Tři veřejnoprávní podcasty, každý jinak užitečný: Štěstí ASAP, Umění padělat, Odpustit?

Jedeme tu svoji appku

V podcastu Štěstí ASAP se nachází asi všechno, co se dnes v určitých kulturních a mediálních kruzích očekává, že ve výpovědi s uměleckými ambicemi má být. Psychická křehkost a psychoterapie – to především, to je teď základ. Přisypat pak lze třeba potenciál umělé inteligence. Takže to pak máme ajťácký projekt. Má se na něm makat až do padnutí? Co na to ovšem wellbeing?

Konkrétně to vyhlíží tak, že skupina mladých lidí napře své úsilí do tvorby aplikace, která by na míru poskytovala terapii každému, kdo by si ji stáhl do svého mobilu. Byla by to služba občanstvu a skvělý byznys k tomu. Žádné čekání na termíny terapeutů, kteří si na vás udělají čas za několik týdnů či měsíců; když duše úpí, pomůže appka.

Motorem hraného šestidílného podcastu (epizody mají od 17 do 25 minut) jsou postavy iniciátora i motivátora projektu Tomáše, nesmělého, vnitřně poctivého programátora Patrika a konzultantky Anduly, pro niž jde o další ze startupů, jemuž se snaží nasadit náležitě průraznou byznysovou, a především píárovou fazónu.

Alžběta Malá, Adam Ernest a Vojtěch Hrabák v hraném podcastu Štěstí ASAP, foto: Vojtěch Beneš, Český rozhlas, zdroj: Český rozhlas

Story je to příkladně prosáklá slovníkem „ajťáků“ a vůbec výrazivem současníků ve věku tak osmnáct až třicet. Patrik kromě programování poskytuje online sexuální služby pánům. Vůbec trendy ingredience jsou dodány v množství větším než malém (nebo spíše únosném) a v některých okamžicích je v tom Štěstí ASAP natolik snaživé, že působí směšně – jako instruktážní audio, jak dneska podcast „pro mladý“ dělat, a zároveň jak to nedělat, protože z toho zoufale trčí aktuální fazóny. Jistě, nejsem cílovka, možná někteří nerdi, píáristi či konzultantky generace mileniálů či Z na tom ujíždějí, ale řekl bych, že jich nebude příliš, protože kromě „nadnárodního“ slovníku je to co do kvality příběhu lokální dílko. Ale marné není, to zase ne, neboť je výmluvnou sociálně-psychologickou zprávou o soudobých představách, jak má vypadat výpověď o určité societě. Základním atributem se jeví být názornost.

Pátračka Tereza vám napoví

Herečka Tereza Hofová si zakoupila grafiku od Toyen, ale časem jí došlo, že to byla koupě podezřele výhodná a rozhodla se věci přijít na kloub. Ať už je tento startovač autentický nebo hraný, faktem je, že šestidílný podcast Umění padělat (epizody mají od necelých 26 do 33 minut), jehož je Hofová průvodkyní, poskytuje dobrý náhled do falzifikačních praktik na současném tuzemském trhu s výtvarným uměním. Podcast je to vzdělávací i v dobrém slova smyslu zábavný, Hofová se pídí po některých frapantních příkladech polistopadového českého falzifikátorství obrazů, chodí se vyptávat expertů a expertek, komunikuje s investigativním novinářem Jankem Kroupou (dnes Seznam Zprávy) a s jeho někdejší investigativní kolegyní z Českého rozhlasu Markétou Chaloupskou, kteří na tématu padělatelé před lety pracovali.

Kdybyste snad v prvotním svatém nadšení uvažovali na tím, že si domů zakoupíte originál nějakého uměleckého díla, pak velmi doporučuji podcast Umění padělat absolvovat. Po jeho vyslechnutí nebudete stejní jako před ním. Už pro to číslo padělků: prý až čtyřicet procent zboží nabízeného na českém uměleckém trhu jsou falza. Kromě padělků Toyen se v podcastu probírají nápodoby děl Emila Filly, Jana Zrzavého nebo Jakuba Schikanedera. Leitmotivem podcastu jsou nízké tresty pro padělatele a vyčůrané obhajoby těch, kteří na falzech nejvíc profitují.

Postery k jednotlivým dílům podcastové série Umění padělat, zdroj: Český rozhlas, koláž: ČT art

Tým Umění padělat odvedl nemalé penzum práce a Tereza Hofová v něm působí jako člověk, který do výsledku vložil víc než jen své interpretační, herecké schopnosti, nýbrž toho i reálně dost prochodil v terénu a ptal se a nahrával. Český rozhlas zde také zúročuje svoji zvukovou banku, která mu umožňuje jít do archivů a učinit z podcastu kroniku určitého fenoménu.

Zkuste se do toho vžít

Vzápětí po Umění padělat zavěsil Český rozhlas na svůj web a do své aplikace mujRozhlas šestidílný podcast Odpustit? (jednotlivé epizody trvají mezi 28 a 38 minutami). I tady je průvodkyní veřejně známá žena, jmenovitě Ridina Ahmedová, hudebnice a tvůrkyně podcastu o vnímání ženského těla Sádlo, jenž předloni silně bodoval na Radiu Wave. Ahmedová (* 1974) je sice o pět let starší než Hofová, ale v zásadě to jsou vrstevnice. U obou, a u Ahmedové i díky tématu podcastu ještě zřetelněji, hraje roli životní zkušenost, zralost. Tím tématem je (ne)schopnost odpustit, jestliže vám osud přihrál do cesty člověka, který vám či vašemu blízkému fatálně ublížil, nebo jste byli vystaveni okolnostem, jimž máte čelit a které vám život převrátí a nadobro vás poznamenají.

Ahmedová působí klidně, empaticky, její komentáře jsou střízlivé, netají se pochybnostmi, zda a jak by ona sama obstála v líčených situacích. Bonusem k podcastu jsou rozhovory s lidmi, kteří k tématu viny a odpuštění mají co říct. Obdobně jako u Umění padělat, i v Odpustit? je patrný značný vklad času, energie i umu tvůrců. Ahmedová v jednom z dílů poznamená, že se podcastu průběžně věnovala dva roky. Epizod je sice šest, ale příběhů pět, ten poslední je natolik specifický, že jsou mu po právu věnovány díly dva.

Autorka podcastu Odpustit? Ridina Ahmedová; autorem vizuálu je Adam Křena, zdroj: Český rozhlas

Myslím, že oba posledně jmenované podcasty ukazují do značné míry výsadní postavení Českého rozhlasu v této disciplíně, co se dramaturgické práce a zvukové kvality týče. Takový komplexní podcast je ovšem značně náročná disciplína, nejspíš nakonec i finančně. Proto na trhu převládají podcasty, kde se prostě jen mluví, povídá a velmi často přímo žvaní. Kde bobtnají ega a plýtvá se časem. Co se týče Štěstí ASAP, tak jde o několikátý hraný podcast Českého rozhlasu, Radia Wave především. Výsledky jsou podle mě zatím rozpačité proto, že tvůrci a tvůrkyně se snaží zdramatizovat nějaké dobově aktuální pocity zejména mladé generace, ale příliš při zpracování tlačí na pilu, aby „to“ tam bylo, abychom „to“ vyslovili a ukázali. O co víc se v těch podcastech křičí a rychle mluví, o to míň se toho říká daným příběhem a z podcastu, jenž má dramatické ambice, se stává spíše socioúkaz. Ale opět: je dobře, že i tohle v Českém rozhlase vzniká, protože nikdo další v této zemi asi nemá potenciál na hraném podcastovém poli experimentovat.