Jiří Bubeníček: Deptání tanečníků nikdy nepomohlo. Musíme jim nabídnout profesionální podmínky

Co vás neustále láká zpět do Česka?

Když jsme s bráchou (Otto Bubeníček – pozn. autora) organizovali akce v Praze, mělo to úspěch a ohlas, lidé na nás rádi chodili. Navíc se rád vracím domů. Jsem přes třicet let v zahraničí a dělá mi radost, když můžu své zkušenosti nabídnout i v České republice. Vlastně mě mrzelo, že i když jsme si udělali poměrně velké jméno v zahraničí, lidé u nás doma nás neměli možnost vidět – přestože jsme pracovali blízko hranic, například v Drážďanech. Jsem každopádně hrdý Čech, nikdy jsem nežádal o německý pas.

Uvažujete nad trvalým návratem do ČR?

Přemýšlím nad tím. Nemůžeme se nějak rozhodnout, kde se usadit, vždy to zastíní práce, která se na mě navalí, ale v pozadí tu myšlenku stále mám. Zatím zůstáváme s rodinou v Drážďanech.

V rámci baletního večera ve Veltrusích jste propojil klasické gala s vlastní choreografickou tvorbou, konkrétně s tanečním zpracováním Smetanovy Mé vlasti. Čím vám Smetanova hudba jako choreografovi imponuje?

Choreografie vznikla už v roce 2018 – ke 100. výročí vzniku Československa. Tehdy jsem tanečně ztvárnil všech šest symfonických básní. Letos jsem se na základě výzvy od festivalu Vltava slavná a splavná k tomu mohl vrátit. Smetanovu hudbu miluju, studoval jsem partituru, dělal jsem si vlastní výzkum, doslova mě uchvátila. Například dramaturgie jednotlivých skladeb je propracovaná do poslední detailu a skutečně vykresluje příběhy jednotlivých básní. Podobný postup jsem volil i v tanečním zpracování, hodně tedy vycházím z hudby. Navíc často pracuju mezi styly, takže se jedná o tanec na baletních špičkách ve velmi moderním pojetí.

Z provedení baletu Má vlast na Staroměstském námětí v Praze, červen 2018. Choreografii vytvořil Jiří Bubeníček, scéna a kostýmy byly dílem jeho bratra Otto Bubeníčka, foto: Serghei Gherciu

Pak se přesunete do Krumlova, kde uvedete 2. srpna výňatky z Carmen. Co vás na jejím příběhu zajímá dnes, téměř 180 let po vydání literární předlohy a 150 let od té operní?

Když jsem Carmen choreograficky tvořil, fascinoval mě příběh původní novely Prospera Merimée. Libreto Bizetovy opery se od literární předlohy liší, tvůrci si například přidali postavy. Každopádně mě hodně zaujal příběh Josého odehrávající se ve věznici a samozřejmě postava Carmen, což je krásná žena – žena z 21. století, dalo by se říci: nedá se zkrotit, jde si za svým a chce být volná. Raději zemře, než by se poddala Josému.

Vy jste jako první postavu ovšem zmínil Josého. V čem vás tak zaujal?

Proměnou, kterou si projde. Začíná v naivní poloze, ale pak se z něj stane vrah. Navíc osobně jsem měl podobné role nejradši jako interpret. Dynamický vývoj postavy totiž dává možnost si to náležitě prožít a dát do toho sebe.

V srpnu povedete dvanáctidenní masterclasses, které vyvrcholí závěrečnými gala večery 16. a 17. srpna v pražském Divadle Hybernia. Svět klasického tance se nyní dynamicky proměňuje, v českém kontextu se často hovoří o nedostatečném uplatnění absolventů zdejších tanečních konzervatoří. Co je podle vás to nejdůležitější, co musí mladý adept nebo mladá adeptka vlastnit, aby se probojovali do profesionálního prostředí?

 To je jednoduché: musejí mít dobrou školu! Velmi mě mrzí, co se o pražské konzervatoři dozvídám, nebo když vidím tanečníky bez práce, případně jak talentovaní utíkají někam jinam, za lepšími možnostmi. To za nás neexistovalo. S bráchou jsme vyhráli prestižní cenu v Lausanne a dostali jsme nabídku jít studovat na dvě zahraničí školy, ale obě jsme odmítli: chtěli jsme studovat pražskou konzervatoř, protože nabízela vynikající pedagogy.

Svět profesionálního tance se velmi proměňuje a školy na to musí reagovat, pokud chtějí přežít. Dnes už si nevystačí se starou „ruskou“ klasikou. A to říkám já, který ty staré klasické variace zbožňoval. Svět se ovšem posouvá a obor dnes vyžaduje širší paletu dovedností.

Důležitá je samozřejmě i psychická podpora, deptání tanečníků nikdy nikomu nepomohlo. V rámci masterclasses si zakládám na dobré, pozitivní pracovní atmosféře, považuji to za extrémně důležité. To jde koneckonců ruku v ruce s tím, že škola musí nabídnout žákům nejlepší profesory, kteří sami působili na prestižních scénách a mají pedagogický dar.

A pak jsou samozřejmě důležité kontakty. V současnosti se dá dělat tolik spoluprací se soubory a zahraničními školami, respektive je to nevyhnutelná podmínka, aby absolventi školy obstáli v konkurenci.

Z provedení baletu Má vlast na Staroměstském námětí v Praze, červen 2018. Choreografii vytvořil Jiří Bubeníček, scéna a kostýmy byly dílem jeho bratra Otto Bubeníčka, foto: Serghei Gherciu

V rámci masterclasses oslovujete zejména mladé tanečníky a tanečnice. Jakým způsobem může balet stále oslovovat novou generaci, zejména v digitální éře, době sociálních sítí, umělé inteligence?

Živé umění se nedá nahradit telefonem nebo videem. Pro děti jsou telefony samozřejmě velmi zajímavé, zastaví se a vydrží u nich v klidu. Zážitek z reálného světa však nic nenahradí, už jenom i sdílení s ostatními lidmi, ať už s těmi na jevišti nebo s těmi v hledišti, zkrátka vás to osloví někde v hluboko v duši, na jiné rovině. A to sociální sítě nedokážou. Když vás něco zaujme, tak se jedná o pár vteřin a pak zase scrolujete dál.

Dalo by se to možná nazvat efektem emocionálního občerstvení. 

Ano, to sedí docela přesně.

V rámci masterclasses chystáte i gala představení. Zaujalo mě, že jste pozval i tanečníky Tokyo City Ballet. Jak vznikla vaše spolupráce?

Hamburský balet, kde jsem dlouho působil, je v Japonsku známý, jezdili jsme tam na zájezdy každý druhý rok. V Japonsku jsem hostoval i se souborem pařížské Opery a nakonec i se svým vlastním souborem Les Ballets Bubeníček, a to v divadle Orchard Hall v tokijské čtvrti Shibuya, kde vystupují nejprestižnější světové ansámbly. V Japonsku se mi podařilo vytvořit si výborné jméno a svoji „značku” vysoké kvality. Měl jsem s nimi tedy dlouhodobé přátelské vztahy a později mě tamní vedoucí přizvala, abych pro ně vytvořil choreografii. Soubor byl neskutečně pracovitý. Například když jsem tam byl podruhé, abychom choreografii znovu obnovili na repertoár, tak si mě pozvali na tři týdny, ale já nevěděl, co s nimi mám zkoušet. Všechno uměli do posledního detailu. A to mě pak přesvědčilo, abych je pozval do Prahy. Myslím, že si to zaslouží.

V Japonsku to nefunguje jako u nás, například tento soubor není vůbec podporovaný státem. To znamená, že tanečníci mají minimální mzdy a některé neplatí vůbec. Oni to prostě chtějí dělat.

Související článek

Po 27 sezónách potřebuji změnu. Těším se na normální život, říká primabalerína Nikola Márová

• Josef Bartoš

To je velmi rozdílné od euroamerické taneční tradice. Jak podobný systém vůbec může fungovat? Čím si tanečníci vydělávají na živobytí?

V Japonsku existuje obrovské množství soukromých tanečních škol, které mají vynikající výsledky. Téměř v každém souboru v Evropě jsou Japonci a Japonky, jejich úroveň je skutečně vysoká. Možná bychom se u nich mohli inspirovat…

Ale uživit se je složité. Když jsem jednou zkoušel s Tokyo City Ballet, jeden z tanečníků šel po zkoušce pracovat do baru, to byl jeho hlavní zdroj obživy. Tanečníci tancují proto, že to mají rádi, jinak to ani nejde. Navíc balet je v Japonsku velmi populární, představení hostujících souborů jsou vždy vyprodaná.

Jaké máte plány do následující sezóny?

Plánů mám hodně, ale ještě nemám podepsané smlouvy, tak bych to nerad zakřikl. Z toho, co mohu prozradit, tak budu obnovovat svou choreografii DoctorŽivago pro slovinský soubor v Lublani. Procestovali s tím mnoho štací a teď ho chtějí vrátit na repertoár. Chystám také nový celovečerní dějový balet. Moc se na to těším, ale zatím neprozradím, kde to bude. A pak mám mnoho nápadů na svůj první taneční festival, který bych rád zahájil v Praze, a to už příští léto. A samozřejmě masterclasses ani gala nebudou chybět a stanou se součástí těchto multižánrových tanečních oslav v Praze. Předpokládám, že v září bychom už mohli mít konkrétní představu.