Přemítání o čase v nové inscenaci 420PEOPLE vyznívá jako zdlouhavá kontemplace

Zachytit abstraktní témata v tanci, tedy bez dramatického podkladu, a udržet při tom divákovu pozornost, je choulostivý úkol. Když se letmo ohlédneme, tak mistrem v uchopení procesu vnitřních prožitků, slovy těžko vystihnutelných duchovních stavů, je choreograf Jiří Kylián. Ten ve svých opusech brilantně pracuje s prostorem, dynamikou a vytříbenými detaily – jenže na podstatně kratší ploše než je jedna hodina, na niž se vydali v 420PEOPLE. Rozváděním abstrakce do natahované stopáže totiž riskujete, že se téma rozmělní a myšlenky diváctva se budou ubírat jiným směrem.

Fontanovské prořezy a prostřihy

Na čas lze nahlížet nejen jako na fyzikální veličinu vyjadřující dobu trvání děje či na okamžik v událostech, ale také jako na jednu z kategorií definovaných maďarským tanečníkem a choreografem Rudolfem Labanem (1879–1958) – ten ji vymezil v rámci své pohybové analýzy. Pohyb v komparaci s časem vyhodnotil jako náhlý (sudden) nebo zadržovaný (sustained). A právě tyto pohybové stavy jsou v choreografii Sylvy Šafkové nejmarkantnější, byť se k nim v anotaci nehlásí.

Ocitáme se v černé pustině, která propouští světelné paprsky z různých stran a v rozličné intenzitě, čímž se modeluje scénická krajinomalba – striktně černobílá, proměňovaná pojezdy velkého mobilního paravanu, jímž manipuluje kvarteto oděné do kalhot ležérního střihu a svršků v šedočerné barevné kombinaci. Z prostřihaných pruhů světlého panelu se vylupují ruce, hlavy, nohy reagující na akce Viktora Konvalinky, jehož stín je součástí vizuální hry. V tomto okamžiku se mi vybavily Kyliánovy Sleepless, inspirované dílem Lucia Fontany, italského malíře a sochaře argentinského původu, jenž pracoval s prostorovým konceptem a prořezával jednobarevná plátna, a takto narušený „obraz“  se stal středobodem inscenace.

Scéna z představení Moment in Time, foto. Vojtěch Brtnický

Zrovna tak je tomu v Šafkové Moment in Time: na scénu vstupují aktéři skrze prostřiženou textilii a bílá nepopsaná plocha odděluje to, co se děje za ní (jakoby v čase minulém) a právě teď (v čase přítomném), kdy se postupně zjevuje celé taneční kvarteto a ke Konvalinkovi se přidávají Filip Staněk, Eliška Hulínská a Francesca Amy Amante. Sóla a dueta se střídají v rychlém sledu za sebou. Výraznou dynamiku mají části, kdy se všichni čtyři ukazují v synchronních variacích. Převažují sekvence, v nichž vzájemně vychytávají tíhu těl a jeden druhého či třetího nadnáší. Pohybový tok je tu táhlý a neměnný. (Jen v úvodních kapitolách choreografie se občas prudce ukáže prstem a – pohyb se zastaví: vnímání času se tedy mění v souvislosti s naší aktuální vnitřní percepcí.) Čas se tak ukazuje jako část bez ustání plynoucí věčnosti… Na tuto skutečnost mimo jiné poukazuje mužský hlas, v angličtině uvažující o pomíjivosti času, což má dodat inscenaci dramaturgicky čitelnější rámec a obsah. Taneční dění se však postupně vyčerpává a variace, principy utváření pohybu se recyklují. Těla dvou mužů a dvou žen jsou stejně plastická, pružná, tekutá… Náhlé změny poloh, kdy se snadno a lehce odpruží od podlahy, vyznívají bezděčně a jsou leitmotivem, k němuž se choreografka často vrací.

Vzhůru do černých děr

Dojem vysloveně bezčasí potom navozují závěrečné desítky vteřin, kdy se vylézá na černý rám, chodí se po něm a účinkující se spouštějí do černé díry, sytě černého, malého prostoru coby vesmírného objektu, který nedovolí žádné hmotě, částici či záření, aby ho opustila. Těla v béžovém spodním prádle vyhlížejí jako nahá, naléhají na neviditelné černočerné objekty a „poletují“ v prostoru a čase, který se táhne – neboť taneční frekvence jsou v těchto okamžicích obzvláště zpomalené; ničím nepřerušovaný a zadržovaný pohyb vyvolává dojem časové neexistence v nekonečném vesmírném koloběhu. V tento moment si lze pojem času a záměr tvůrců nejzřetelněji zažít, uvědomit si časovou relativitu. Přesto se tato finální taneční levitace jeví jako zdlouhavá.

Scéna z představení Moment in Time, foto. Vojtěch Brtnický

Moment in Time stvrzuje dobrou pohybovou kondici členů souboru 42OPEOPLE, což však samo o sobě nestačí. Zahnat pocit obsahové prázdnoty, přecenění tématu nepříliš přesvědčivě a záživně rozvinutého do hodinové plochy, se mi nepodařilo.