Artem Čech dává nahlédnout na válku na Ukrajině dávno před rokem 2022

Svazek Bod nula (originál vyšel roku 2017) je tvořen několika desítkami krátkých textů; české nakladatelství píše, že jde o miniaturní povídky či literární reportáže, ale žánrově ty útvary mají asi nejblíže k črtám. Tak se označují nedlouhé texty osobního ladění, vesměs bez děje a bez pointy, jakési náhledy a náhozy situací. Artem Čech, vlastním jménem Artem Oleksandrovyč Čerednyk, v textech líčí, jak byl v létě 2015 povolán do armády a vyslán na východ země, na Donbas. Tam se separatisté, za podpory ruských vojáků, chopili správy nad některými územími a vytvořili pofidérní republiky (nyní tato území Rusko považuje za svoji součást).

Proč se to vlastně děje?

Artem Čech (* 1985) jde v Bodu nula vždy velmi rychle na věc. Věcně, formulačně ostře vypráví o svých pocitech, o lidech kolem sebe, o prostředích, do nichž jej vojna zavedla. Naprosto neiluzivně nahlíží poměry v armádě, potažmo v ukrajinské společnosti, pozoruje na sobě, jak rychle mu armádní angažmá mění vnímání věcí. „Kde mám zmáčknout Ctrl Z, abych se vrátil zpátky do čistých ulic hlavního města a do naleštěné kanceláře?“ poznamenává Čech hned v druhém textu. Představy, jak si ve volných chvílích bude číst, vezmou velmi rychle za své – všeho kolem je příliš: hluku, lidí, vjemů, nových zkušeností… Těžko se soustředit, a když, tak spíše na psaní poznámek, než na koncentrovanou četbu. A uběhne jen krátký čas, kdy u pisatele „největší údiv vzbuzují lidé v civilním oblečení“, jako by zapomněl, že ještě existují. Když později, po devadesáti dnech nepřetržité služby, dorazí na dovolenou domů, do Kyjeva, nevyjde několik dní z bytu, neboť těžce nese bezstarostné okolí, podivuje se, proč lidé na ulicích nechodí v uniformách, nerozumí reklamám; jako by se na východě země nic nedělo a neumírali tam lidé.

Autor patřil do kategorie odvedenců, kteří za službu v armádě brali plat, přičemž pro nejednoho Ukrajince to byl výdělek ve výši, o níž se mu v civilu mohlo jen zdát. Tedy pokud mu ty peníze na účet přišly. Pozdní platby byly jen jedním z mnoha provozních problémů; patřilo sem třeba také mizerné oblečení, nevyhovující obuv, chaos v zásobování jídlem. Na druhou stranu dobrovolníci občas dovezli vojákům kopy potravin, které ti při veškeré dobré vůli nemohli sníst, a dary se pak ve velkém kazily. V armádní mašinérii panují byrokracie, nesystémovost, postsovětský bordel, velitelé mají nejraději, když podřízení nepřemýšlejí, neptají se, poslouchají. „Za celou dobu jsem nepotkal jediného vojáka, kterému by se vyhnula frustrace, zklamání a naprostá nedůvěra vůči státu,“ podotýká Čech. „Vidíme tuhle válku takovou, jaká je. I sami sebe vidíme takové, jací jsme. Nasáklí lihem, ošlehaní větrem, osmahlí, obhroublí, převážně lhostejní, s nemocnýma očima, se zanícenými dásněmi, prokouření, se zpomalenými pohyby a s ostrým pohledem. Děs a běs.“

Artem Čech pozoruje a zažívá absurdity různého formátu, ale neztrácí ze zřetele absurditu primární, od níž se ostatní odvíjejí. Tím je sama válka, živená Ruskem. Málokdo z jeho druhů ve zbrani i civilních obyvatel sužovaného regionu prý dokáže říct, kvůli čemu se ta válka vlastně vede. Autor si pro sebe našel „rychlou a dost banální odpověď“: „Jsme tady, abychom je nepustili dál. Není zas tak důležité koho – místní traktoristy nebo specialisty z Ruské federace. Jsou ozbrojení, takže nepřinášejí nic než zkázu.“ Donbas prostě má zůstat ukrajinský. Na začátku války vojáci ovšem viděli jasný cíl: osvobození území od povstalců. Jenže konflikt zamrzl ve stádiu, kdy ukrajinská vojska pouze udržují pomyslnou zeď, aby se agresoři nedostali dál, na západ.

Když toto domyslíme, nejspíš částečně porozumíme, proč se předloni v únoru rozhodl Kreml udeřit na Ukrajinu komplexně: chtěl tu zeď prorazit, vyřešit již sedm či kolik let trvající pat rázem a provždy, zpacifikováním celého sousedního státu. To se rovněž nepovedlo a výsledkem je opotřebovávací válka daleko většího a brutálnějšího charakteru. Artem Čech srozumitelně zprostředkovává přeryv u sebe sama i u mnohých dalších Ukrajinců: píše, že ještě předloni, tedy v roce 2013, byl na dovolené na Krymu, ale na vojně je to pro něho už jako vzpomínka na dávno minulý, odešlý svět.

Artem Čech v roce 2022, zdroj: Facebook – Velvyslanectví Ukrajiny v Praze

Oproštěná existence

Co je oním titulním „bodem nula“? Autor to ve stejnojmenném textu vysvětluje. Nazývá tak stav, kdy si člověk „uvědomuje svůj život se vším všudy, a stejně tak i svoji smrt, odhodil vše zbytečné, co se uměle nashromáždilo v průběhu let strávených v temnotě.“ Jedná se tudíž o stav určitého oproštění – „plné pohroužení se do sebe, osvobození od závislostí a pozlátek světa. Je to rituální ostříhání, kdy se ze mě stává nová bytost, kterou bych se za jiných okolností nikdy nestal.“ Artem Čech v nejedné pasáži reflektuje proměnu svého nastavení, náhledu na život, ale také nově nabyté zvyky a proměny nálad. Je překvapován sám sebou: v civilu si například nedovedl představit časné ranní vstávání, ale na frontě tak činí běžně a samozřejmě; nedokázal si představit, jak se bude mýt či prát si v mrazu, i to najednou nějak jde. Nebo si nechal vojenským kaplanem požehnat, čemuž by se ještě docela nedávno vysmál…

Jedna verze obálky Bodu nula; design navrhlo studio Nusle(.org), repro: Fra

Autor se snaží v rámci možností neriskovat, jíst aspoň trochu zdravě, neničit se pitím, mít nad sebou kontrolu, nebýt líný, nepoddávat se odevzdanosti, apatii. Nepopisuje, že by byl svědkem krutých bojů muže proti muži, což se děje na ukrajinské frontě nyní. Když on sloužil, obě strany po sobě střílely, ale boj neměl zcela devastační charakter, nebylo zapojeno tolik těžkých a sofistikovaných zbraní. O zraněných či mrtvých spolubojovnících se Čech téměř nezmiňuje, ale zaznamenává rychle se zhoršující zdravotní stav v jednotce, výskyt četných neduhů vinou mizerného servisu a letargického přístupu.

Když se Artemu Čechovi naplnil předepsaný čas vojny a nastala cesta domů, na blokpostech, nacházejících se desítky kilometrů od fronty, ho k zuřivosti přivádějí namachrovaní kontrolující vojáci, již buzerují navracející se příslušníky pěchoty, kteří „pět, deset měsíců nevylezli z bahna, kteří se probouzeli při ‚bum, buch!‘ a usínali při ‚ratata‘, kteří se myli jednou za dva týdny, zamazaní žíravou vazelínou a levným benzínem, vychlastaní, s různými boláky, někomu je přes čtyřicet, někomu přes padesát…“

Druhá verze obálky Bodu nula; design navrhlo studio Nusle(.org), repro: Fra

Doufejme, že v sobě nalezne sílu a schopnost promluvit nějaký další přeživší Artem Čech, jenž podá obdobně civilní, citlivé a neokázalé knižní svědectví o tom, co se v ukrajinských (ale i v ruských) zákopech a jednotkách dělo po 24. únoru 2022. A k Bodu nula se ještě sluší dodat, že na české podobě se sice podílelo sedm překladatelek, ale celek stylisticky působí jako z jednoho kusu a určité ukrajinské reálie a vojenská hantýrka jsou osvětleny v poznámkách na konci paperbacku. Redakční práce na knize je dílem Marie Voslářové.

Je pravděpodobné, že od let 2015/2016 na sobě ukrajinská armáda značně zapracovala. Kdyby ne, sotva by mohla odolávat invazi protivníka, který disponuje několikanásobně větší hmotou neživou i živou. V tomto ohledu je tedy Bod nula svého druhu historickým dokumentem, ale i nadčasovější zprávou o jedinci ve vyhrocené existenciální situaci.