Fotografka Marie Tomanová: Hledám pocit napojení. O to jde víc než o samotné fotky

Když jsme se viděly naposledy, byl prezidentem Spojených států ještě Donald Trump a svět byl těsně před covidovou pandemií. Tehdy jste popisovala vzdor mladých Američanů vůči Trumpovi a naději, kterou do nich vkládáte a již odráží váš soubor Young American. Pociťujete od té doby změnu v náladě mladých Američanů?

Je to všechno trochu utopické. Po tom, co Trump skončil a zvolili Bidena, New York samozřejmě oslavoval. Ale ta radost byla velmi dočasná. Sledovala jsem celý ten proces, jak se snažili Trumpa obvinit z různých věcí, a opravdu byl obviněný téměř za všechno, co může být, a pořád je v podstatě nedotknutelný a pořád si spousta lidí myslí, že vyhraje další prezidentské volby.

Popravdě, moc nevím, jak to dnes vnímají mladí lidé, o politické situaci s nimi zas tolik nemluvím. Osobně to mám tak, že člověk vůči politice trochu otupí. Chtěla bych, aby svět byl spravedlivější a lepší pro všechny, ale vlastně je to utopická touha. I proto, že v Americe zatím nemůžu volit, takže nemám reálnou šanci to ovlivnit.

Co vám tedy přijde, že mladí Američané řeší, když se o politice nebavíte?

Řeší to, co jsme řešili my, když jsme byli mladí. Co dělat, aby se člověk cítil naplněný. Hodně řeší, jak najít sami sebe a co je jejich cesta, protože zatím mají všechno před sebou. Často řeší klasické strachy typu job interview, první velké lásky. Univerzální témata mladých lidí, která jsou všude na světě.

Právě o obavách a snech mluví aktéři vašeho artového videa Fourteen Dreamers (I Want to be the Next Courtney Love…But Better), které je k vidění v suterénu Galerie Fotograf spolu s „tanečním“ filmem Beat of My Heart. Kolik je vlastně těm lidem, které na výstavě ukazujete?

Je to rozmezí 17 až 25 let. Jsou tam třeba holky, jimž je sedmnáct, například Makkeně, která krásně mluví o tom, jak je pro ni důležitá víra v to, že jako společnost budeme jednou více… zranitelní – že společnost bude lepší v tom smyslu, že nebude tak agresivní a egoistická.

Vnímáte tato videa jako rozšíření, zlidštění portrétů, které visí v galerii?

Je to pro mě ještě další rozměr portrétu. Když se člověk dívá na fotografie, je zachycený jeden jediný moment, zatímco v artovém filmu je mnohem víc zachycených vrstev v rámci individuality a identity člověka. Začala jsem sérii fotit letos v únoru, v malém pronajatém studiu. Nebyla jsem si úplně jistá, jak ty filmy budou fungovat. Ale s každým dalším člověkem, jemuž jsem řekla, ať mi pustí svou nejoblíbenější písničku a po tu dobu tancuje, to dávalo víc smysl.

Každý tancoval úplně jinak a bylo v tom hrozně moc skrytých emocí. Třeba Toni se snaží být cool, ovšem je vidět, že v některých chvílích už vážně nechce. Ale nerezignuje a tancuje po celou dobu. A Elizabeth je úžasná. To je Thomasova nejoblíbenější sekce (pozn. redakce: Thomas Beachdel je historik umění, kurátor výstavy 5 East Broadway a partner fotografky). Protože je tam silně vidět vnitřní boj. Elizabeth chce tím celým projít a absolvovat to, ale vlastně je jí to celé trochu nepříjemné. Ovšem nevzdává to. O tom život je: dělat věci, které nás děsí, o nichž nevíme, jestli dokážeme. Ale člověk do toho musí jít a je to jediný způsob, jak se posouvat.

Ve filmu Fourteen Dreamers jsou zase moc hezké, až téměř freudovské momenty. Ptala jsem se jednak na to, o čem sní oni sami, a jednak na to, co se jim v noci zdá. A je hezké, že hodně často se tam prolíná vědomí a podvědomí. A je zajímavé slyšet takovou zpověď, kdy mluví o tom, co je děsí v noci, jaké mají noční můry. Vlastně skoro všichni hovoří o nočních můrách. Nemají hezké sny.

Musím říct, že spousta lidí říkala, že když v dolní části Galerie Fotograf viděli ty filmy, a pak se v horní části znovu podívali na fotografie, tak ty portréty najednou viděli jinak, komplexněji než předtím. Toho jsem chtěla docílit.

Ti lidé z videa věděli, do čeho jdou? Měli šanci se připravit?

Ne. Řekla jsem jim, že budeme fotit. Probíhalo to tak, že jsme se potkali dole, vyzvedla jsem je u vchodových dveří. Pak jsme šli spolu nahoru do studia. Fotili jsme už po cestě nahoru, pak ve studiu. A pak jsem jim řekla, že bych si chtěla natočit i krátké video. Ať si vyberou oblíbenou písničku, na kterou budou tancovat. Takže nebyli připravení, neměli šanci si rozmyslet písničku a nacvičit si nějaký tiktokový dance. To by mě nezajímalo. Pro mě bylo fascinující zachytit tyhle vnitřní stavy, ať už je to konflikt, nebo naopak rovnováha, kdy se to rozvine do radosti z pohybu. Někteří lidé se během tance úplně rozsvítí. Hned poté, co dotančili, jsem se jich ptala na několik otázek týkajících se snů, snění a nočních můr.

V pražském kině Edison se před filmem Všechna ta krása a zabíjení o fotografce Nan Goldin promítá slideshow vašich fotografií ze série New York New York. Jak se stavíte k propojení právě s touto fotografkou?

Mám její práci strašně ráda. Určitě mě hodně ovlivnila. Myslím, že moje fotografie jsou mnohem pozitivnější a mají vlastně úplně jinou rovinu v tom, že fotografie Nan Goldin jsou opravdu o jejích nejlepších přátelích. Měla v Americe úplně jiné podhoubí než já, která tam přišla a nikoho neznala. Když jsem viděla Baladu o sexuální závislosti poprvé, to byla fakt depka. V dobrém slova smyslu, ono je to silně působivé. Právě to mě na její práci nejvíce uhranulo. Moje fotografie člověka zasáhnou trochu jiným způsobem než ty od Nan Goldin. Nicméně je tam určitá spojitost v rámci bezprostředního, syrového mládí zachyceného způsobem, který není ani extrémně konceptuální, ani stylizovanou fotografií.

Když se podíváme do historie fotografů, kteří v Americe fotili mladé lidi, většinou ukazovali osoby z okrajů společnosti – násilí, drogy, nepochopení… Mám na mysli tvorbu právě Nan Goldin, dále Bruce Davidsona, Larryho Clarka. Ale v devadesátých letech přišel Ryan McGinley se sérií Kids Are Alright, která ukazovala víc bezstarostnosti mládí, svobody. Tenhle přístup vnímám i z vašich fotografií. Co podle vás stojí za obratem k pozitivnímu zobrazování?

Myslím, že realita je pořád stejná, jen ti prvně jmenovaní se prostě pohybovali v temnějších společenských sférách. Třeba Nan Goldin sama měla problémy s drogami a fotografovala právě v tomhle prostředí. Ostatně i Ryan McGinley se utápěl v tomtéž, ale dostal se z toho a to určitě ovlivnilo jeho tvorbu. Já se drogám absolutně vyhýbám. I když v USA je teď problém s nimi ještě větší než kdy býval. Nemůžu srovnávat s osmdesátkama, ale v posledních letech se drogová situace vyvíjí zásadně špatným směrem. Nicméně v tomhle světě se nepohybuju. Drogy mě v určitém smyslu děsí. Takže se v mých fotkách tohle prostředí nevyskytuje, není to výsledek nějaké konceptuální rozvahy.

Když se ještě vrátíme obecně k tématu mládí. Co vás na mládí fascinuje?

V těch lidech se vidím, protože jsem prošla stejným obdobím v jiných variantách. Zároveň si cením toho, že mladí lidé v tomhle věku jsou naprosto inspirativní. Mají pocit, že všechno ještě jde. Je v tom úžasná síla. A je skvělé, jak jsou otevření; dokážou být sami sebou, i když třeba ještě hledají sami sebe. Není v tom zajetý život čtyřicátníka, kdy už je to o úplně jiných starostech, než dobýt svět a najít sám sebe a mít nějaké sny.

Narazila jste na něco, v čem jako Češka mladým Američanům vůbec nerozumíte? V čem s nimi nesouzníte?

Jsme pořád jinak vychovávaní. Nebo alespoň já taková byla. Jsme střídmější: „Nic moc neříkej, nedělej ze sebe hogo fogo.“ V Americe je to úplně jinak. Mě to vždy fascinovalo. Mají odvahu snít a říkat: „Já to prostě dokážu!“ Je tam jiný přístup v sebeprosazování a v sebedůvěře. A něco na tom je, i když je to občas „fake it ‚till you make it“ (pozn. redakce: ve volném překladu „předstírej, dokud se tam nedostaneš“). Je to prostě jinačí smýšlení. Samozřejmě, že se tohle o Američanech ví a občas je to vnímáno negativně. Ale myslím, že v mladém věku je právě hezké a dobré si s nimi vykládat.

Některé lidi fotím dlouhodobě, třeba pět šest let. A byli v první knížce, ve druhé knížce a jsou i teď na výstavě ve Fotografovi. A já si s nimi povídala před těmi pěti lety, co jsou jejich sny. A je pěkné vidět, co dělají teď a jestli pořád věří, že to všechno půjde. Například Atticus, když jsme spolu fotili poprvé před čtyřmi lety, bylo mu sedmnáct a chtěl být designer a studoval školu na fashion design. A teď dělá v pizzerii a na vysokou se vykašlal, ale pořád chce být ten fashion designer. Myslím, že v tomhle projektu budu pokračovat.

Atticus. Ze série 5 East Broadway, foto: Marie Tomanová

To je podle mě rozdíl mezi 5 East Broadway, kde je jenom osmadvacet lidí, které jsem zachytila mnohem hlouběji, než v předešlých projektech Young American a New York New York. Tehdy to bylo daleko víc o zachycení co nejvíce lidí. Teď mě víc zajímá zaměřit se na menší skupinu lidí a třeba i dlouhodobě a hlouběji.

Jaká z vašich fotografií nejvíc vystihuje podstatu vaší práce?

Pro mě to vždycky bude Kate a Odie ve vaně ze série Young American. Vlastně nejde o ty fotky. Jde o to, že to focení bylo natolik úžasné a já jsem měla tak silný pocit, že jsem potkala někoho, koho mám okamžitě strašně ráda a jsem na ně napojená. Doteď si pamatuju, jak stojím na té vaně, snažím se nespadnout do vody, fotím a mám strašnou euforii z toho, co vidím, jakou to má energii. Je to hrozně velká výměna nějaké energie. Je to nějaký feeling. Já z toho focení odjížděla zpátky na kole a celou cestu jsem jásala a měla jsem ryzí pocit radosti. To byl zásadní moment, protože to bylo něco, co jsem se pak snažila opakovat s každým, koho jsem fotila. A ať už to je víc nebo míň silné, tak pro mě moment napojení je tím, co hledám. Vlastně jde víc o něj, než o ty fotky.

Kate a Odie. Ze série Young American, foto: Marie Tomanová