Tuplovaný debut. Nová inscenace Dejvického divadla je velmi rozpačitá

Nástup Nitera je ostrý a slibný. Radek Dvořák (Martin Myšička) vstupuje do cely ve vazební věznici. Tam už pobývá jiný chlápek, Darek (Pavel Šimčík), který ho rázně a se sarkasmem zasvěcuje do místní každodennosti, do režimu a rituálů panujících ve věznici. Radek tvrdí, že je nevinný a do vazby byl uvržen neprávem. Darek se tím výborně baví: To tady říká každý! Dialog má švih, to vzbuzuje zvědavost.

Artelier

Soutěž pro mladé výtvarníky na ČT art

Chci soutěžit

Bohužel napumpovanost dost rychle ochabuje. Asociacemi a přesmyky v čase a prostoru poznáváme Radkovo zázemí: manželku Markétu (alternují Barbora Lukešová a Lada Jelínková, na II. premiéře, z níž je tato recenze psána, účinkovala druhá jmenovaná) a jejich dospělou dceru Alžbětu (Antonie Martinec Formanová). Za Radkem kromě dcery docházejí do vazby dvě ženy: soudní znalkyně Miriam Žvahová (tu rovněž ztělesňuje buď Lukešová, nebo Jelínková) a advokátka Lucie Páleníková, jejíž představitelka Anna Fialová také zastává dvojroli – ve flashbacích hraje Radkovu matku, když hrdina byl malým chlapcem.

Pavel Šimčík a Martin Myšička v inscenaci Nitero Dejvického divadla, foto: Dejvické divadlo – Alena Hrbková

Pozvolna prosakuje, kvůli čemu se Radek Dvořák (povoláním architekt) ve vazbě ocitl a kým je Darek. Důvodem ztráty svobody se ukazuje být vyústění jednoho manželského sváru a Darek se k Radkovi stále těsněji přimyká, srůstá s ním, neboť představuje „jungiánský“ stín jeho duše, potlačovanou část psychického ustrojení. Příběh zprvu rozehraný jako bezmála vězeňské drama se překlápí v psychoterapeutickou cestu Radka k sobě samému, ke svému celistvějšímu já, na půdorysu pobytu ve vazební cele.

Nakonec se z věznice dostane – se štěstím a přičiněním své dcery, která sebrala z jejich bytu jistý doličný předmět (popisovat to detailněji by vedlo k úplnému spojlerování), ale také díky křehké logice příběhu (Radkova manželka by v tom zdravotním stavu, o němž se ve hře mluví, sotva mohla učinit ty kroky ve věci trestního řízení, které jí Myšička coby dramatik „předepsal“). Hra sice nevypráví o úplné nápravě hříšníka, nicméně Radek k poznání, jak se věci v něm i kolem něho mají, v závěru inscenace dochází s názorností téměř pedagogickou.

Nitro – vzorce – Portál

Během setkání se soudní znalkyní, advokátkou a dcerou si Radek skládá, k čemu a proč v manželském konfliktu došlo, ale především: proč je takovým člověkem, jakým je. Na té pouti k sobě samému mu pak ještě napomáhá psychoterapeutka (opět ji hraje buď Barbora Lukešová, nebo Lada Jelínková), za jejíž aktivní asistence si rekonstruuje inkriminovanou manželskou situaci. Sebepoznávací proces se tu však rozehrává i hlubinněji. K Radkovi skřípnutému ztrátou svobody přicházejí a obestupují jej démoni, již nabývají podoby zvířecích tvorů. Podstupuje iniciační rituál odkazující k chlapeckým romantickým představám o indiánech. A dokonce se navrací až do věku, kdy byl malinkým hošíkem, kterého utahaná a nervózní maminka nechávala křičet, a řešila přitom své problémy s nefunkčním Radkovým otcem.

Lada Jelínková a Antonie Martinec Formanová v inscenaci Nitero Dejvického divadla, foto: Dejvické divadlo – Alena Hrbková

Již z tohoto neúplného vylíčení Dvořákova „procesu“ se dá vyrozumět, že Myšička se v Niteru do nitra hlavní postavy prokopává za pomoci těch téměř nejobligátnějších analytických a terapeutických vzorců. (Tvůrčí tým v programu děkuje Janu Bendovi „za odborné konzultace z oblasti psychologie a psychoterapie při vzniku hry i inscenace“.) Výchozí slibná dramatická situace se rozpustí ve zdlouhavé, chvílemi – zejména v druhé polovině inscenace – vysloveně úmorné a polopatické cestě k novému já.

Myšička při psaní příliš vedl v patrnosti terapeutické aspekty, vyprávění se mu rozkošatělo a rozteklo a přátelská dramaturgie se s tím buď smířila, nebo ztotožnila, na tom nesejde, každopádně akceptovala text, který vykazuje více psychoterapeutické korektnosti než dramatické průraznosti. To je snad lepší rovnou si přečíst leckteré tituly z nakladatelství Portál, které se na práce s psychologickou a psychoterapeutickou tematikou specializuje – a kde také své dvě knihy publikoval zmíněný Jan Benda.

Matador Martin a novicka Kateřina

Kateřina Letáková (* 1993) nastoupila do Dejvického divadla vloni v září na post dramaturgyně; v Praze na DAMU vystudovala divadelní režii, v Brně na Masarykově univerzitě kulturní management a divadelní vědu. V programu popisuje, jak společně s Myšičkou (* 1970) stála u zrodu textu hry Nitero, jak provázela různé její verze. Byla spolu s Evou Sukovou dramaturgyní titulu. Těžko se pak divit, že když jí byla svěřena režie toho kusu, nenašla od něho odstup. Letitého kmenového herce a donedávna i uměleckého šéfa Dejvic, navíc nyní debutujícího dramatika, nechala o generaci mladší Letáková, na této scéně debutující režisérka, příliš (sebe)realizovat jeho „psychodrama“. Pasáže, kde se na jevišti „šamansky“ bubnuje do velkého bubnu, nebo scény s (reálným) dítětem v ohrádce nebo rekonstrukce někdejších situací s asistující psychoterapeutkou jsou místy příšerné. Tohle je ona podivná DD – duchařina z Dejvic, jejímž zatím „nejrozmáchlejším“ počinem byl titul Terapie, napsaný a režírovaný Petrem Zuskou (na repertoáru 2021–2023).

Na jakousi chabou obranu režie Kateřiny Letákové se dá říct, že s Myšičkovým textem by si o moc lépe neporadila ani o mnoho zkušenější režisérka nebo režisér. Jádro problému tkví v textu samém. Jenže u jeho zrodu Letáková stála, takže se „případ“ Nitero zakusuje do vlastního ocasu.

Martin Myšička a Pavel Šimčík v inscenaci Nitero Dejvického divadla, foto: Dejvické divadlo – Alena Hrbková

Inscenace přesto má své světlé body. Především jimi jsou herecké výkony Antonie Martinec Formanové a Anny Fialové. První jmenovaná se chopila postavy Dvořákovy dcery Alžběty s promyšlenou civilností, střídmostí, ba i „ledabylostí“. Přesně zadržuje emoce, které v ní vzlínají při kontaktech s rodiči, vzájemné míjení se, ale přitom je dcera ráda za každé gesto blízkosti, za okamžiky spřízněnosti. Anna Fialová advokátku Páleníkovou naopak konturuje rozhodnými, přitom nuancovanými gesty – nepřehrává, netlačí právničku do karikatury, vystihuje její pragmatičnost, kariérní tah na branku. Charakterově sytá je i v epizodnější roli Radkovy matky, frustrované, uhoněné, nervózní. Kdykoliv je Fialová na jevišti, cítíte oživení. Obě herečky, které nedávno získaly v Dejvicích angažmá, jsou pro divadlo jasným přínosem – Nitero není první inscenací, v níž se tento přínos projevuje.

Jednoduše působící scénografie vytvořená Hanou Kessnerovou a Klárou Pavlíčkovou simuluje vazební celu bíle vykachličkovanou od země po strop, ale v jejích jednolitých stěnách se rafinovaně skrývají dveře, okna, okénka, přihrádky.

Jiří Havelko, hodně sil!

„Od první chvíle, kdy mne soubor na podzim 2016 vyzval k tomu, abych se stal uměleckým šéfem, vnímal jsem to tak, že se jedná o přechodné období, abychom udrželi kontinuitu divadla. A nyní, myslím, nastal ten správný okamžik pro hladké předání, a to nejen z mého pohledu,“ cituje Martina Myšičku tisková zpráva na stránkách Dejvického divadla, kterou bylo dáno na vědomí, že od začátku roku 2025 přebírá umělecké vedení Jiří Havelka. „Já bych se chtěl opět více zaměřit na uměleckou, tedy především hereckou práci. A Jiří Havelka, kterého jsem oslovil, protože má pro tento post veškeré kompetence a předpoklady a jistě vnese do divadla nové impulzy, sám říká, že i on je dnes v situaci, kdy s ním tato výzva velmi rezonuje.“

Martin Myšička a Pavel Šimčík v inscenaci Nitero Dejvického divadla, foto: Dejvické divadlo – Alena Hrbková

Kontinuita Dejvického divadla byla zachována co do udržení souboru, ale po éře Miroslava Krobota jiná umělecky výrazná etapa nenastala. Z „myšičkovských“, repertoárově rozkolísaných let vzešlo jen několik výrazných či výraznějších titulů (Vražda krále Gonzaga, Elegance molekuly, Fifty, Kde je ta ryba?). Před Jiřím Havelkou stojí olbřímí množství práce – tedy pokud do Dejvic nastupuje s představou, že v zájmu zachování, respektive obnovování energie rozruší terapeutování a zapouzdřovávání se, k nimž partička z Prahy 6 již delší dobu inklinuje.

P.S.: Nikdy se nevyjadřuji k fotografiím, které divadlo poskytuje médiím k publikaci. Ale v případě pohybově neostrých a dvojí expozicí zhotovených fotografií Aleny Hrbkové musím učinit výjimku. Tohle duchařské umčo je podobně nosné jako terapeutické „lekce“ ve hře samotné.