Zase se staví pomníky Stalinovi, říká běloruský spisovatel Saša Filipenko, host Světa knihy

Ve svých textech pracujete s historickými fakty a dobovými dokumenty. Kvůli románu Rudý kříž jste strávil několik měsíců v archivu organizace Červený kříž v Ženevě. Za osnovu románu Kremulátor jste použil záznamy výslechů člověka, který se stal obětí stalinských represí. Jak se vám tento dokument z archivu tajných služeb dostal do ruky?

Už řadu let spolupracuji s organizací Memorial, která je dnes v Rusku zakázaná, s muzeem GULAGu a s řadou ruských historiků a archivářů. Samotnou složku s osobním spisem hlavního hrdiny románu Kremulátor jsem dostal od Alexandry Polivanovové z Memorialu. Pročetl jsem si výslechy a důkazní materiál, jednalo se o klasický spis oběti stalinských represí: Zatčený dostává otázky, na které neodpovídá, všechna tvrzení popírá, ale najednou je výslech přerušen, a poté hned následuje obvinění a trest. Jednalo se o klasický zfalšovaný zápis výslechu, protože v těch pauzách mezi výslechy docházelo k bití a mučení.

A proč jste si tedy za hlavní postavu románu vybral právě tohoto člověka – ředitele prvního moskevského krematoria, Petra Něstěrenka?

Protože má neobyčejně zajímavý osud a celý svůj život musel volit mezi různými stranami. Narodil se v carském režimu, po bolševické revoluci bojoval v občanské válce proti Rudé armádě, odešel do evropského exilu, ale v roce 1926 se vrátil do Ruska a stal se ředitelem vznikajícího krematoria, které pak ve třicátých letech zahlazovalo politické vraždy stalinského teroru. Musel tak neustále volit mezi rudými a bílými, mezi bolševiky a zastánci carského Ruska, mezi Paříží a Moskvou, Západem a Východem. Dokonce si klade otázku, kde by si přál žít a zemřít, zda na zemi, nebo v nebi: Byl totiž pilot, jeho snem bylo létat, ale život ho držel dost při zemi. 

Obálka nejnovějšího románu Saši Filipenka Kremulátor, za nějž obdržel cenu Transfuge za nejlepší evropský román roku 2024 a který vyšel v češtině v překladu Jakuba Šedivého v loňském roce, zdroj: Odeon

Čím je taková postava aktuální dnes, v květnu 2025?

Tím, že se téměř nic nezměnilo, že v Moskvě na Lubjance v sídle ruských tajných služeb visí v každé kanceláři portrét zakladatele čeky Felixe Dzeržinského, že se v Moskvě hromadně odstraňují pamětní desky lidí zatčených v době stalinských represí instalované v rámci projektu „poslední adresa“, že se zase staví nové památníky Stalinovi, poslední byl teď odhalen v Mariupolu.

A téma krematoria taky rezonuje – ve válce proti Ukrajině se používají mobilní krematoria a nějaký soudobý Něstěrenko právě teď zahlazuje stopy, třeba to, jak vysoké jsou lidské ztráty na ruské straně.  Na současnou válku Ruska proti Ukrajině se můžeme podívat i tak, jak se pohřbívají vojáci: Na ukrajinské straně jsou pochováváni se vší poctou jako hrdinové. Ale na ruské? Tam se prostě hřbitovy kdesi v lese potichu zvětšují. V téhle válce se objevily nové způsoby, jak ji vést – třeba drony –, ale ve vztahu k lidem se toho od dob Sovětského svazu moc nezměnilo: Lidský život pro ruský režim nikdy nic neznamenal.

Obálka českého vydání románu Saši Filipenka Štvanice v překladu Libora Dvořáka, zdroj: Pistorius & Olšanská

Má dnes smysl se zabývat ruskou kulturu a společností, když Evropa v této válce stojí po boku Ukrajiny proti Rusku, zavádí sankce a snaží se Rusko přivést do mezinárodní izolace?

Pokud mluvíme o sankcích – Rusko se s nimi naučilo žít a velmi rychle se jim přizpůsobilo. Ve skutečnosti Rusku stále platíme miliardy za plyn a ropu. Nerostné suroviny pouze změnily své trasy a my pozměnili smlouvy. Jsou teď dražší, ale jejich dovoz a prodej jsme nezastavili.

A co se týče společnosti – tu prostě analyzovat musíme. Tato válka je nová v tom, že dříve mohli novináři pracovat na jedné i na druhé straně. Nyní jsou novináři vždy pouze na jedné straně a my dostáváme jednostranné informace. Takže i když máme kamery a drony, chybí komplexní pohled. V takové situaci mi nepřijdou až tak důležité diskuse, zda číst Puškina, nebo hrát Čajkovského v koncertních sálech. To mi připadá jako hodně primitivní krok, jak se vypořádat s tím velkým problémem, který pro nás Rusko v současné době představuje. Pokud chceme být připraveni a ne překvapeni, musíme současnou ruskou společnost analyzovat a mít o dění v zemi co nejlepší přehled.

Promluvme si také o Bělorusku, z něhož pocházíte. Aktivně jste se účastnil protestů demokratické opozice proti Lukašenkově režimu jak v roce 2010, tak v letech 2020 a 2021. Napsal jste výbornou knihu Bývalý syn zachycující běloruskou společnost mezi lety 1999 a 2010. Jaká je situace v Bělorusku teď?

Situace je katastrofální. Politické represe zesilují, lidi jsou zahnaní do kouta, přibližně milion lidí z devítimilionové země odešlo do exilu. Tlak režimu, zatýkání a věznění je natolik masivní, že bych se pro současné Bělorusko nebál použít výraz fundamentální, zásadní a plošné represe.

Obálka českého vydání románu Saši Filipenka Rudý kříž v překladu Libora Dvořáka, zdroj: Pistorius & Olšanská

O autoritářském stylu vládnutí prezidentů Lukašenka a Putina jste řekl, že jejich myšlení je zastaralé, že vůbec neodpovídá současné době. Nepřehodnotil jste svůj názor po prvních sto dnech v úřadu amerického prezidenta Trumpa?

Vůbec. Už dřív jsem tohle lukašenkovsko-putinovské myšlení vnímal o dost šířeji, v návaznosti na populismus, který se šíří Ruskem, Amerikou i Evropou. Naše společnosti stále nevytvořily mechanismy, jak ho zastavit, nebo aspoň razantně přibrzdit. Proto mě docela vytáčí otázka Co se to s těmi Rusy děje? Je jasné, co se děje a že je to pro nás všechny problém. Ale co se děje v Německu, Rakousku, Slovensku, Rumunsku, co se děje v zemích Evropské unie?

Lukašenko a Putin velmi touží po návratu minulosti, tím se z nich stávají ideoví dinosauři, ale současně jsou velmi životaschopní političtí dravci, umějí se výborně přizpůsobit politickým náladám ve společnosti, popřípadě je i vyvolávat tak, jak je to pro ně výhodné. A tyhle procesy máme v Evropě i v Americe taky.

Jste aktivní na mezinárodním poli. Hlasitě se vyslovujete jak proti režimu v Bělorusku, tak na podporu opoziční vůdkyně Svjatlany Cichanouské. Spolu jste vystupovali na Mnichovské bezpečnostní konferenci v únoru 2021. Jaká je podle vás role paní Cichanouské v běloruské a evropské politice?

Cichanouská vyhrála prezidentské volby, Lukašenko ji však nepustil k moci, byla nucena odejít do exilu. Vzhledem k tomu, že politické pole v Bělorusku je centralizované kolem jednoho hráče, její role uvnitř běloruské politiky je diskutabilní. Nicméně právě ona má mandát všech Bělorusů, kteří demonstrovali za politické i společenské svobody v letech 2020 a 2021 a kteří museli, stejně jako ona, opustit svou zemi. Ona představuje demokratickou, evropskou část běloruského obyvatelstva a je dobře, že je v evropské politice slyšet její i náš hlas.

Svjatlana Cichanouska v roce 2020 na demonstraci v Minsku, foto: AP / Sergei Grits

Vaši rodiče a blízcí zůstávají v Bělorusku. Jak se staví k vašemu občanskému aktivismu?

Zůstávají v Bělorusku, protože jim po vypršení platnosti pasu režim ne vydal nový. Takže si mé rodiče drží jako rukojmí. Kromě toho předloni u rodičů provedli domovní prohlídku a otce na patnáct dní zadrželi. Dodnes si ho předvolávají k výslechům a „diskutují“ s ním o mé aktivní občanské pozici. Nedávno se ho vyšetřovatelka zeptala: „Jestlipak je váš syn Saša hrdý na Bělorusko?“ A otec odpověděl: „Saša je hrdý na to, že je Bělorus, ale už je nejvyšší čas, aby i Bělorusko začalo být hrdé, že Sašu má.“

Jako Bělorus a prodemokratický aktivista píšete a publikujete knihy v ruštině. Jsou velmi úspěšné, překládané, psaním se živíte. Trváte na tom, že ruština nepatří Rusku. Co tedy ruština jako jazyk znamená pro vás?

Ruština je jazyk, jímž v Evropě mluví tři sta miliónů lidí. A rozhodně to nejsou všechno lidé, kteří by podporovali ruský režim, mnozí z nich v Rusku nežijí a existuje řada těch, kteří v Rusku ani nikdy nebyli. Pro mě je ruština rodným jazykem, běloruské prodemokratické protesty v roce 2020 také probíhaly v ruštině a je fakt, že devět miliónů Bělorusů v současné době prostě mluví rusky – běloruština je bohužel systematicky potlačována. Bělorusové tedy sice mluví rusky, ale to je s Ruskem nesjednocuje. Mohl bych to přirovnat k Ženevě, kde se mluví francouzsky, ale lidi se tam automaticky nehlásí k Francii, žijí tam frankofonní Švýcaři a hotovo. Ruštinu proto vnímám jako jazyk, kterým mluvíme a píšeme, a proto patří nám – živým nositelům ruského jazyka.

Saša Filipenko na debatě na knižním veletrhu ve Frankfurtu v roce 2024, foto: Peter Henrich (HEN-FOTO) / imago stock&people

Co je pro vás jako autora nejdůležitější? Polodokumentární styl, filozofické myšlenky, silný příběh, jenž nechybí v žádném z vašich románů, anebo se snažíte nahlédnout pod povrch a postihnout pravdu – třeba když pracujete se zfalšovanými osobními spisy stalinské doby?

Všechno výše uvedené platí, ale mně jde v každém textu vždycky nejvíc o nějaký model silné lásky. V románu Bývalý syn je to láska babičky k jejímu vnukovi, v románu Kremulátor jde o lásku jednoho muže k jedné ženě trvající celá desetiletí, a ta zrcadlí jeho stejně složitou a nesourodou lásku k vlasti. Samozřejmě, že to souvisí i se stylem a hledáním pravdy, ale nad tím vším je jako hlavní hybatel syžetu jakási aura lásky či jejího nedostatku.

Filipenko na Světě knihy

Debata se Sašou Filipenkem se uskuteční na Světě knihy 16. května od 16 hodin v Sále Franze Kafky v Křižíkových pavilonech na pražském Výstavišti. Od 17 hodin následuje autogramiáda. V sobotu 17. května od 19 hodin bude společně s ukrajinským spisovatelem Andrejem Kurkovem a s Radkou Rubilinou v roli moderátorky debatovat o roli spisovatele v časech nesvobody v Nejvyšším purkrabství Pražského hradu.

Proč jste přijal pozvání do Prahy na festival Svět knihy?

O knize se musí mluvit a já mám diskuse s publikem v oblibě. Nabíjejí mě různé pohledy na věci, události, komentáře, dotazy, upřesnění. Do Česka jezdím opravdu rád, protože u vás dostávám od čtenářů otázky, které jdou do hloubky, nedrží se na povrchu, nebojí se zeptat i na něco paradoxního, je vidět, že se nad textem zamysleli. V Německu a Švýcarsku v publiku sedí spíše starší lidé, naopak na Slovensku a v Česku chodí na diskuse docela dost mladých. Ti jsou pro mě jako živá voda.

Autorka je básnířka, rusistka a ředitelka Českého centra v Sofii.

Saša Filipenko na knižním veletrhu ve Frankfurtu v roce 2024, foto: Sueddeutsche Zeitung / Anna Weise

Saša Filipenko (* 1984)

Běloruský spisovatel, dramatik a publicista, známý svým otevřeným občanským postojem proti tamnímu autoritářskému režimu. Vystudoval literární a hudební vědu, později působil jako novinář a scenárista. Píše rusky a jeho knihy byly přeloženy do více než patnácti jazyků. Do češtiny byly přeloženy autorovy romány Štvanice, Rudý kříž a nejnověji Kremulátor.

Ve své tvorbě i v životě je kritický vůči nespravedlnosti a politickým represím. Jako jeden z mála běloruských autorů se otevřeně postavil proti režimu Alexandra Lukašenka, což vedlo k jeho nucenému odchodu do exilu. Ve veřejném prostoru pravidelně vystupuje na obranu lidských práv a podporuje běloruské i ruské opoziční síly. V roce 2021 například apeloval otevřeným dopisem na prezidenta Mezinárodního olympijského výboru kvůli zneužívání sportu v diktátorských režimech. Dnes žije ve Švýcarsku a nadále se věnuje literatuře i občanskému aktivismu.