Podcast Moje terapie: hovory o bolestech duše mají své vlastní bolístky, ale smysl nepostrádají
S podcasty se na tuzemském internetu roztrhl pytel, ale není podcast jako podcast – a Radio Wave patří v tomto žánru v domácích poměrech mezi médii k průkopníkům a má evidentní kvalitativní ambice. Šestidílný podcast Moje terapie kromě jiného dokládá, jak těžké je jim dostát.
Nejprve nutné upřesnění. Moje terapie je speciální uzavřenou podcastovou sérií. Není to tedy na internet zavěšený a ke stažení určený pravidelný rozhlasový pořad nebo speciálně pro internet vznikající nekonečná série určité (nejčastěji rozhovorové) relace na dané téma. V oněch speciálech má Český rozhlas mezi tuzemskými médii celkem pochopitelně prim – už díky technickému, produkčnímu a personálnímu zázemí. Zatím nejvelkorysejším podcastovým projektem ČRo byl předloňský devítidílný cyklus „o sexu a intimitě mladých lidí“ Zhasni!, společné dílo Kreativního HUBu (Inovačního týmu ČRo) a Radia Wave. Podcast dostal svůj speciální web (jeho vizualitu významně spoluurčily digitální koláže Mariany Dvořákové), každý díl měl svůj specifický sound design, bylo zde zřejmé úsilí vytvořit produkt na hranici audio umění.
Dramaturgyně Mojí terapie Táňa Zabloudilová hovoří o podcastu v pořadu Radia Wave Diagnóza F, foto: Český rozhlasMoje terapie je produkčně o poznání skromnější. Tvoří ji šest příběhů s jednotnou znělkou a střídmým zvukovým podkresem; každý příběh natočil jiný tvůrce. Zatímco podcast Zhasni! pracoval s atmosféričností a s jistou dráždivostí, Moje terapie je z pochopitelných důvodů věcnější, zcela dominantně stojí na slovech. V každém příběhu hovoří odděleně jeden (jedna) klient/ka a jeho/její terapeutka; někdy se pak obě strany před mikrofonem ocitají i v přímém dialogu, což je vlastně docela prekérní situace, poněvadž terapeutický dialog v tom okamžiku probíhá svým způsobem veřejně a tudíž proti přirozenosti této disciplíny. Ano, pokaždé zde terapii reprezentuje žena, což je dramaturgicky mínus, neboť to pomíjí genderový aspekt terapeutické profese, respektive ji to zkresluje. Takhle to totiž vyhlíží, že terapeuti jsou vzácně se vyskytující druh, což není pravda (viz třeba adresář pražských psychoterapeutů registrovaných u České psychoterapeutické společnosti). Přitom v podcastu ze strany terapeutek i zazní, že někomu může pro léčbu více vyhovovat terapeutka, někomu terapeut, je to vždy individuální. Pravdou současně je, že dramaturgyně cyklu Táňa Zabloudilová si ženské vychýlenosti Mojí terapie byla vědoma, připustila ji v interview o podcastu v relaci Diagnóza F na Radiu Wave.
Terapeutka Natálie Schwab Figusch ve studiu Radia Wave. Foto: Český rozhlas – Barbora LinkováZabloudilová sama vedla „dodatečné“, vysvětlující rozhovory s terapeutkami přítomnými v jednotlivých příbězích. Každá epizoda tedy obdržela bonus v podobě samostatného redakčního interview s příslušnou odbornicí. Nutno podotknout, že Zabloudilová kladla věcné, zvídavé a důležité otázky a ne všechny terapeutky na ně byly s to srozumitelně a věcně odpovědět, zejména pak poslední z nich, která také jako jediná nesouhlasila se zveřejněním svého příjmení. Tyto rozhovory decentně naznačily nejen možnosti, ale i limity psychoterapeutické disciplíny a profese a vlastně i aktuální stav psychoterapeutické praxe v České republice. „Na pokladnu“ pojišťoven probíhá menšina tuzemské psychoterapie, soukromá terapie není úplně levná záležitost a může si ji dovolit pouze určitá skupina z těch, kteří jsou na ni svou momentální situací nebo osobnostním nastavením zralí. To byl jeden z leitmotivů cyklu; jistě, je to obecně docela známá věc, ovšem nad Mojí terapií si posluchač mohl s určitou naléhavostí připomenout, že – patočkovsky řečeno – tento druh „péče o duši“ je vyhrazen ekonomicky „vyvoleným“. Ti ostatní mohou být rádi za pilulky…
Ostatně dramaturgyně mohla více lpět na tom, aby ekonomický aspekt psychoterapie byl u jednotlivých příběhů více konkretizován: aby bylo zřejmé, který(á) klient/ka podstupuje terapii na pojišťovnu, kdo si vše platí sám a jak mu to zasahuje do rozpočtu, jak tomuhle přizpůsobuje živobytí. V informační mlze rovněž zůstala povolání aktérů a jejich věk. Psychoterapie je samozřejmě intimní a delikátní záležitost, která s publicitou nejde úplně dohromady, ale i tak bylo v kauzách obecnosti příliš. Když jsou v psychologických a psychiatrických přednáškách, studiích a knihách zastoupeny kazuistiky, často jsou tam věk a profese uváděny, neboť mají vypovídací hodnotu.
Jednotlivé zhruba půlhodinové epizody (podobnou stopáž měly i dodatkové rozhovory) série lze mít za kvalitativně vcelku vyrovnané, opět vyjma poslední z nich, kterou připravila Marika Pecháčková a v níž se zejména v prvních minutách posluchač nesnadno orientuje a přílišný prostor dostává deklamativní předvádivost klientky Terezy i bohužel terapeutky Jitky.
Takže byly tu popsány různé bolístky Mojí terapie, ale zatím nebylo explicitně řečeno, že jde o počin hodný respektu, protože zvolil společensky důležité téma a posluchač v cyklu najde řadu momentů, které jej nutí k sebereflexi. Možná s až školní názorností se v Mojí terapii ukazuje, jak zásadní vliv na naše dospělé životy mají prožitky z dětství, respektive, že se může „nepozorovaně“ stát, že právě traumata z dětství nám nedovolí dospět. Je dobré mít to na paměti.
„Logo“ podcastového cyklu Moje terapie, repro: Radio WaveČeský rozhlas, Radio Wave – Moje terapie. Příběhy šesti lidí, kterým, pomohla psychoterapie
Dramaturgie: Táňa Zabloudilová. Připravili: Petr Bouška, Marika Pecháčková, Apolena Rychlíková, Klára Tasovská, Táňa Zabloudilová, Jonáš Zbořil.
Nasazeno mezi 6. listopadem a 11. prosincem 2019.