Ruští emigranti, kteří o své rodné zemi neměli, a tím spíše nemají iluze

Z desítky zpovídaných ve svazku Jak to začalo jsou širší české veřejnosti povědomá asi jen dvě jména: výtvarníka Viktora Pivovarova a politického komentátora Jefima Fištejna. Ti jsou také nejstaršími respondenty v sestavě sedmi mužů a tří žen, které Olga Pavlova (* 1984) oslovila. Tuzemská výtvarná veřejnost pak ještě zná Václava Magida, výtvarníka, estetika, kurátora a pedagoga, jenž působí na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně a na pražské AVU; ten je pro změnu z oné desítky nejmladší. Pavlova při výběru respondentů měla následující klíč: „Chtěla jsem, aby dotyční žili mimo Rusko alespoň deset let a zároveň měli zkušenosti a nějaký typ společenské angažovanosti jak před emigrací, tak po ní. Nezajímaly mě příběhu lidí z aktuální vlny, která se zvedla po začátku rozsáhlé ruské invaze na Ukrajinu. Myslím, že za prvé jsou emoce v tuto chvíli příliš čerstvé a za druhé je to spíše práce pro novináře než pro publicistku.“

Je třeba mít na paměti, že sestava respondentů je nepatrným výsekem, vzorkem spíše v určitém smyslu příznačným, než obecněji reprezentativním; není tam například zastoupen nikdo, kdo by po emigraci z Ruska trvale pracoval a žil v USA či na jakémkoliv jiném než evropském kontinentě či působil třeba v byznysu. Všichni se narodili v SSSR, vesměs v padesátých a šedesátých letech, nejeden z nich měl v rodině předky, do jejichž životů zasáhly politické represe. Za poznámku stojí, že většina zpovídaných se hlásí k židovskému původu, někteří se ani neprohlašují za Rusy, nýbrž za ruské Židy. Zkrátka: opravdu jde o zlomek lidí jistého typu; sice netvoří názorový monolit, nicméně jsou to „obyvatelé“ demokratického a prozápadního ostrova v rámci názorově členité ruské krajiny. Pavlova si je vědoma, že by měly být položeny otázky i „druhé straně“, ale přiznává, že na to nemá energii a nervy („nejsem připravená trávit hodiny tím, že budu vyvracet bludy, do kterých se ponořili mnozí z mých bývalých krajanů“).

Dvě stránky s fotografiemi ze života Viktora Pivovarova, které v knize Jak to začalo doprovázejí rozhovor s ním, repro: ČT art

Kniha Jak to začalo proto není střetem, polemickou diskuzí, tribunou protichůdných vidění světa. Avšak není ani jednohlasem, neboť respondenti jsou primárně tázáni nikoliv na své názory, nýbrž na své životy, na to, jak vyrůstali, pracovali, s čím se potýkali. Na zobecňující náhledy na ruskou realitu a politiku sice dojde, ovšem v druhém sledu; přednost mají osobní zkušenosti a konkrétní reálie.

Kam to půjde dál?

Právě díky různosti a konkrétnosti životních příběhů rozhovory skládají neschematický, částečně plastický obraz specifické společnosti, v níž je značně obtížné udržet si osobní integritu, nepodlehnout více či méně brutálnímu ideologickému tlaku, ale také (na naše poměry) drsné kultuře každodennosti.

Jedním z leitmotivů knihy jsou vzpomínky na studia na sovětských vysokých školách, na rituály či atmosféru zejména na humanitních oborech, kde panovalo (samozřejmě nejen tam) udavačství, ale i pozoruhodné, někdy soft-opoziční kulturní a intelektuální aktivity. O tom hovoří například novinář a politolog Alexander Morozov; z Ruska odjel v roce 2011, nyní žije v Česku. Vzhledem k převažujícímu židovskému původu zpovídaných někteří zmiňují národnostní diskriminaci, která v jejich rodné zemi sice oficiálně neexistovala, zato se hojně praktikovala. Takové zkušenosti popisuje například spisovatel, publicista a politický komentátor Boris Schumatsky, který se v polovině devadesátých let přestěhoval do Německa. Schumatsky také zajímavě hovoří o dlouhodobém uhranutí Němců, hlavně určité části elit, „ruskou duší“, romantizovanou představou, jež má v německé kultuře dlouhou tradici. Není v knize Jak to začalo jediným, kdo německé uhranutí pojmenovává (ostatně v jiné, prakticky souběžně vydané knize – Mír nebo válka – o něm píše ruský spisovatel Michail Šiškin, rovněž žijící v exilu). Obdobně lze v jiné literatuře o putinovském Rusku narazit na to, co tvrdí producentka a novinářka Jevgenija Šermeněva, žijící teď v Lotyšsku: lágrové a mafiánské výrazivo proniklo do politiky i obecného povědomí, neboť z této kultury se rekrutuje velká část stávající ruské politické moci.

Výtvarnice Máša Schmidt (* 1968), která je rozhovorem zastoupena v knize Jak to začalo, zdroj: mashaschmidt.com

Publicista Jefim Fištejn vzpomíná na to, jak vyrůstal na kyjevském sídlišti Podol, kde byl židovský živel velmi silný; rodina tam obývala pokoj o osmi metrech čtverečních. A zase: není sám, kdo Olze Pavlové líčí tristní bytové podmínky. Historik Kiril Kobrin (do Prahy se přestěhoval v roce 2000, nyní působí na Lotyšské akademii umění) žil ve městě Gorkij, nyní Nižní Novgorod. Vybavuje si nelegální burzu gramodesek či to, jaké byly výplaty, kolik stály některé věci, co obnášel život v regionu uzavřeném před okolním světem kvůli vojenské výrobě a co s městem učinil rozpad SSSR. Výtvarnice a režisérka Máša Schmidt odjela v roce 1990 na studia do Paříže, na Západ byla pozvána díky svým pracím. Než se jí však podařilo vycestovat, absolvovala vysilující šikanu na moskevské výtvarné akademii a na úřadech. Její výpověď silně koriguje „papírovou“ představu, že za Gorbačovovy perestrojky ideologicko-administrativní ledy rychle a jednotně pukaly.

Nejdelší a asi vůbec nejzajímavější je dialog s Lubou Jurgenson, jež se ve Francii prosadila jako literární historička (je profesorkou na Sorbonně) a spisovatelka. Z rodné země se odstěhovala již v roce 1976, jako osmnáctiletá, v rámci emigrace, kterou sovětský stát povoloval lidem prokazatelně židovského původu; takto odjely stovky tisíc občanů. Jurgenson přibližuje dramatické osudy své babičky i maminky a strach, který ve stalinistickém Sovětském svazu permanentně pociťovaly a jež ani po generalissimově smrti nebraly bolševický stát za svůj a toužily z něho zmizet, považovaly jej za jedno velké vězení. Literátka nastiňuje, jak se ve Francii pozvolna uchycovala, co zažívala, když v roce 1988 přijela na návštěvu Moskvy, nebo jak hledala svého otce, s nímž se její matka rozešla ještě předtím, než se Luba narodila… A tak dále. Zkrátka: silný příběh.

Na otázku, co podle ní znamená pojem „ruský svět“, Luba Jurgenson odpovídá, že „ruský svět je impérium a hlavním problém Ruska je, že tento model nikdy neopustilo“. Nikdy podle ní nevybudovalo národní stát jako jiné evropské země po první světové válce, naopak Stalin impérium rozšiřoval, a proto je v současném Rusku znovu plně respektován, neboť Putin po rozpadu SSSR rovněž obnovuje impérium. „… jediné, co můžeme Rusku do budoucna přát, je, aby se navždy rozpadlo. Rusko bylo a je rukojmím svého věčného a dnes zcela anachronického imperiálního projektu,“ formuluje literátka. Ani tenhle náhled není osamocený: „Domnívám se, že Rusko nemá budoucnost. To nejlepší, co se mu může stát, je rozpad,“ říká Sergej Kuzněcov, spisovatel, novinář a podnikatel, jenž se do Paříže přestěhoval v roce 2013. Kuzněcov, jemuž letos bude šedesát let, v interview rovněž vyslovuje bystré sebezpytné věty, jejichž platnost se nevztahuje výhradně na ruskou realitu: „Věřili jsme, že budujeme (v devadesátých letech – pozn. red.) nové kulturní zázemí. To byl hluboký omyl. Lidé sice začali číst knihy a dívat se na západní filmy, ale neangažovali se v politice. Byl to důsledek obrovského přehmatu mé generace: postmoderní ironický postoj k životu nemůže zachránit svět před novou totalitou. (…). Další mylná představa vznikla s příchodem internetu. Byli jsme si jistí, že nyní vláda nebude moci lidi klamat, protože pravda bude vždy k dispozici. Jak jen mohli být lidé tak pitomí!“

Instalace nazvaná Komise, jejímž autorem je Václav Magid, respondent knihy Jak to začalo. Z výstavy k 30. výročí Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně, která se pod titulem Když jednoho podzimního rána studující konala na podzim 2023 v brněnském Domě pánů z Kunštátu, kredit: ČTK – Patrik Uhlíř

Každý má svou barvu

Namísto doslovu je připojen rozhovor se samotnou autorkou, Olgou Pavlovou, otázky jí kladl nakladatel knihy Filip Tomáš. Bohemistka v něm vypráví, jak se dostala ke studiu češtiny, proč se přestěhovala do České republiky (láska), osvětluje klíč, podle něhož volila respondenty, a vysvětluje, odkud se vzal název knihy – odkazuje na povídku proslulého lágrového spisovatele Varlama Šalamova Jak to začalo?. Autor v ní psal o tom, připomíná bohemistka, že „hrůza nepřichází naráz“, nýbrž „postupně, nenápadně, skrze každodenní mechanismy“. Obdobně se utahují šrouby v Rusku během vlády Vladimira Putina. Olga Pavlova se v odpovědích vyhraňuje vůči představě, že existuje jednotná ruská kultura a jednotný ruský národ, respektive národ ruského prostoru, neboť ruská většina si podrobila řadu jiných národů a etnik.

Recenzujeme-li knihu Olgy Pavlovy jako celek, nelze pominout její kompozici a vizuální stránku. Jednotlivá interview jsou doplněna o dokumentární černobílé fotografie. Grafik Martin Hůla jim dodal ráz fragmentů „narušovaných“ monochromatickým čtvercem či obdélníkem, a to vždy v té barvě, s níž pracuje v průběhu celého interview s danou osobností. Zvolený odstín dominuje úvodní dvoustraně rozhovoru, na níž je uvedeno jméno a rok narození dotyčné osobnosti. Vedle těchto údajů se nachází celostránkový fotografický portrét posunutý redukcí detailů a tonální škály až ke stylu linorytu, přičemž černé plochy a tahy obrysů vyplňuje zvolený barevný odstín. A touto barvou je rovněž vysázeno úvodní biografické heslo a po způsobu zvýrazňovače jsou jím podtrženy vysvětlivky, jimiž autorka dialog doplňuje; ve vysvětlivkách faktograficky přibližuje zmíněné historické události, společenské procesy, zmíněná místa či osobnosti. Grafik Hůla výše popsaným nakládáním s barvami scelil různorodé materiály vážící se ke zpovídanému člověku a současně „přidělením“ konkrétní barvy každému z nich rozhovory individualizuje a celek knihy chrání před monotónním plynutím. Na konec svazku grafik připojil dvoustránkovou ilustraci z tvarově „pichlavých“ obrazců, u nichž použil některé z barev zvolených pro grafickou individualizaci jednotlivých interview.

Publikace Jak to začalo tedy není běžně na jednu hromádku sesypanou snůškou rozhovorů, nýbrž promyšleným celkem, v němž autorce a nakladateli jde o výpověď komplexnější jak slovně, tak vizuálně. Tento postup řekněme „komplexního“ interview se v tuzemské knižní produkci roku 2025 objevil několikrát a pokaždé to byl titul z dílny člověka z akademického prostředí. Dvěma jiným takovým knihám se tu v dohledné době budeme detailněji věnovat.

Obálka knihy Jak to začalo, grafická úprava Martin Hůla, repro: ČT art