Zkuste projít mezi nahými těly a jiné výzvy Mariny Abramović na londýnské retrospektivě

Srbka Marina Abramović v jednom z nedávných rozhovorů pobaveně citovala z rozhořčeného dopisu návštěvníka své aktuální výstavy. Mimo jiné napsal: „Are you happy to contribute to the degradation of the nation?“ Umělkyně konstatovala, že minimálně poslední tři slova by byla skvělým sloganem na tričko. Abramović vždy vzbuzovala emoce a jak sama opakovaně připomíná, lidé ji buď zbožňují, nebo nenávidí. A tomu odpovídá i její retrospektiva.

Ve svých bezmála sedmasedmdesáti letech je jednou z nejvlivnějších žijících umělkyň. Náleží k zakladatelským osobnostem performance art, v jejím podání poměrně fyzicky vypjaté disciplíny. Přesto tvrdí, že se cítí skvěle a v mnoha ohledech lépe, než když byla mladší. Často zmiňuje pozitivní vliv svého přítele, herce Todda Eckerta. Ať už jde o dotazník pro britskou verzi časopisu VOGUE, nebo o magazín ES Evening Standard, nechybí v nich zmínka, že on je o dvacet let mladší. 

Pohled na dílo Portal (2022) na výstavě Mariny Abramović v the Royal Academy of Arts, London., foto: © Royal Academy of Arts, London – David Parry

Ostatně partnerské vztahy jsou pro Abramović důležitým prvkem, s nímž v tvorbě opakovaně pracovala. Nicméně nikdy nestavěla partnerský vztah nad svoji práci, což vyčítá hrdince inscenace 7 Deaths of Maria Callas. Operní divu viní z toho, že ve snaze být hubenější – a tím přitažlivější pro miliardáře Aristotela Onassise – přišla o hlas, což Abramović považuje, mírně řečeno, za pošetilé. Právě proto se rozhodla vzdát poctu jedinečnému talentu jmenované pěvkyně, který v kombinaci s nešťastnou láskou pro ni představuje ideální námět pro emotivní, vizuálně strhující podívanou. Tento operní projekt, existující již několik let, byl uváděn v Londýně coby doprovodný program v první třetině listopadu; Abramović v opeře účinkuje po boku herce a dlouholetého přítele Willema Dafoea. 

Marina Abramović v inscenaci 7 Deaths of Maria Callas, foto: © Tristram Kenton

Prominentní dítě

Marina Abramović má v Londýně své publikum. Její díla se v britské metropoli objevují opakovaně, z posledních let lze zmínit dva projekty v Serpentine Gallery v Hyde Parku (2014 a 2019). Navzdory některým kritikám v médiích byly divácky úspěšné. Ovšem přehlídka v Royal Academy of Arts je událostí jiného druhu. 

Expozice začíná relativně mírně, posléze je zřejmá gradace, s níž je komponována. V úvodní místnosti se nachází záznam jednoho z nejslavnějších děl Abramović, performance The Artist in Presence, předvedené roku 2010 v newyorském MoMA. Během akce autorka seděla za stolem a návštěvníci byli vyzváni, aby se posadili naproti ní. Mohli zůstat tak dlouho, jak chtěli. Jejich tváře, mezi nimi například tvář kněze, jsou zde prezentovány řadou snímků na jedné stěně, zatímco stejný počet fotografií strnulého obličeje umělkyně je umístěn na stěně protější. The Artist in Presence je představen poutavě, nicméně formou záznamu.

Z instalace díla The Artist is Present (2010) na výstavě Mariny Abramović v the Royal Academy of Arts, London, foto: © Royal Academy of Arts, London – David Parry

Zato v následujícím sále už publikum vstupuje přímo do rekonstrukce slavné performance Rhythm 0 z roku 1974. Intenzivní šestihodinový výstup je zprostředkován fotografiemi, promítanými v rychlém sledu na okolní zdi, a stolem s dvaasedmdesáti předměty, týmiž jako při původní prezentaci. Mezi objekty se nachází růže, rtěnka, zrcadlo, zobcová flétna, nůžky, řetězy, pila, sekera, hřebíky či pistole. Performance Rhythm 0  tehdy obnažila, čeho může být schopen anonymní dav, když je mu dán příslib beztrestnosti: Abramović byla během akce pomalována, svlečena, pořezána, byla jí přiložena nabitá pistole k tělu a byla vystavena sexuálnímu násilí. Přesně po šesti hodinách takových zážitků vstala a vyšla v ústrety účastníkům, kteří se najednou rozutekli. Tak to alespoň praví záznam očitých svědků a naznačují promítané fotografie; atmosféra stupňující se agrese davu je z nich patrná. 

Dalšímu sálu dominuje hromada kostí a záznamy až čarodějnického rituálu, zahrnujícího svíce a pentagram. Na dalším videu je vidět Abramović s vlajícím praporem v ruce, nehnutě sedící na hřbetu koně za zvuku buditelských písní. Tato část náleží odkazu, z něhož umělkyně vychází. Narozená v Bělehradě, v bývalé Jugoslávii, rok po konci druhé světové války, v rodině národních hrdinů – její rodiče působili v partyzánském hnutí a poté pracovali v aparátu komunistické vlády prezidenta Tita. Abramović opakovaně zmiňuje železnou disciplínu, jíž byla vystavena. Rodiče uplatňovali fyzické tresty, tvrdý pořádek vládl i ve školách. I proto Abramović často vzpomíná na raná léta svého života, která strávila se svou silně nábožensky založenou babičkou. Obě ty polohy se propisují do tvorby – tedy jak disciplína a sebezapření, tak spirituální prvky. Ovšem k umění se dostala díky svým vlivným rodičům. Její matka totiž pracovala na ministerstvu kultury a dceru už v jejích dvanáct letech vzala na Benátské bienále. A ke čtrnáctinám Marina od otce obdržela nejen olejové barvy, nýbrž jí rovněž zařídil jak malířské lekce, tak vlastní studio.

Z instalace díla The Hero (2001) na výstavě Mariny Abramović v the Royal Academy of Arts, London, foto: © Royal Academy of Arts, London – David Parry

Kudy se vypravíte?

Stěžejní díla Abramović souvisí s jejím tělem a jeho limity jak fyzickými, tak duševními. Nejznámější akce tohoto typu vznikly ve spolupráci s německým umělcem a životním partnerem Ulayem (vlastním jménem Frank Uwe Laysiepen, 1943–2020). Na velkoplošných plátnech a na menších obrazovkách jsou v několika místnostech představeny záznamy: od jemnějších prezentací, jako je opakované česání vlasů, až k rytmickým úderům do nehybné tváře. Nechybí ani známá performance, kdy mezi Ulay a Abramović mezi sebou drží natažený luk a šíp směřuje na hrudník umělkyně (Rest Energy, 1980).

Akce Imponderabilia (1977/2023 na výstavě Mariny Abramović v the Royal Academy of Arts, London, foto: © Royal Academy of Arts, London – David Parry

Při performanci Imponderabilia (1977) si oba umělci stoupli nazí tváří proti sobě do dveří galerie v italské Bologni tak, aby návštěvník musel projít velice těsným prostorem mezi nimi. Po třech hodinách ji tehdy policie ukončila pro obscénnost. Rovněž na současné londýnské výstavě vzbuzuje z celé expozice největší rozruch a pohoršené komentáře právě toto dílo, respektive jeho přesná replika. Provádějí ji absolventi Marina Abramović Institutu, kteří rekonstruují autorčiny metody performativního umění. V tomto případě to znamená, že stojí nazí ve vstupu do další místnosti. Dvojice se po dobu trvání výstavy pravidelně obměňují, nicméně je zajištěno, že vždy zde nějaká je. Posun v přístupu k divákovi oproti původní akci však existuje – kromě průchodu skrze dvě nahá těla dostává návštěvník možnost je obejít a do další místnosti projít vedlejším vchodem. Zajímavým psychologickým momentem se tak stává sledování, kdo z návštěvníků se kudy vydá (zatím prý většina návštěvníků obnažené performery obejde).

Pohled do výstavy Mariny Abramović v the Royal Academy of Arts, London, foto: © Royal Academy of Arts, London – David Parry

Duch a smrt a čin

Potom přichází na řadu část Absence of the Body. Prezentováno je zde poslední společné dílo Ulaye a Abramović The Lovers. V roce 1988 tři měsíce kráčeli proti sobě po Velké čínské zdi, každý z jednoho jejího konce. Když se pak napůl cesty konečně sešli, řekli si finální sbohem. Tímto exponátem začíná na výstavě fáze, v níž se více dostává ke slovu spirituální dimenze autorčiných kreací. A návštěvníkům poskytuje možnost vydechnutí. Meditativnější poloha Abramović se upíná k tématům duše a smrtelnosti. Ostatně i hlavní fotografie k výstavě ukazuje Abramović ve svěrací kazajce s nápisem The Spirit in any condition does not burn.

Trailer k londýnské retrospektivě Mariny Abramović, zdroj: YouTube

Práce Bed for Dead Spirit (1996) připomíná nízký oltář, vytvořený ze dvou protnutých, barevně odlišných kamenů, růžového a šedého křemene. Dílo je umístěno v centrální kruhové místnosti, obklopené světelnými monumentálními kříži vytvořenými z televizních obrazovek s tváří umělkyně. Ostatně práce se světlem je důležitým prvkem této části přehlídky – ať jde o zmíněné kříže, či o osvětlený portál, jímž návštěvník může projít. K tématu smrti odkazuje i video, na kterém leží na zádech nahá Abramović s kostrou položenou na svém těle; kostra se zvedá a klesá spolu s tím, jak umělkyně dýchá. 

Pohled do výstavy Mariny Abramović v the Royal Academy of Arts, London, foto: © Royal Academy of Arts, London – David Parry

Retrospektivu v Royal Academy of Arts uzavírá instalace k dílu The House with the Ocean View (2002), kdy umělkyně pobývala v upravených kójích připevněných na stěnu newyorské galerie po celou dobu trvání tehdejší expozice. A úplnou tečku, situovanou před východ ústící přímo do obchodu se suvenýry, obstarávají fotografie, na nichž autorka levituje, a instalace dvou rozdílně velkých židlí, pojmenovaných Chair for Human Use with Chair for Spirit Use.

Londýnská expozice jako celek je tak doslova zážitková. Současně naplňuje nejpřísnější kritéria retrospektivy coby pocty celoživotnímu dílu. Ukazuje výchozí pozici autorky, její osobní cestu, a především impozantně silnou vůli, kterou Marina Abramović používá jako svůj základní umělecký nástroj.