Tanec Praha završila oslava těla v pohybu. Tančilo se do rytmu skladeb kapely Fears for Tears

Pološero, dým a prázdná scéna – to byl úvodní obraz, který se naskytl divákům Hudebního divadla Karlín. Tanečníci se začali zjevovat ve čtyřech průhledech v zadním plánu jeviště jako duchové z minulosti, oděni do objemných a až tajemně neuchopitelných kostýmů. Zároveň se rozezněly pomalé úvodní tóny skladby Ideas as Opiates britské pop-rockové kapely Fears for Tears, jejíž hudba se stala soundtrackem celého večera. Charakteristický zvuk osmdesátkových bubnů, basy a elektronických kláves spolu s melancholickým zpěvem udávaly nostalgický tón a atmosféru představení, které se soustředilo na čistý pohyb bez potřeby konkrétního tématu či narativu.

Na hity jako Mad World, Shout, Sowing the Seeds of Love či Everybody Wants to Rule the World vytvořil izraelský choreograf Emanuel Gat (* 1969) hladce plynoucí pohybovou kompozici, v níž se prolínaly komplexní skupinové vazby s velmi individuálními sóly jednotlivých interpretů. A přestože hudba, její rytmus i témata, je pro toto dílo zásadní (a její chytlavost někdy choreografii trochu přebíjí), Gat si dovoluje momenty ticha, aby navrátil pozornost diváků k tělům tanečníků.

Skupinový tanec, jenž na první pohled působil jako chaotická změť tančících těl užívajících si hudbu, příležitostně krystalizoval v přesné vazby. Tanečníci si předávali jednotlivé pohyby, zdánlivě náhodná setkání dvojic, trojic a čtveřic vyústila v promyšlenou partnerskou akci včetně zvedaček a dalších kontaktních momentů. Sólové výstupy zase daly vyniknout osobnostem tanečníků, jejich specifické tělesnosti a pohybovému talentu. Zvláště tyto momenty se staly oslavou těla v pohybu: těla útlého a subtilního, nebo naopak vysokého a svalnatého. Lyrika střídala živočišnost, na tvářích tanečníků se odrážela radost z pohybu i meditativní ponoření dovnitř. I další estetické atributy tanečníků, jako například tetování nebo účes, se staly součástí této podívané a dávaly vyniknout jejich individualitě a lidskosti.

Stejně tak významné pro celkovou estetiku díla byly kostýmy Australana Thomase Bradleyho, opulentní vrstvené šaty složené z mnoha součástí, které se mohly libovolně odkládat. V první třetině představení, zahalené do pološera a dýmu, jsme mohli jejich barvy, materiály a celkové složení jen hádat, ale postupně přicházely spolu s interprety na světlo a vystavěly na odiv komplexnost designu. Tanečníci jednotlivé části oděvů postupně odkládali až do spodního prádla a v závěru je zase přidávali. Kostým se tím pádem stal organickou součástí choreografie, dodával jí objem a dynamiku, nebo naopak odhaloval krásné linie těl.

Titul LOVETRAIN2020 vznikl v době covidové pandemie coby vzdor vynucené izolaci a oslava lidského kontaktu, a zároveň jako taneční pocta osmdesátým letům. Snad touto hrou na nostalgickou hudební strunu a důrazem na kompozici a krásu těla v pohybu si získal ocenění publika i odborníků – francouzský syndikát divadelních a tanečních kritiků jej zvolil nejlepším tanečním představením sezóny 2020/2021. Také pražští diváci odměnili tuto tanečně-hudební show srdečnými ovacemi.