Podcastová série Reakce je natolik dopovězená, že k ní bohužel skoro není co dodat

Radio Wave oslovilo Marii-Luisu Purkrábkovou (* 1998), herečku, aktivistku a zakladatelku iniciativy Ne!musíš to vydržet, zda by se nepustila do podcastové série, která by nějak vycházela z její zkušenosti. Purkrábková totiž v roce 2021 otevřela téma mocenské dominance ze strany některých pedagogů na DAMU. Autorka a Wave se domluvily na námětu hraného, fabulovaného příběhu o sexuálním zneužívání na vysoké škole. Výsledkem je série Reakce, jejíchž pět epizod vydá v celkové stopáži na jednu celovečerní rozhlasovou hru.

Bez obav ze spoilerování – neboť Český rozhlas v tiskových materiálech o Reakci základní situaci beztak popisuje – můžeme naznačit, oč běží. Studentka z Ukrajiny Lera (žije v Česku již osm let) nastupuje do prvního ročníku nejmenované vysoké školy. Nejspíš umělecké, i když jednoznačně identifikovatelné to není. Na školním večírku potká Maxe, jenž byl dříve Kamilou, ostatně tak to má dosud v občance. Na záchodě se během večera sesype jedna studentka. Panická ataka, zjistí se. Než se tak stalo, Lera si povšimla rozhovoru mezi dotyčnou studentkou a jedním pedagogem, docentem, obecně na škole uznávaným. Nějak jí to sepne: jejich rozhovor, přesněji jeho neverbální složka, jí vrtá hlavou. Maxe strhne k tomu, aby se pokusili zjistit, co by za tím mohlo být. Rozběhne se soukromá pátračka a potvrdí se, že Lera se na večírku dívala pozorně a dobře…

Teaser k podcastu Reakce, zdroj: YouTube

Těžko říct, jak vyhlížela původní představa Purkrábkové o sérii, a pak to, co odevzdala. Faktem je, že za autora scénáře je nakonec označeno Radio Wave a Marie-Louisa se v rozhovoru pro tuto stanici netajila tím, že jednu z linií, totiž dialog studentky stižené atakou a terapeutky, mít v příběhu nechtěla. Na konečné verzi se podíleli také odborníci a odbornice na problematiku sexuálního a mocenského zneužívání.

Výsledek odpovídá tomu, když do díla mluví příliš mnoho lidí. Reakce balancuje mezi pátracím příběhem a edukativní produkcí až pedantsky ilustrující, jak by se lidé měli a neměli chovat. Takže figury jednají zcela předvídatelně, jak ty pozitivní, tak negativní. Nestačí, že je tam motiv sebevědomého docenta (není zřejmé, čeho je docentem), který se studentkami flirtuje a sem tam nějakou zlomí, což je samo o sobě dost velké téma. To ale nestačilo, takže Max musí být trans a vysmívají se mu kvůli tomu necitliví spolužáci. A outsiderem je i Lera, protože je Ukrajinka, má potíže dostat stipendium a administrativní zátěž kolem udělování stipendií je tím pádem dalším motivem. Paní ze studijního je sice docela hodná ženská, ale pořád jen byrokratka, která se přizpůsobí, když to holt musí být. Prostě hrůza, kam se jen podíváš. Ještě že je tu dýdžejka, která před deseti lety ze školy odešla – právě kvůli dotyčnému docentovi. Dneska žije v maringotce v komunitě, ovšem když se za ní Lera a Max vypraví, předá jim složku se záznamy, jak to tenkrát bylo…

Koženost rozestavení rolí nemůže zachránit ani velmi aktuální dvacátnický slovník plný anglicismů, jímž se zejména Lera a Max vyjadřují, ani efektní sound s elektronickými rytmy a koneckonců ani profesionální vedení hereckého ansámblu. Autor hudby Jakub Kudláč a režisérka Natália Deáková jsou zkušení tvůrci, ale z téhle hmoty nic než antidramatické správňáctví ve slušivém kabátku uplést nešlo. Reakce jako dramatické dílo neobstojí, jako dokument je bezcenná. Jestli něčím je, pak specifickým dokumentem o kolektivismu s rozmělněnou osobní odpovědností, kdy výsledný tvar je kompromisem, z něhož se vytratila osobitost a zůstala nenapadnutelná korektnost. V umění automaticky neplatí, že víc hlav víc ví.

S podivem je, že tak zkušená rozhlasová dramaturgyně, jakou je Kateřina Rathouská, na „ani rybu, ani raka“ přistoupila. Možná ji zválcovala čím dál expanzivnější a agresivnější společenská představa a potřeba, že věci musí být takzvaně správně. Tedy nehledat, neprovokovat, nýbrž stvrzovat. Ústřední slogan Radia Wave – Děláme vlny – se ve světle toho pak jeví jako pouhá marketingová bublina.