Ruští chlapi jako řemen. Finská spisovatelka demaskuje kremelskou misogynii

Pražský Odeon dosud publikoval půltucet prozaických svazků Sofi Oksanen (* 1977), jmenujme alespoň román Stalinovy krávy a Očista. Překlady všech těch šesti knih se dočkaly i reedice. Sedmý přeložený svazek – nazvaný Do stejné řeky s podtitulem Putinova válka proti ženám – byl v originále publikován v druhé polovině loňského roku a vymyká se tím, že nejde o beletrii, nýbrž o rozsáhlý esej. Evropsky významná autorka, dcera finského otce a estonské matky, se v něm vyslovuje k povaze ruského imperialismu, v některých momentech pak imperialismu jako takového.

Prateta už nepromluvila

Uvést původ obou spisovatelčiných rodičů má svůj dobrý důvod. Oksanen má tuplovanou zkušenost s tím, co to znamená žít v bezprostřední blízkosti Ruska. V dětském věku, jak lze z knihy vyrozumět, opakovaně navštívila příbuzné v Sovětském svazu, pod nějž Estonsko spadalo. Historii tohoto státu důvěrně zná; dobře ví, co obnášelo pozření Estonska ruským komunistickým medvědem, který v souladu se svou imperiální koncepcí znásilňoval estonskou historii a kulturu a ředil estonské obyvatelstvo ruským živlem. Ať ta rozlohou největší země světa byla v průběhu několika posledních století přímočaře ruská, nebo se sedmdesát let nazývala sovětská, Sofi Oksanen o ní nemá sebemenší iluze. Její esej je informovaný, vyzdrojovaný literaturou, ale i žitý. A naléhavost textu posiluje základní zacílení: vztah ruské moci k ženám – jak ke svým vlastním, tak na územích, která vojensky dobývá.

„Moje prateta se němá nenarodila. Na počátku druhé sovětské okupace Estonska ji odvezli na celonoční výslech, to po něm přestala mluvit,“ otevírá Oksanen knihu Do stejné řeky. „Když se ráno vrátila domů, na první pohled se zdála být v pořádku, ale už nikdy nepronesla víc než: ‚Jah, ära.‘ (‚Ano, dost‘.) Na jakoukoliv otázku odpovídala vždy: ‚Jah, ära.‘ Nikdy se nevdala, neměla děti ani žádný vztah. Až do konce života žila jen se svou stárnoucí matkou.“ Všichni v rodině tušili, co jí Sověti provedli.

Artelier

Soutěž pro mladé výtvarníky na ČT art

Chci soutěžit

Misogynie a machismus jsou dle autorky setrvalými nástroji ruské moci a nadto v současnosti i specifickým vývozním artiklem – ruská propaganda soustavně podrývá ve státech, které má za nepřátelské, ženská hnutí, snaží se diskreditovat feminismus, zdůrazňovat tradiční rodinné hodnoty, ačkoliv procento rozvrácených rodin je v Rusku velmi vysoké. Kromě toho si v misogynním nastavení notuje s dalšími diktátorskými státy (viz například Írán). A pak jsou tu praktiky, které naznačuje předchozí odstavec: Ruská vojska při válkách hromadně znásilňují ženy. Gigantických rozměrů tyto praktiky nabývaly u příslušníků Rudé armády při dobývání hitlerovského Německa, Berlína především. Ale dělo se tak i v Estonsku. Totéž se nyní praktikuje na Ukrajině. Oksanen uvádí některé strašlivé případy sexuálního násilí, jehož oběťmi jsou ženy, ale nejen ony; prováděno je i na mužích, například na zajatcích. Cíl je jasný: demoralizace Ukrajiny, pošpinění, zastrašení, infikování chorobami, ale i vědomá genetická invaze.

Oksanen kromě mnoha jiných zdrojů čerpá z knihy novinářky Christiny Lamb Naše těla, jejich bojiště: Příběhy žen z války, která letos vyšla česky. Lamb v publikaci, které se na tomto webu rovněž budeme věnovat, poukazuje na to, že na různých bojištích ve světě se jako válečná reportérka pohybuje již asi třicet let, ovšem násilí na ženách v posledních zhruba deseti letech eskaluje, nyní často běží o vysloveně systematický a účinný prostředek boje, nadto relativně „levný“. Sice se mu při zkoumání napáchaných válečných zločinů věnuje o něco větší pozornost než v minulosti, ale nadále je to pozornost zcela nedostatečná.

Snad vám to říkám srozumitelně

Na knize Do stejné řeky je patrné, že autorka umně vládne slovy a má románové kompoziční zkušenosti. Text působí napohled publicisticky uvolněně, ovšem je promyšleně strukturován. Oksanen výklad rozdělila do pěti částí, jež celkem obsahují několik desítek nedlouhých kapitol, které udržují čtenáře v bdělosti. Od nástinu sexuálního násilí ve válečných konfliktech, pochopitelně se zvláštním zřetelem k nynějšímu dění na Ukrajině, se autorka postupně přesouvá dovnitř ruské společnosti a k jejímu nastavení a fungování. Tady již převažuje analýza kremelského imperialismu, ostatně čtvrtá kapitola se jmenuje Rychlokurz ruského kolonialismu. Sice se zde Oksanen nemůže vyhnout některým událostem a společenským procesům, které jsou uváděny v každé druhé knize o Rusku po rozpadu Sovětského svazu, ale ona je kombinuje s čísly aktuálními k roku 2023, s výmluvnými (třeba i bizarními) detaily, vnáší do textu osobní finsko-estonskou postkoloniální perspektivu, ženskou tematiku i tematiku indoktrinace dětí a mládeže v putinovském státě, která nese své plody. Ve výsledku nevadí, že jste to či ono vlastně již předtím věděli, tady to působí svěže a s novou naléhavostí.

Sofi Oksanen nepsala Do stejné řeky „dovnitř“, aby přesvědčila domácí, natož estonské publikum, nýbrž text adresovala především „ven“, do světa – s nadějí, že při překladech budou jazyk a terminologie, které použila, srozumitelné. A tak zejména západním zemím s koloniální minulostí zde předkládá výzvu, aby hleděly na Rusko jako na imperiální mocnost, která nemíní podstupovat žádnou sebereflexi ve věci své kolonialistické minulosti, natož přítomnosti. Západ podle autorky málo zná či podceňuje ruské kolonizační metody. Kreml dokáže západní demokracie zaskočit mimo jiné proto, že „historická zkušenost východní Evropy není na Západě považována za dostatečně důležitou“.

Esej finské či chcete-li finsko-estonské spisovatelky je z těch knih, u nichž si přejete, aby je četlo co nejvíc lidí. Zároveň tušíte či víte, že v případě tohoto titulu je to přání pouze zbožné. Gaučová únava z Ukrajiny (ale nejen z ní), o níž nyní hovoří rozhlasový válečný zpravodaj Martin Dorazín, zde i jinde dělá svoje.

Obálku navrhl Ivan Brůha s využitím fotografie Stephena Mulcaheye z fotobanky Arcangel Images, repro: Euromedia Group