Výtvarník Jakub Janovský: Když reagujete pouze na aktuality, hrozí, že se z umění stane fejeton

Vloni jste měl v Alšově jihočeské galerii výstavu Betonová zahrada. Teď pokračujete pražskou výstavou Ptáček v kleci. Čím se oba projekty liší?

Výstava v Trafo Gallery je prostřední z naší plánované trilogie, kterou máme vymyšlenou s kurátorem Petrem Vaňousem. První tedy byla Betonová zahrada v Alšovce, přičemž název neodkazoval přímo na stejnojmennou prózu Iana McEwana a tematicky se netýkala incestu a ničeho, o čem jeho kniha je. Název Betonová zahrada jsme vzali doslova, protože mnoho objektů mého zájmu je součástí takové betonové zahrady. Jsou tam asociace na prolézačky, paneláky nebo sídliště, které mě nějakým způsobem formovalo. Ptáček v kleci je toho pokračováním a pomyslná trilogie by měla být zakončena příští rok v březnu výstavou v pražské Špálově galerii, kde budou obrazy nebo sochy s podobnou tematikou z poslední doby. A výstavami se vždy prolíná nějaký pro mě stěžejní obraz, v tomhle případě Spirálová skluzavka, která byla i v Alšovce a nyní visí v Trafo Gallery. Pravděpodobně se některý z těchhle obrazů nebo objektů objeví i ve Špálovce, aby tam byla konkrétní provázanost.

K oběma zmíněným výstavám vyšly publikace. I když v druhém případě jde o celkem netradiční počin…

Trafačka je známá tím, že se snaží ke každé výstavě vydávat aspoň malý katalog, ale vzhledem k tomu, že loni vznikla publikace k Betonové zahradě, bylo by zbytečné z věcí, kterých nevzniklo takové množství, vydávat další samostatnou publikaci. Navíc pokud člověk nemá továrnu jako Jeff Koons nebo Damien Hirst, je podle mě blbost se o něco podobného pokoušet. Neznám například nikoho, kdo by každý rok napsal velký román, pokud to nejsou fejetony nebo povídky. Rozhodli jsme se proto, že zkusíme jiný formát. Dlouhou dobu mi ležel v hlavě nápad vytvořit leporelo; věc, která je naprosto zbytečná pro dospělé, ale zároveň k ní máme všichni z dětství vytvořený vztah. S tím leporelem si může člověk jen tak hrát, může si ho skládat, může se na ně dívat.

Sledovat debatu

Jak reagujete na daný výstavní prostor? Je pro vás určující při výběru již hotových děl, nebo inspirací pro nové práce?

Zásadní otázka. První m impulzem, proč jsem začal dělat sochařské věci, byla představa, že galerie nemá jenom stěny, ale i podlahu. Řešil jsem tedy, s kým vystavovat a být v uměleckém dialogu. Jednoho dne mě napadlo, že k obrazům vytvořím instalace, sochy. Měl jsem velkou rezervu, co se týče řemesla a zpracování, protože prací v prostoru nebo sochařskou tvorbou jsem docela nepolíbený. Samozřejmě jsem měl strach, že tyhle pokusy třeba nedopadnou dobře. Ale motivace, abych určité situace, věci nebo příběhy, které se odehrávají v mých obrazech, převedl do prostoru a zároveň aby vznikla komunikace mezi obrazem a sochou, tady prostě byla.

Ve vašich obrazech je z nich patrný pohled do minulosti. Co v ní hledáte, co vás na ní láká?

Baví mě práce s pamětí. Nedávno jsem četl myšlenku režiséra Andreje Tarkovského, který říkal, že paměť je strašně silný významový a nosný koncept, protože třeba díky tomu, že nám někdo řekne pár věcí ze své minulosti, jsme schopni z velké části složit dohromady jeho charakter a osobnost, zkrátka zjistit, kým je, a to jenom díky útržkům z jeho dětství. To je podle mě úplně přesné.

Takže paměť a nostalgie jsou pro mě důležité. Jsem schopný si vybavit situace, reagovat na ně i přenést je do současnosti, protože si myslím, že jsou platné i pro dnešek. Byl bych schopen pracovat s vůní nebo s aromatem, ale nejsem s to pracovat s barvou jako s vizuálním vjemem, takže se v obrazech uchyluju k oblosti, mlhavosti, snovosti.

O motivy z minulosti se tedy autorsky opíráte, když hledáte konkrétní námět?

Ano, mám deníčky, v nichž si skicuju určité vzpomínky, fragmenty, nebo si je třeba napíšu, a pak podle toho kreslím. Většinou to tedy skutečně vychází z nějaké paměťové stopy nebo z nějakého útržku. Pak musím mít určité berličky, protože pro danou situaci potřebuju mít konkrétní motiv, takže využiju třeba staré fotografické předlohy nebo si vytvořím koláž a něco si domyslím. To vše je v malbě naprosto legitimní.

Je pro vás způsob, jak se vyrovnat s vlastní minulostí?

Žiju teď a tady, ale pořád zpracovávám věci, které ze mě to, co jsem teď a tady, dělají, ovlivňují mě a třeba je už nechci opakovat. Kupříkladu chyby ve výchově dětí, které jsem zažíval já, když jsem byl malý. Ta obava se propisuje do obrazů. Je to jasné třeba na plátně Oslava. Akorát je dobré s tím pracovat důmyslně, protože nechci udělat patetický a tísnivý obraz na první dobrou, chci tam mít víc rovin.

Z výstavy Ptáček v kleci, foto: Trafo Gallery

Název pro Betonová zahrada jste už vysvětlil. A co Ptáček v kleci?

Ptáček v kleci se kdysi jmenovala moje kresba na zdi, kterou jsem dělal v Plzni na graffiti festivalu – na houpačce bylo jedno dítě a druhé bylo zavřené v takové kleci. Asi rok potom jsem přijel jsem do GASKu, kde jsem viděl na zdi citát Franze Kafky: „Jsem klec hledající ptáka.”

Nejdřív jsem s tím významem pracoval v jednotlivých dílech, ale napadlo mě, že to může být i název či metafora pro celou výstavu: člověk je ptáček v kleci toho, co je neměnné, předurčené. Nechci používat slova jako osud, ale jsou věci, které nezměníme, třeba to, v jakém sociálním prostředí jsme se narodili, jaké máme sourozence či kdo jsou naši rodiče, v jaké době nebo na jakém rohu jsme se narodili. To nás formuje. A záleží na mnoha okolnostech, zda v té kleci zůstaneme. Mně se líbí ta pohádkovost, že se ta klícka třeba pootevře a my vylétneme a budeme mít svobodu.

Není určitý druh svobody schovaný právě v dětství?

No samozřejmě. Proto lidé, kteří třeba žili za komunismu nebo za druhé světové války, řeknou, že měli krásné dětství přes ty hrůzy, co se děly. Protože byli malí, měli prostor pro imaginaci a hlavně neznalost, pořád něco nového objevovali. To je možná ta svoboda. Takže ono se to dá otočit, že svoboda je právě to, že opouštíte klec a vracíte se zpátky. Možná je to ještě o to poetičtější.

Když se dotknu estetické stránky vašich obrazů: jak důležitá je pro vás práce s médiem fotografie?

Dlouho nebyla vůbec. Pracoval jsem výhradně s pamětí. Jenže člověk zjistí, paradoxně, že se zacyklí, protože konkrétní výtvarný jazyk a tvarosloví, které používá, si „moc“ osvojil. Jde z toho vybruslit prací v plenéru nebo nějakou skicou reálných předmětů. Někdy jsem si ale musel dohledávat i  konkrétní herní prvky, třeba dětské prolézačky, protože už jsem si je úplně přesně nevybavoval. Proto nastoupily fotografie. Mám však pravidlo, že fotografii použiju většinou v podmalbě nebo konstrukci, odložím ji, a pak pracuju bez ní, protože mě začíná limitovat tím, co se na ní děje a já bych se snažil převádět to do obrazu. To není mým cílem.

Jak byste ve zkratce popsal vývoj vaší tvorby od počátků do současnosti? Když to zjednoduším, tak jde o cestu od exteriérů ulice po prestižní galerie…

Lidé začali moji práci vnímat právě přes nástěnné kresby v demoličních výměrech, které stále občas realizuju; teď třeba jednu budu dělat v Praze v Holešovicích. Všechny moje starší věci stojí na pevné linii, expresivní kontuře, ať je dělaná silikonem, štětcem či sprejem, to je celkem jedno. Kurátor Petr Vaňous kdysi popsal starší věci jako kvazi agitační plakáty. Vývoj je, myslím, hrozně důležitý, je určující i pro současnou práci. Od experimentování s kresbou v prostoru, na objektech, na videích a na obrazech jsem víceméně kontinuálně přešel k obrazům konstrukčně založeným na kresbě, ale už ctí víc barvu, hmotu a prostor.

Z výstavy Ptáček v kleci, foto: Trafo Gallery

A jak byste popsal vývoj v tématech, námětech?

Je dost podobný. Rané věci byly asi víc explicitní, hodně šlo o naraci – matka chová dítě, zmutovaná matka chová divné dítě, táta má své dítě u nohy… Možná jsem přešel od prvoplánového příběhu, který byl o to údernější, k více lyrizující formě. Kurátor Vaňous říká, že teď je má tvorba důmyslnější. Svých starých věcí se však nezříkám, jen nechci, aby vše bylo jasné na první pohled..

Je ve vašich námětech vůbec něco, co má relevanci k roku 2023 a neodkazuje výhradně k době minulé?

Myslím, že pořád kladu důraz na jednotlivce. Leckdy osamoceného, možná nepochopeného, nebo se jen nějakým způsobem vymykajícího okolí. Ten se objevoval často jak na mých stěnách domů, tak na starších obrazech, a myslím, že je hlavním aktérem i mých současných věcí. Je to pořád stejné. Čas tu nehraje hlavní roli.

A promítá se ve vaší tvorbě něco, co vás třeba na dnešní době irituje nebo tohle jde při práci zcela mimo vaše uvažování?

Nad tím jsem takto nepřemýšlel, ale ano, štve mě hodně věcí… Ale to bych musel mít šest rukou, abych to všechno kreslil. Když začnete reagovat na aktuální věci, je hrozně nebezpečné, že se z toho stane dobová glosa, fejeton do dnešních novin, který je zítra už starý. Mě by hrozně potěšilo, kdyby obrazy, instalace a koláže měly určitou nadčasovost. Aby byla tvorba nadčasová, neměla by se chytat aktuálních událostí. I když jsem měl potřebu postihnout nějaký silný životní moment, snažil jsem se dát si odstup, třeba půl roku, rok, protože jsem se bál, že pod vlivem silných emocí to prostě nebude ono.

Autor je dokumentarista.

Výtvarník Jakub Janovský, foto: Trafo Gallery

Jakub Janovský (* 1984)

Vystudoval Střední uměleckou školu grafickou v Jihlavě a Akademii výtvarných umění v Praze u profesorky Jitky Svobodové (kresba) a Jiřího Petrboka (malba), v roce 2012 pobýval na rezidenčním pobytu v Německu. V letech 2009 a 2011 byl finalistou Ceny 333 NG a v roce 2010 finalistou Ceny kritiky. Často pracuje s technikou smaltu, používá nemalířské materiály. Má za sebou samostatné výstavy v Česku i v zahraničí (Rakousko, Slovensko, Belgie) a řadu skupinových. Jeho díla zakoupily Národní Galerie v Praze, Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě či Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou i řada soukromých sbírek. Má rád saunu a běh. Žije a pracuje v Praze.