k „myšlení“ než k „obrazem“. Výstava, jejíž kurátorkou je Jitka Hlaváčková, která s Petříčkem úzce spolupracovala, je naopak logicky výstava „obrazů“ a na pohled se příliš neliší od jiných výstav moderního umění. Autoři měli záměr prostřednictvím umění pořídit jakési modely či mapy myšlení. Jenže tak náročný úkol se dostal za hranice jejich možností.

Řekne nám výstava něco o našem myšlení? Spíše ne, rozhodně ne bez doprovodného komentáře. Návštěvník prochází několika sekcemi, jež jsou uvozeny promítanými citáty intelektuálů volených spíše z oblasti filozofie vědy než teorie umění. Pro laika to jsou texty značně hermetické, ostatně i sám Petříček na setkání s tiskem naznačil, že ne všem beze zbytku rozumí.

Eva Koťátková: Posters (kreslím postavy od nohou) (2007); akvarel, tuš, tužka, papír, 100 × 70 cm. Z výstavy Myšlení obrazem: Vizuální události Miroslava Petříčka, foto: GHMP – Jiří Thýn

Příliš mnoho jeskyní

Do první místnosti vcházíme přes výrok francouzského filozofa Maurice Merleu-Pontyho o vztahu mezi smysly, realitou a rukou tvůrce. Ocitáme se v temné „jeskyni“ se site-specific instalacemi Michala Kindernaye a Martina Zeta s tématy ohně a ztuhlého olova. Snad jsme v nějakém podzemním před-světí, kde teprve vznikají konkrétní tvary. Zároveň máme poprvé a zdaleka ne naposledy pocit, že se tu pracuje s metaforou platónské jeskyně.

„Jakmile má barva konstitutivní význam pro prostor, má ráz sluchu,“ káže nápis před druhou místností, do jejíhož bílého světla vás vyvrhne úzká temná chodba v náznaku aktu zrození či snad světla na konci tunelu čili smrti. Ano, zde vskutku cítíme určitou synergii. Barvy tu jednoznačně oslovují i ostatní smysly, ať již podprahově či napřímo, jako u ukázky z cyklu Tekuté krystaly RGB od Jany Bernartové, kde hledíte průzorem na ultramarín zprostředkovaný kamerou a obrazovkou a čicháte přitom „site-specifický“ parfém. Dílo krom toho ilustruje Petříčkovu tezi, že i v umění platí, že médium je poselství.

Dílo Martina Velíška Židle – stín na výstavě Myšlení obrazem: Vizuální události Miroslava Petříčka, foto: GHMP – Tomáš Souček

Poté postup výstavou prochází menšími místnostmi rovněž tematizujícími synestezii. Díla (například Adrieny Šimotové) zaznamenávají taktilní zkušenost, v případě Jaromíra Novotného dokonce zkušenost drsnou jako smirkový papír. Doputujeme k dalšímu průzoru, dalšímu výhledu z Platónovy jeskyně, asi nejfotografovanějšímu objektu výstavy. Martin Velíšek v díle Židle – stín zavěsil soustavu bílých dřívek tak, že její vržený stín vyvolává iluzi židle vznášející se v prostoru, ačkoliv visící dřívka jsou uspořádána téměř plošně a židli nijak nepřipomínají. Budeme-li dílo číst jako zmíněnou jeskyni, můžeme sice odejít s náhledem, že skutečný svět je docela jiný, než jak se jeví našim smyslům, jenže co z toho? Jistě dáme přednost nám dobře známé židli, byť stínové, než abstraktní změti prvků, byť reálné. Pokud bychom se pokusili mysl přeprogramovat na to druhé, viditelný svět by nám nebyl pochopitelnější, právě naopak, zcela bychom se s ním míjeli.

Další jeskyně následuje vzápětí: Soubor ready-made předmětů od Petra Veselého, které vidíme teprve tehdy, když vystoupáme po schůdcích a nahlédneme přes přepážku. Rámováno je to ovšem dalším hermetickým sdělením: „Událost nesmíme vidět přicházet. Událost je to, co přichází.“ (Jacques Derrida)

Následující velká sekce výstavy je věnována „skutečnému světu“, jinými slovy platónským stínům. Ty vidíme zprvu skutečně jako stín, stín rostliny, které tu visí v celých trsech od stropu. Příroda sama, či naše interpretace přírody, tu je forma umění. Třeba umanuté meteorologické mapy Zdeňka Koška, obrazy tvořené popelem z uhelné kotelny či dokonce záznamy analýzy prvků z kladenských hald.

Výjimečný posun reality

Kurátoři výstavy tvrdí, že umění zde vystavené nemáme či nemusíme vnímat jako umění, že nepotřebujeme předchozí znalost kontextu. Na to jsme však příliš často svědky konceptuálních přístupů a reflexí umělecké tvorby. Nejčistší ukázkou „umění bez kontextu“ a jedním z vrcholů výstavy jsou díla amatérských tvůrců z Ateliéru radostné tvorby označitelná za art brut. Pro jistotu jsou však proložena jim příbuznou tvorbou známých výtvarníků. Tvůrce-neumělce využila i Kateřina Šedá v jinak výsostně konceptuální instalaci z projektu Nedá se svítit. V něm se umělkyně pokusila aktivizovat obyvatele Nošovic, kteří se rezignovaně stavěli k projektu obří automobilky hned za humny.

„Toto je umění“, říká světelný nápis uvádějící místnost, v níž výtvarník-intelektuál Zbyněk Baladrán komentuje umělecký provoz. V instalaci Jarmark umění odkazující k éře Devětsilu vystavuje desítky pláten vytvořených tak, jak jsou vytvářeny filmové dekorace, nádenická práce, na níž se podílejí někdy i zkušení malíři. Dílo i umělec se tu mění v komoditu. Je toto snad konec myšlení obrazem a začátkem myšlení peněženkou?

K nejsilnějším dílům patří instalace Magdaleny Jetelové Posuny reality. Představuje pružnou fólii odrážející místnost jako zrcadlo, avšak rozechvívanou hlubokými vibracemi. Pakliže jsme v předchozích částech výstavy sledovali, jak se obraz mění v jiné senzorické zážitky, zde naopak senzorický zážitek (slyšitelný z velké blízkosti) rozechvívá a znejisťuje obraz.

Trochu moc Platóna

Nechtěnou paralelou a snad i komentářem k výstavě jako takové je fotografie polonahého Miroslava Petříčka na obalu katalogu. Poloakt prý vznikl spontánně jako nápad fotografa. Nejprve byl použit na obálce časopisu GHMP zvaného Qartal. Tam však byla použita ostrá fotografie odhalující všechny vrásky, záhyby a kožní výrůstky stárnoucího těla. Tatáž fotografie použitá později na obalu katalogu již prošla estetickou korekcí. Je lehce rozostřená a namísto surové reality nabízí jakýsi idealizovaný – obraz.

Katalog obsahuje ještě texty Mileny Bartlové, Jiřího Přibáně a Václava Janoščíka, všechny kvalitní, ale jen poslední ze tří jmenovaných se vztahuje k tématu výstavy. Celý katalog je tedy nepříliš zdařilým doplňkem výstavy; k jejímu zažití doporučujeme spíše původní Petříčkovu knihu. Úsměvná je i grafika popisků a textových stránek katalogu. Písmo tu je jakoby vyražené do zrnitého podkladu. Připomíná to nápisy na mramorových pamětních deskách a zároveň fantomy na pozadí zrnící obrazovky z úvodní věty Gibsonova Neuromancera. Ve výsledku spíše špatně čitelný naschvál, byť podpořený sebelepším úmyslem.

Poslední či první umělecké dílo výstavy pak najdete na chodbě před samotným vstupem do galerie. Reálný stín zábradlí zdejší výtahové šachty je doplněn stíny a zvuky neexistujícího výtahu. Dílo Výtah od Pavla Mrkuse, jak jinak než site-specifické. Trochu moc Platóna na jedno výstavu, byť estetický efekt je velmi silný. 

Ve foyer galerie se nachází WC. Pokud ho použijete po prohlídce, možná vás tak jako autora této recenze napadne, zda se také nenacházíte v další instalaci. Všední se zde mění na nevšední a i pisoár náhle pozorujeme okem Duchampovým. Snad tedy bylo kýženého cíle posunu vidění a vnímání přece jen dosaženo.

Autor je publicista a kritik, pracuje v Muzeu literatury

Plakát k výstavě s Miroslavem Petříčkem obnaženým do půli těla, repro: GHMP