Výtvarník Adam Kašpar: Od třinácti let dalekohledy pozoruji hluboké nebe
V nastupující generaci českých výtvarných umělců náleží Adam Kašpar mezi ty, kteří jsou považováni za výrazné talenty. Nyní má v pražské galerii Kvalitář do 3. listopadu výstavu nazvanou Bright Stellar Core, v níž se prostřednictvím skic, akvarelů a velkoformátových pláten noří do kosmických prostorů.
Malíř a amatérský astronom Adam Kašpar (* 1993) ukončil studia na pražské Akademii výtvarných umění v roce 2018. Dnes už má za sebou mimo jiné prezentaci na mezinárodním veletrhu Scope v NYC a je zastoupen v řadě sbírek. Jeho nejčastějším námětem je živá i neživá příroda ve všech svých možných vrstvách.
V galerii Kvalitář vystavujete cyklus věnovaný vesmíru. Proč právě vesmír?
Od svých třinácti let různými dalekohledy pozoruji hluboké nebe. Vždy používám optické přístroje bez jakékoliv elektroniky, které skutečně jen soustřeďují světlo do oka skrze soustavu čoček. To je obrovský rozdíl oproti astrofotografii, která vždy světlo sčítá po dlouhou dobu, a tak se u výsledných snímků dá mluvit spíše o vizualizaci než fotografii, která by se ke spatřenému objektu měla třeba tak, jako snímek hor k horám, jak je vidíme.
V posledním století udělala astronomie jako věda ohromný skok. Úžasné snímky galaxií a mlhovin vytvořily v široké veřejnosti vágní představu toho, jak vesmír vypadá – je určitě hodně barevný, plný spektakulárních efektů a všude se tam něco děje. Jenže vesmír takový není, aspoň ne pro naši lidskou zkušenost. A výstava v Kvalitáři je na to určitou reakcí – představuje výsledky mých pozorování hlubokého vesmíru. Snažím se zprostředkovat galaxie, mlhoviny, hvězdokupy tak, jak se dají spatřit ve velkém dalekohledu, kde každý detail musí být pracně vypozorován a potvrzen. Je to takový obrat zpět k vizuální astronomii, která sice už naprosto ztratila své místo v rámci vědy, stále však má nezastupitelné místo jako lidská zkušenost. Protože ta kantovská bázeň před hvězdným nebem nade mnou je něco, co leží v samých základech lidství a nedá se nahradit žádným prohlížením snímků z vesmírných teleskopů. Zkušenost musí být fyzická.
A kdy jste se rozhodl, že se tuhle zkušenost pokusíte zprostředkovat kresbou a malbou?
Dlouho jsem k tomu sbíral odvahu. Nakonec jsem zjistil, že malovat vzdálené galaxie není jiné než malovat prales nebo skálu. Pořád je to příroda, pozorovaná a zakoušená lidským vědomím. První obrazy hlubokého vesmíru myslím vznikly kolem roku 2020. Každopádně výstava v Kvalitáři je prvním souborným představením cyklu.
Práce v cyklech je pro vás už trochu typická. Pomáhá vám to lépe pochopit určité téma nebo nějaký jeho aspekt?
Naprosto. Jsou to pro mě obrovské okruhy poznání – přirozené lesy, vesmír, geologie… V každém z nich cítím, že jsem na cestě a vnímám je jako rozpracované cykly, které odkládám, pokud se pro tu chvíli cítím být umělecky i lidsky vyčerpaný. Pak se k nim vracím a pokračuju tam, kde jsem skončil. Řekl bych skoro, že se každý z nich chová jako živý organismus – sám si mě povolává a diktuje mi, čím a jak se mám zabývat. Je to jako by existovaly nějaké obrazy, které mají být namalovány, a já nemám klid, dokud se tak nestane. Pak se najednou okno zavře a já se věnuji něčemu jinému, aby se třeba zase otevřelo za pár let.
S tím souvisí, že finálnímu dílu u vás zpravidla předchází řada přípravného materiálu?
Finální obraz, který divák uvidí na výstavě, je třešničkou na dortu. Nebo jak trefně napsal estetik a historik přírodních věd Karel Stibral v recenzi jedné mé výstavy, u mě jsou obrazy pouhým vedlejším produktem mých pozorování a poznávání světa. Nejde jen o skici a přípravné práce, které za tím stojí, ale především o zkušenost – o hodiny a hodiny strávené pozorováním přírody a přemýšlením o svém vztahu k ní. Většina toho v obraze není explicitně vidět, přesto věřím, že se to vše otiskuje do hluboké vrstvy obrazu a citlivý divák to vyčte.
Takže při tvorbě díla jsou pro vás důležitější námět a téma než použitá technika?
Ano, pro mě je naprosto zásadní, co maluji. Nevybírám si náměty pro obrazy jen z estetických důvodů, ale spíš z uhranutí objekty/jsoucny samotnými. Zobrazovaní skrze malbu je pro mě na jednu stranu racionálně-smyslovým poznáváním věcí a pronikáním do nich a na straně druhé je tam silný prvek intuitivního vciťování se do objektu a jeho uctívání. Zobrazit něco je nakonec akt velké duchovní závažnosti, ať už si to uvědomujeme, nebo ne. Navazuje se tím silný vztah mezi pozorovatelem a pozorovaným, který se může prolamovat na obě strany. Ne nadarmo původně mezi přikázáními stálo i toto: „Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství těch věcí, kteréž jsou na nebi svrchu, ani těch, kteréž na zemi dole, ani těch, kteréž u vodách pod zemí…“
Malujete často v plenéru. Máte nějaké oblíbené místo, kam se vracíte?
Těch je tolik, že nemá smysl je vyjmenovávat! Každé místo, kde namaluju obraz, se nakonec stává tím „mým“ místem. Ale je pravda, že na některá se vracím už roky a pořád mě silně přitahují. Například Idina Pila pod Boubínským pralesem – už třetím rokem mám díky vedení parku povolení ke vstupu i do jádra pralesa a musím říct, že mi přirostl k srdci – několikasetleté jedle a smrky, dřevěné mrtvoly zapadající do rašeliny a lesního humusu, praskající a vrzající koruny ve větru… Namaloval jsem toho tady už spoustu a rád se budu vracet tak dlouho, jak jen to půjde. Pak jsou i jiná, skrytější místa, ta však neprozradím.
Pocházíte z rodinného prostředí, kde jste měl k umění blízko?
Vůbec. Ještě na druhém stupni základky jsem se mohl právě tak dobře stát – asi mizerným – přírodovědcem. Od útlého dětství sice ve mně byl silný vztah k přírodě, ale až postupem času mi došlo, že malba, respektive umění vůbec, je způsob, jakým se vždycky projeví. Nebo lépe řečeno: Že je to pro mě nástroj, skrze který se mi přírodu daří poznávat do největší hloubky. V rodině sice byly nějaké umělecké sklony, ale nevyskytoval se v ní nikdo, kdo by se umění věnoval naplno. Ovšem zároveň mě všichni podpořili, když jsem si tuhle cestu vybral.
Studoval jste na pražské akademii v ateliéru Martina Mainera. Co vám to dalo?
Především časoprostor věnovat se umění v kolektivu mnoha dalších umělců – to je asi něco, čím jsou tyhle školy nezastupitelné. Konkrétně Martin byl skvělý v tom, že ho nikdy moc nezajímala formální stránka mých obrazů. „Jak“ jsem něco namaloval, k tomu se vyjádřil tak třikrát za celé mé studium. Ze začátku mě to rozčilovalo, protože jsem čekal, že studovat malbu bude právě o tom „jak“. Časem jsem však pochopil, že se mě nesnaží naučit malovat, ale přemýšlet. Vyměnili jsme si stovky e-mailů, diskutovali jsme, svěřovali se, hádali se, bylo to krásné a rád na to vzpomínám. Lidsky mě to vycizelovalo. A to formální „jak“ přišlo samo v průběhu tvorby.
Domovem vám nyní jsou Hanušovice nad Moravou. Pocházíte z Litomyšle, nelákalo vás vrátit se po studiích tam?
Zamiloval jsem se do Jeseníků, když jsem dělal diplomovou práci. Na necelý rok jsem se tam tehdy odstěhoval a plně se oddal studiu místní geologie a přirozených lesů. Nedovedl jsem si pak představit, že bych bydlel někde jinde, a moje žena se mnou naštěstí tenhle pocit sdílela. Nakonec jsme našli úžasné místo takřka na samotě, kde jsem byl doma od prvního dne. V Litomyšli jsem se sice narodil, ale nikdy jsem tam nebydlel, je tam na mě moc hřejivo a živo, asi spíš potřebuju tu sudetskou pustinu a chlad, abych mohl svobodně dýchat a přemýšlet.
