Jiří Havelka: Divadlo ani dnes nemusí být pod diktátem rychlosti a útržkovitosti
Na pražských Hájích se otevřela kulturní stanice Galaxie. Na rok se tam přesunulo i Dejvické divadlo. S jeho novým uměleckým šéfem Jiřím Havelkou jsme si povídali o tom, co ty změny přinášejí, o čem má být připravovaná inscenace Facka, ale i o pořadu Moderna, avantgarda, který právě odstartoval na ČT art a jímž diváky spolu s Ondřejem Cihlářem provází.
Přijdete si v Galaxii, kam se teď na rok přesouváte s Dejvickým divadlem, už jako doma?
To zase ne, jezdím sem pořád na návštěvu. S trochou nostalgie, protože tady jsem byl na kolejích, ale hlavně s takovým zvláštním dojetím – já jsem si to fakt nějak takhle představoval, v té ideální variantě. A ono se to skutečně stalo. To se děje hodně vzácně. U piva jsme třeba vymysleli, že bychom tu prodávali galaktickou jedenáctku – a teď si ji tu můžete opravdu dát. Ta vize je najednou hmatatelná. Jako doma se tu ovšem ještě necítím. Je to rok a něco, co jsme vešli do tohoto betonového prostoru s přáním, aby Dejvické divadlo vplynulo do zdejšího prostředí a vzájemně se s ním ovlivňovalo. A až tu skončíme, abychom byli my i Jižák třeba trochu jiní a ideálně – aby tu nějaké podobné kulturní centrum pokračovalo.
Měla jsem za to, že se tu plánuje pouze na jeden rok.
Tady v Galaxii ano, ale pan starosta Prahy 11 říkal, že je tady ještě stará kotelna, na kterou David Vávra vypracoval projekt multikulturního zařízení, tak třeba by se tam mohlo chytit něco podobného. Na tomhle galaktickém projektu s námi spolupracuje Kreativní Praha, která zajišťuje paralelně běžící terénní výzkum sociologického zaměření. Takže bychom měli mít na konci k dispozici relevantní informace o dopadu naší kulturní stanice na zdejší prostředí. A to by se dalo v budoucnu využít pro projekty podobného druhu.
Dejvické divadlo v kulturní stanici Galaxie, foto: Hynek Glos
Jaké výzvy dočasná transformace někdejšího multiplexu Galaxie na divadelní sály přinesla?
Byla to samozřejmě cesta plná zádrhelů. Výzvou byla i komunikace mezi námi, kteří jsme se tady usadili. Je to pět naprosto odlišných subjektů: nezávislá scéna, vedle toho instituce zřizované městem, k tomu akademie – takže je to pelmel všemožných grantových i negrantových žádostí a mecenášů… Ta struktura je vnitřně složitá, prostor se pro zjednodušení pronajímá Dejvickému divadlu, a to ho pronajímá dál. A je samozřejmě těžké domluvit se na harmonogramu – jenom v říjnu tu máme v plánu přes osmdesát kulturních akcí. Celé je to velký experiment.
Dejvické divadlo na Hájích čekají dvě premiéry – jednou z nich bude autorská dokumentární inscenaci Facka ve vaší režii. O jakou facku ve skutečnosti šlo?
Možná budeme mít dokonce tři premiéry, ale nechci předbíhat. V mé inscenaci jde o facku, kterou dostal verbální útočník na I. P. Pavlova od staršího pána. A ta facka způsobila řetězec událostí, které jsou tragické, ale zároveň mají podle mě vlastně dobrý konec. Vychází to z podcastu Odpustit, který předloni udělala Ridina Ahmedová pro Český rozhlas Plus. Na toto téma s Českým rozhlasem budeme v Galaxii pořádat i diskuze.
Existuje už scénář?
Zatím existují přepisy rozhovorů, které jsme k tomu nasbírali, a soudní spisy ze dvou důležitých soudních řízení – jejich rozsudky se však hodně liší. Máme asi šedesát stránek textu, rozhodně to ještě není dramatický útvar, ale je to asi nejvíc materiálu, s nímž jsem kdy začínal zkoušet. Ta inscenace by měla vyrůstat i ze zdejšího prostředí, z tématu, které v sobě chceme zkoumat – vztah periferie a centra.
Dejvické divadlo v kulturní stanici Galaxie, foto: Hynek Glos
To jsou témata zatížená mnoha stereotypy. Jak kolem nich budete našlapovat?
To se právě dělá strašně složitě. Čím dál tím hůř. Prakticky nemůžete udělat gesto, které nebude určitá část publika vnímat jako stereotypizaci. Na druhou stranu i to je forma uměleckého dialogu. Dá se s tím v představení pracovat. I když asi ne mnoho změnit, protože všechno se může stát potravou pro ideologické nedorozumění nebo až útok. Ale my budeme našlapovat podle toho příběhu, podle reality, budou na tom s námi spolupracovat samotní aktéři. Jsem s nimi v kontaktu už rok. Ale třeba ještě dojdeme k tomu, že to musíme udělat jinak. V dnešním fikčním uměleckém tvaru je hrozně těžké řešit dokumentární zdroje. To nám koneckonců nedávno ukázala kauza Sbormistr.
Je to něco, co vás štve? Představuje to pro vás nějaké omezení?
Neřekl bych, že štve – je to součást vývoje. Což mě dovedlo třeba k inscenaci Vykouření v Huse na Provázku. Jestli mě na tom něco štve, tak je to jednak ten afektový ideologický náhled – že něco je hned dobře, a něco je hned špatně a já stojím na něčí straně. Protože každý fenomén lidského světa je složitá věc. A to nemluvím o relativismu hodnot. Ale porozumět dané věci nebo situaci znamená jít po vrstvách do hloubky a přesto přijmout, že ve své totální komplexitě je to stejně nepoznatelné…
Dneska bohužel vede spíš prvotní pudová reakce, která se pak třeba zklidní, jenomže nás k těmto okamžitým reakcím neustále něco vybízí, včetně sociálních sítí nebo politiků. Pořád si myslím, že umění je znakový systém a herní princip, na kterém jsme se domluvili, že do něj dobrovolně vstupujeme. A díky tomu v něm můžeme kódovat jiným způsobem, než kódujeme ve skutečném životě. A na to se váže druhá věc, která mě štve – můžete sebevíce opečovat všechny inspirační zdroje, pokud to jsou skuteční lidé, tak je to i nutné, ale nikdy nemůžete nést zodpovědnost za všechny reakce, které váš film nebo divadlo vyvolá v divácích.
Instalace Krištofa Kintery v kulturním centru Galaxie, foto: Lukáš Procházka
V čem podle vás tkví specifikum současného Dejvického divadla, jeho fungování a přemýšlení?
Primárně asi v tom, že to divadlo má svou pověst, reputaci a je hodně intenzivně označkované. Má například nálepku toho, že se tam nedá dostat, jsou tam slavní herci z televize a z filmů, několikrát vyhrálo anketu divadlo roku… A to může být pro další vývoj divadla spíš překážkou. Ale zároveň je tu obrovská výhoda, že jsou tady fakt skvělí herci. A chtějí být spolu, dělat divadlo a nechtějí zůstat v nějakém módu setrvačnosti úspěchu. Režíroval jsem tady, myslím, pětkrát, a vždycky to pro mě bylo setkání, které mě posunulo dál.
Právě nálepku „elitního spolku“, kam se nedá dostat, byste rád zrušil. Jak? Protože i lístky na první tři měsíce v Galaxii jsou už téměř pryč a ty, které zbývají, jsou jen z nejvyšší kategorie a ty jsou dost drahé…
Dá se to zkoušet vícero způsoby. Třeba systémem předprodeje. Teď na podzim testujeme nový systém: část lístků je i na pražské podmínky spíš dražší – a my budeme čekat, jestli si je někdo koupí a bude mít třeba pocit, že tím Dejvické divadlo dotuje. Protože představa, že je Dejvické divadlo bohaté a narvané lidmi, kteří mají peněz dost, není úplně pravdivá. Otázka mezd nebo honorářů na inscenace je i u nás velmi aktuální. I když máme komerční partnery, vůbec to neznamená, že si můžeme dovolit herce ohodnotit lépe, než je na pražské scéně průměr. Ale zpátky k systému: jiná část lístků je naopak vyblokována od rychlého internetového prodeje; tyhle vstupenky zůstávají tady na Hájích, na pokladně, a musí se vyzvednout fyzicky. Doufám, že to přiláká lidi i z blízkého okolí.
DanceConnected v kulturní stanici Galaxie, foto: Adam Mráček
A to budou vstupenky z jaké kategorie?
To budou ty levnější lístky. Obecně to chceme víc diverzifikovat. Tím, že si divák zakoupí vstupné, se zároveň přihlašuje ke své schopnosti platit a svému vztahu k tomu divadlu a ke kulturní scéně jako takové. Jestli to přinese ovoce, nebo ne, uvidíme. Nicméně to, že se do Dejvického divadla nedá dostat, je taky způsobené tím, že se vyhouplo do pozice nejlepší pražské scény, takže je to docela přirozené.
Žijeme v rychlé době, kdy novináři, tvůrci, média, sociální sítě sehrávají boj o pozornost. Máte pocit, že jste kvůli tomu nějakým způsobem upravoval svoji divadelní a filmovou produkci?
Jasně, ten imperativ permanentního marketingu je zdrcující. Už třeba to pořizování fotek ze všeho, co děláme a umisťování je na sociální sítě… Ale ještě bolestnější je podle mě přehršel všeho, permanentní boj o pozornost diváků a posluchačů. S tím bojuju. Ale řekl bych, že divadlo jako takové si stejně pořád uchovává určitou jedinečnost. Musíte tam fyzicky přijít, takže stejně jako herci podstupujete nějaký základní diskomfort. Musíte si koupit lístek a přistoupit na smlouvu, že vstupujete do herního prostoru, kde někdo něco reprezentuje a někdo něco vnímá. Vzájemně jsme domluvení, že to je jiný znakový systém a estetika je pole, kde se potkáváme. Se všemi průduchy reality, které k tomu patří.
Řekl bych tedy, že divadlo není pod tím diktátem rychlosti a útržkovitosti. Já mám rád, když mě inscenace vtahuje do trychtýře, nezasahuje vás svým názorem hned, ale může s vámi pracovat v tom trvání a pomalu vás někam dovést. Je to takový vír, pomalu zrychlující se spirála. Divadlo nepodléhá – a ani nemůže podléhat – klipovitosti doby. Nemá povinnost být konkurencí jiných, záznamových nebo elektronických médií.
DanceConnected v kulturní stanici Galaxie, foto: Adam Mráček
Jakou funkci má tedy divadlo v dnešní společnosti?
No, to asi takhle rychle neshrnu – můžu vám poslat svoji habilitaci… Ale je zajímavé, že se na to ptáte, protože teď tohle, ten náš rozhovor, který vedeme, je vlastně divadlo – a vy z toho uděláte literaturu tím, že ho přepíšete. A já pak budu chtít přepisovat, co jste přepsala, protože to vyznívá jinak, než jsem zamýšlel. A to přesně není divadlo. Divadlo pořád teče, nedá se vrátit. Je to dialog, rozhovor mezi lidmi. Možná jsem naivní, ale myslím si, že ten, kdo chodí do divadla, odolává snadněji nenávisti a je empatičtější.
Ale jinak žádný konkrétní popis toho, co je divadlo a jakou má funkci, nemám. S každou novou inscenací hledám nový divadelní jazyk. Stavím z ničeho, z mlhy, ze které se se to všechno postupně formuje. A většinou až tak na desáté repríze poznáte, jestli to funguje, nebo ne. Zároveň zjistíte, že jste si sice o divadle něco myslela, něco jste i zamýšlela, nějaká autorská intence tam byla, ale když se inscenace povede, paradoxně stvoříte organický systém, který každý večer vtáhne diváky úplně jinak. Vznikají sémantické koktejly, které nemáte a ani nemůžete mít v rukách. To je právě ten signál, že se to povedlo – že vznikl systém otevřený dialogu, a ne pouze dobře vystavěná inscenace.
DanceConnected v kulturní stanici Galaxie, foto: Jan Faukner
Na ČT artu tento týden odstartoval pořad Moderna, avantgarda: Příběh umění 1. poloviny 20. století, který uvádíte s Ondřejem Cihlářem. Našel jste k tomuto období během jeho natáčení nějaký nový klíč?
Režisér Aleš Kisil chtěl nahlédnout každé prezentované dílo z perspektivy všech dalších oblastí umění té doby. Jejich vzájemné ovlivňování pro mě bylo asi největší překvapení. Kolikrát jsem netušil, že se někteří lidé znali, že na sebe navazovali. Je to období, kdy na technické vynálezy měly vliv filozofické koncepty, což pak zasáhlo i do divadla, filmu, malby, soch, architektury…
Často se říká, že avantgardní umění předstihlo své publikum, nejednou vzbudilo pozdvižení. Může ještě dnes umění někoho podobně vyvést z míry?
Máme luxus vidět tohle období z nadhledu velkého časového odstupu, který nám dovoluje to období kategorizovat, pojmenovávat a rozdělovat na různé -ismy. Jenomže tenkrát tenhle odstup možný nebyl, nikdo moc netušil, čeho je součástí. Myslím, že to byl jeden velký kvas, kde se všichni vzájemně inspirovali, vymezovali se vůči sobě, pomlouvali se, přeli se.
K dnešku ten odstup taky nemáme, takže těžko říct, na jaké kategorie nás budou dělit. Ten kvas, který žijeme, je jiný kvas, má jiné spojnice. Třeba planetární vyčerpání způsobené člověkem. Takže zásadní nálepka, která nad námi visí je antropocén. Případně konec antropocénu. Ale jestli se naše doba bude dělit na nějaké -ismy si vůbec nejsem jistý. Ani nevím, jestli ještě vůbec je prostor pro nějaké dělení.
Kvůli všeobecnému zrychlení přestává fungovat jeden z motorů změny, což je vymezování se vůči sobě navzájem. Většina avantgardních proudů vznikla na základě radikálního vymezení se vůči starší generaci, vůči svým učitelům. I v současnosti se sice stále vymezujeme a umění dokáže člověka na okamžik nadzdvihnout, ale většinou jde o krátkodechý výboj. Jen stěží z toho vznikne hnutí trvající desetiletí. Teď jde o přihlášení se k nějakému názoru, pozici – bez hlubší mentální architektury, jakou hnutí mívala. Asi už sotva dokážou zasáhnout společnost paradigmatem, které by se přelévalo napříč divadlem, výtvarným uměním, filozofií až do politiky, do celé rozdrobené společnosti.
Jiří Havelka spolu s Ondřejem Cihlářem provází pořadem MODERNA, AVANTGARDA: Příběh umění 1. poloviny 20. století, foto: iVysílání Kromě toho, co jsme už probrali, se nacházíte ve fázi příprav filmu o Tomáši Baťovi, který budete režírovat. Povedlo se vám už najít linku, jak jeho příběh vyprávět?
Teď čtu asi třicátou šestou knihu z edice Nadace Tomáše Bati… Jedno je ale už jasné: nemůže vzniknout životopisný film popisující všechny peripetie Baťova života, to prostě nejde. Bylo by to na šestnáctidílný seriál, který by nastínil všechny otřesy doby a to, jak jimi Baťa proplouval. Musíme hledat jednu čočku, pomocí níž se na jeho život budeme koukat a která v buňce dokáže ukázat celé tělo. Samozřejmě z producentského hlediska chcete silný všeobsáhlý životopisný film. Alice Nellis teď píše úplně novou verzi scénáře, hledáme průnik nás všech a doufám, že se na něm shodneme.
I když jsem k tomu příběhu zprvu přistupoval spíš negativně, nakonec mě chytnul. Ani nevím proč. Zlín mi přišel jako westernové městečko, které někdo postavil úplně mimo kontext doby pro nějaké natáčení. Dodnes je myslím těžké, aby tam vzniklo něco přirozeně, zespoda. Ale já to město už obdivuju. Když jsem se do toho příběhu zabral hlouběji, musím říct, že devadesát procent Baťových rozhodnutí oceňuju – tedy v kontextu jeho doby, ne z dnešního odstupu. Ono vůbec hodnotit historické osobnosti na morální škále jen z dnešního pohledu je dost ošemetné. Mě fascinuje, do jaké míry jeden člověk dokázal změnit fyzickou i mentální krajinu kolem sebe. Ale najít klíč k odvyprávění jeho příběhu je složité. Obzvlášť, když na něj má každý názor dřív, než řeknete švec.
