Komentář: Oto Klempíř maká – odvolal ředitelku Národní galerie. Tahle noc nebude krátká

Není tu prostor ani důvod vypočítávat, co všechno a proč se s Národní galerií Praha (NGP) v polistopadových časech dělo. Ve zkratce: z velkých „národních“ kulturních institucí v této zemi je její existence nejklopotnější, nejproblematičtější. Státní kulturní politika nikdy nebyla s to formulovat, co od NGP chce a zajistit jí pro to podmínky. Rozptýlena do celkem šesti budov, což samo o sobě obnáší nákladný, pro umělecký život instituce téměř sebevražedný provoz, se galerie setrvale potýká s nedostatkem peněz. Zájem veřejnosti není valný.

Alicja Knast nadto ve funkci začínala v čase covidové pandemie. Ale když se z té paralýzy republika postupně vyhrabala, NGP nadále působila mátožně, bez energie. Ředitelka poskytovala nicneříkající rozhovory plné kulturně-manažerské hantýrky. Za roky, co v Praze působila, nikdy nevplula do zdejšího výtvarného života, což je ovšem nezbytnost, když vzhledem k mizernému rozpočtu, který nedovoluje realizovat badatelské a výstavní podniky mezinárodního dosahu, které by lákaly globální publikum, jste víceméně odkázáni na domácí zdroje, na tuzemskou výtvarnou scénu.

Odvolat Knast právě teď je však pouhé gesto. „Vše se dalo řešit mnohem elegantněji okamžitým vypsáním výběrového řízení na nového šéfa a jeho nástupem v roce 2027, kdy současné ředitelce končí mandát,“ řekl o Klempířově kroku v anketě Deníku N historik umění Jiří Fajt, jenž byl ředitelem NGP mezi lety 2014 až 2019. Jenže Oto Klempíř musel vykázat činnost, demonstrovat, že něco dělá, že věci dává do pohybu. Kritika vůči jeho dosavadnímu ministerskému počínání se totiž nesnáší jen od kulturní veřejnosti a politické opozice, ale už také z toho tábora, který jej do funkce vynesl. Takže do toho v Národní galerii řízl.

Svým způsobem Klempíř vykopl míč, je pionýrem a průzkumníkem. Ukáže se totiž, kdo, jaký typ lidí se o vedení Národní galerie bude ucházet s tou perspektivou, která před Českou republikou vyvstává. Ta perspektiva má následující varianty.

Pokud Česká republika bude chtít dostát obranným spojeneckým závazkům a dramaticky nezvýšit zadlužení, kultuře v příštích letech připadne – v lepším případě! – tolik peněz, co letos, neboli o poznání méně, než tomu bylo v letech předešlých. Nastane čas vyložených paběrků. Bude to neřešitelná rovnice, kvadratura kruhu.

Ctitelé foklóru. Den lidových krojů v Poslanecké sněmovně, Praha, 10. března 2026. Vpravo ministr kultury Oto Klempíř, s mobilem v ruce poslanec hnutí ANO Radek Vondráček.
Foto: ČTK – Vít Šimánek

Anebo na své mezinárodní závazky současná vládnoucí reprezentace rezignuje a otočí kormidlo zahraniční politiky k nevyhlášené, ale reálné neutralitě. Česká republika vsadí na to, že bude pacifistou a že při její „mírumilovnosti“ ji všichni nechají na pokoji a ona si bude existovat stranou všech konfliktů. V počínající éře predátorů a vzhledem k naší zeměpisné poloze by to byla pozoruhodná sázka. A když se nebudou „vyhazovat“ peníze na armádu, zbude pak třeba i na kulturu. Otázka je, na jakou. Pravděpodobně na tu „národní“, rozuměj nacionalistickou, protože do sebe uzavřená společnost potřebuje vybuzený nacionalismus a starý dobrý klid na práci.

Ale vraťme se do současnosti. Za těch pár měsíců, co Oto Klempíř úřaduje, je patrné, že je součástí proudu, jenž se rozhodl změnit zavedené společenské a politické pořádky nikoli kosmeticky, nýbrž zgruntu. Salámová metoda je v plném proudu; řeže se do údajného „deep state“, v českém podání do struktur, které dosud byly do určité míry autonomní. Jednou z těch struktur je právě i kultura a kulturní instituce spravované státem. Klempíř zásadně s nikým nediskutuje veřejně, tiskové konference nepořádá, rozhovory odmítá. Ale čile natáčí videa. Jejich prostřednictvím sděluje, co by rád a nerad. Třeba chce daleko více než jeho předchůdci mluvit do toho, kdo dostane granty.

To je pouhý náznak politických souvislostí, které bude muset brát v potaz každý, kdo se v nastávajících pořádcích bude ucházet o post ve státem řízené kulturní instituci. Nastávají nové časy. Oto Klempíř vyslyšel jejich požadavky. Smázl pětatřicet let svého existování v hudební skupině J.A.R. – už nikdy se nemůže postavit na pódium před to publikum, před nímž ty dlouhé roky vystupoval. Pokud se gesty a la odvolání Alicje Knast udrží u moci a bude ještě roky veřejně sloužit tím způsobem, jak to předvádí teď, bude to postupně úřadování v docela jiné České republice, než byla ta, kdy existovala J.A.R., která vloni kvůli Klempířovi přerušila (a možná i nadobro ukončila) činnost.