Křehkost i okázalá show: Kanadská škola ukázala na Letní Letné rozmanitost

Kanada, podobně jako další frankofonní oblasti, patří mezi země novému cirkusu zaslíbené. Svou roli v tom jistě hraje i přítomnost Národní cirkusové školy v Montréalu, kam jezdí studovat artisté z celého světa. Mezi její absolventy se (s pouhými jednotkami výjimek) řadí i artisté dvou kanadských souborů, které mají diváci možnost vidět na Letní Letné 2025. Jedním je nedávno založený Collectif People Watching, druhým pak starší a slavnější The 7 Fingers.

Surrealistický masterpiece

Mladý cirkusový soubor Collectif People Watching byl založen v covidovém roce 2020 a sdružuje několik multidisciplinárních umělců, kteří přes svůj nízký věk již prošli věhlasnými soubory. Do Prahy přijeli se svým vrcholně intimním, surrealisticky snovým a výsostně divadelním představením Play Dead, které propojuje akrobatický tanec s fyzickým divadlem.

Na počátku se na scéně objevuje místnost, stylově odkazující na přelom 19. a 20. století. Dobově odpovídají i kostýmy. Nevidíme žádné závěsné systémy. Od prvních okamžiků je patrné, že inscenace bude sondou do duší postav přicházejících ke společné večeři. Z reproduktorů se linou tóny smyčců. Přicházející Natasha Patterson na svého intenzivně švitořícího, nic netušícího partnera reaguje okázalým nezájmem, zdůrazněným extrémně hlubokými záklony – flexibilita jejích zad se zdá být až neskutečná. Postupně přicházejí ostatní, jejich pohyb a vzájemné interakce jsou v choreografii precizně vypointované, stírají se rozdíly mezi lyrickým tancem a akrobacií, každý pohyb paží i jiné detaily nesou význam. Vztahy mezi postavami jsou u většiny nejasné, partneři se proměňují, přítomny rovněž jsou erotické, více či méně explicitní náznaky.

Z inscenace Play Dead kanadského kolektivu Collectif People Watching na pražském festivalu Letní Letná 2025, foto: Letní Letná – František Ortman

Rozvernost společného setkání rozbíjí intimní scény jednotlivých artistů, které předznamenávají katastrofu, k níž dojde – anebo již došlo? Společnost působí izolovaně od jakéhokoli vnějšího světa, jako bychom sledovali rozpohybované memento mori. To je nejvíce patrné ve scéně akrobacie v šatní skříni, kde se nábytek stává pro Sabine Van Rensburg akrobatickým partnerem natolik přirozeným, že okamžik přemýšlíte, proč vlastně otevíráte skříně tak nudným způsobem. Podobný pocit máte i při večeři, během níž Ruben Ingwersen roztáčí a udržuje v pohybu na tyčích množství porcelánových talířů. A katastrofa se přibližuje…

Za tónů Čajkovského Klavírního koncertu č. 1 b moll op. 23 se rozpadá scéna, světla dynamicky přeskakují z jednoho umělce na druhého v přesně načasovaných záběrech na jejich akrobatické výstupy. Destrukce je však pouhým předělem mezi světem živých a mrtvých; show pokračuje v jednotlivých, nyní o to více intimních výstupech. Klouzavý pohyb po stolu při křehkém duetu Jérémiho Levesque s Ingwersenem ukazuje nemožnost uniknout osudu, divácky vděčné polostriptýzové vystoupení vysoce flexibilního Jarroda Takleho je jeho přijetím. Během žonglérského vystoupení Nadava Sadlika na skleněných lahvích se využije efektu stínohry a v plné síle ukazuje světelný design (Emile Lafortune), který zde precizně vytváří atmosféru a činí z Play Dead brilantně propracovanou, výsostně divadelní inscenaci.

Play Dead nejspíš nebude lákavým titulem pro diváky, kteří touží po velké cirkusové show. V očích těch, kteří hledají promyšlený, hluboce umělecký zážitek, který je více divadelní než cirkusový, se však může stát absolutní špičkou letošního ročníku festivalu. Pro mě se jím nepochybně stal, vykřikuji BRAVO a jen doufám, že se podaří přivézt Collectif People Watching do České republiky i s dalšími jejich tituly.

Show přebíjející příběh

Zcela odlišný přístup pro naprosto odlišné diváctvo představil druhý z kanadských souborů (a druhý největší v Kanadě, po světoznámém Cirque Du Soleil) – The 7 Fingers, pojmenovaný podle sedmičky zakladatelů, kteří v roce 2002 dali vzniknout tomuto tělesu a kteří – někdy spolu, někdy samostatně – v jeho rámci vytvořili několik desítek titulů. Pod značkou The 7 Fingers působí řada umělců – vždyť jen Duel Reality se nyní hraje v několika obsazeních na tour po celém světě.

Anotace slibovala alegorický příběh Romea a Julie na pozadí rivality sportovních utkání. Při příchodu do šapitó dostali diváci rozlišující náramky – ti vpravo sedící modrý, ti vlevo červený – a tribuny pro publikum byly proti sobě, podobně jako tomu bývá například na některých basketbalových stadionech. Kdo měl špatný náramek, ten byl ze svého místa vyloučen.

Z inscenace Duel Reality kanadského souboru The 7 Fingers na pražském festivalu Letní Letná 2025, foto: Letní Letná – František Ortman

Souboj dvou znepřátelených stran/rodů započal divokou hromadnou akrobacií. Jak rozřešit spor? Pomocí „battlů” akrobatů. První duel spočíval v akrobacii na čínské tyči v podání Miliève Modin-Brisebois a Carlose Francos Pérého ve vysokém tempu a v nervy drásajících propadech z vysoké výšky těsně na zem. Křehčí atmosféra se ukázala v druhém souboji, tentokrát žonglérském, kde Daniela Corradi vystupovala s kužely, zatímco vynikající Santiago Rivera kombinoval žonglování s míčky s tancem, při němž prokázal svou muzikálnost i flexibilitu. Od principu duelů bylo postupně upuštěno a přešlo se v pásmo jednotlivých výstupů, z nichž zapamatování hodné bylo zejména vystoupení Ashleigh Proper s obručemi, které mělo (podpořeno kostýmem) poněkud přídech roztleskávačství, k čemuž přispívala i od počátku budovaná atmosféra v šapitó – umělci vybízeli diváky k výskání a tleskání. Vysokou kvalitu a citlivost oproti tomu mělo číslo Vitora Martinese Silvy s diabolem. Toto jsou disciplíny, které se v novocirkusových titulech v našem prostředí příliš často neobjevují a jejichž začlenění je tak v tuzemském kontextu zajímavým zpestřením.

Mezi těmito výstupy tu a tam prokoukla jakási dějová linka – „Romeo” (Gerardo Gutierrez Flores) spolu s „Julií” (Michelle Hernández) se představovali v párové i závěsné hand-to-hand akrobacii. Ačkoli měly jednotlivé výstupy vysokou náročnost, jako kdyby jim chybělo opodstatnění a větší prožitek.

Návrat k shakespearovské linii, která zatím byla zúžena pouze na zamilovanou dvojici ze dvou nesmiřitelných táborů, se projevil u teeterboardu, v němž se švýcarští akrobaté Colin Vuilleme a Nino Bartolini (s odkazem na Tybalta či Merkucia) předháněli ve stále náročnějších kreacích bez jištění jinými akrobaty, jako se tomu ostatně dělo v celém Duel Reality. Po konci teeterboardu se však Shakespeare rozplynul v dáli… „Julie“ všem vysvětlila, že soupeřit je zbytečné a všichni se mají milovat. Pro někoho milé převrácení příběhu na mě působilo jako příklad bezradné režijní snahy naroubovat na pásmo akrobaticky silných výstupů alespoň nějaký příběh.

Show, kterou mohou diváci na Letné vidět, byla původně vytvořena pro zaoceánskou loď, kde se počítalo s přítomností diváků, kteří nebyli novým cirkusem příliš políbeni. V kontextu tohoto „původu” je zjednodušující a zplošťující úprava v zásadě pochopitelná. Tento, troufám si říci, komerční přístup je v Duel Reality úskalím i devízou – to záleží na divácké percepci. Pochopitelné je proto i dramaturgické rozhodnutí týmu festivalu k pozvání The 7 Fingers na Letnou – svým stylem vyvážilo ostatní inscenace tak, aby si diváci opravdu mohli vybrat dle svého vlastního vkusu.

Psáno z představení ze dnů 18. srpna a 19. srpna 2025.