Komentář: Filmový dokument Pan Nikdo proti Putinovi se vyhýbá jednoduchým soudům
Snímek Pan Nikdo proti Putinovi představuje českou stopu v letošních oscarových nominacích – koproducentem filmu je tuzemská společnost Pink a na hudbě k němu se podílel skladatel Michal Rataj. Dokument minulý měsíc získal britskou cenu BAFTA za nejlepší dokument, na kontě má i zvláštní cenu z festivalu v Sundance. V čem je to film výjimečný?
Dokument se odehrává v malém městě Karabaš na jihozápadě Ruska a jeho protagonistou (a zároveň spolutvůrcem) je Pavel Talankin alias Paša, učitel místní základní školy, jehož pozici od základů promění ruská invaze na Ukrajinu. Ze vzdělávací instituce se ze dne na den stává továrna na propagandu, z pedagogů hlásné trouby oficiální interpretace války a z dětí zmanipulované loutky opresivního systému. „Války nevyhrávají vojevůdci, vyhrávají je učitelé ve školách,“ prohlašuje v projevu ruský prezident Vladimir Putin. A školáci soutěží v házení granátů, poslouchají přednášky wagnerovců, píšou dopisy vojákům na frontu a sborově prohlašují, že „pro vítězství udělají vše“.
Paša dostává za úkol zaznamenávat dění ve škole na video a nahrávky za neznámým účelem (nejspíš pro kontrolu, jako doličný materiál) ukládat na vládou zřízené cloudové úložiště. Učitel si pořízený materiál uchovává ovšem ještě za jiným účelem – po útěku ze země ze záznamů vytváří (společně s americkým režisérem Davidem Borensteinem) dokumentární svědectví o disonanci mezi skutečným děním na frontě a ruskou propagandou.
Dokumentární snímky, jež vyobrazují Ukrajince a Rusy ve válce, většinou vyvolávají smutek a hrůzu z osudu Ukrajinců a vztek na ty, kteří konflikt způsobili. Pan Nikdo proti Putinovi na to jde jinak. Protagonista otevřeně deklaruje, že miluje svoji zemi i město, v němž žije a které je – vinou místní obrovské továrny na zpracování mědi – považováno za „nejšpinavější na Zemi“. Do příchodu války má rád svou práci, své žáky a s veškerými výhradami i instituci, v níž vyučuje. Není hlasitým odpůrcem Putinova režimu a aktivně odděluje ruský lid a ruský režim. V kabinetu mu nicméně visí vlajka demokratického Ruska a svoji místnost označuje za „ostrůvek demokracie v nedemokratickém světě“.
Trailer k filmu, zdroj: YouTube Nicméně snímek se nedokáže zbavit potřeby najít k Pašovi čitelnějšího antagonistu – tím je postarší učitel dějepisu a občanské výchovy, který by si z veškeré historie nejraději promluvil se šéfem Stalinovy kontrarozvědky. Zlo přece jen potřebuje konkrétní tvář.
Dokument nominovaný na Oscara však celkově poskytuje nuancovanější portrét Ruska než běžné informace z médií a neustálé ankety o tom, kolik lidí v Rusku podporuje válku či Putina. Rozlohou největší stát světa v Panu Nikdo proti Putinovi není monolitem, nýbrž roztříštěnou zemí zmítanou autoritářským režimem. Ostatně: Rusko je sice ve válce, ale nebojuje se na jeho území, projevy válečného stavu jsou na tak obrovském prostoru logicky různé.
Pavel Talankin alias Paša, učitel základní školy a také protagonista a spoluautor dokumentu Pan Nikdo proti Putinovi, foto: Bontonfilm Posunutá realita
Ale nuancovanější náhled je na místě i co se týče Ukrajiny. Na tuto paradoxní situaci upozorňuje například dokumentarista Vitalij Manskij, který loni natočil snímek Čas do zásahu, zachycující každodenní život v ukrajinském Lvově. Manskij říká, že v zobrazování současného života Ukrajiny byla narušena rovnováha. Soused Ruska totiž z obrazovek a filmových děl působí jako aktivní bojiště na celé své rozloze. „Vzniká dojem, že na Ukrajině nepřetržitě vybuchují domy a umírají lidé. Ve svém filmu tak ukazuji radosti i smutky současné Ukrajiny,“ objasňuje Manskij. Dokumenty podle něj nemají sloužit jako plakáty či manifesty, jejich úlohou je zachytit realitu v celé šíří.
Podobně funguje Pan Nikdo proti Putinovi. Ukazuje dvě upozaděné roviny současné rusko-ukrajinské války: perspektivu země, která je z našeho pohledu v konfliktu agresorem, a zároveň dění mimo bitevní pole. A navíc očima někoho, kdo veškeré zaznamenané události sám zažil. Pokud se záběry z fronty ve snímku objevují, jde o videa z mediálních reportáží či sociálních sítí. Blíže se totiž pedagog ke konfliktu nedostane.
Ačkoliv se Paša pouští do riskantní akce, aby materiál z Ruska vyvezl, nepředstavuje typickou postavu rebela. Svůj odpor k válce nedeklaruje veřejně. „Chápu, že to, co se děje na Ukrajině, je s děním v mém městě nesrovnatelné. Ale čím dál více lidí u nás je válkou poznamenáno. A ve škole není jediný kout, do něhož by neproniklo trauma,“ vysvětluje pro kameru. A když nahrazuje válečný symbol „Z“ znakem na podporu uprchlíků z Ukrajiny, tak přiznává, že ze strachu jej bolí žaludek.
Pan Nikdo proti Putinovi poskytuje divákům jednu z věrohodných odpovědí na otázky typu „Proč Rusové více nedemonstrují, pokud režim skutečně nepodporují?“ – aniž by ruské občany přehnaně omlouval. Soustředí se spíše na zmapování společenských nálad než na vtlačení diváka do předem definované pozice.
Plakát k filmu, zdroj: Bontonfilm
Americký teoretik Roger Stahl, profesor komunikačních studií na University of Georgia, ve své publikaci z roku 2018 Through the Crosshairs: War, Visual Culture, and the Weaponized Gaze zdůrazňuje, že zbraně vždy fungovaly jako komunikační kanály. „Pokud vize a násilí pochodovaly v těsné formaci, totéž platilo pro jejich technologické potomky, kameru a zbraň,“ píše Stahl. Pašovou zbraní je právě filmová kamera. A dokáže s ní bojovat stejně účinně, i když vede jinou válku než vojáci na bojišti. Pan Nikdo proti Putinovi představuje drobnou část debaty o válce informační – tedy o konfliktu v něčem komplexnějším a delším, ale také podstatně nenápadnějším a méně krvavějším.
