Důležité miniatury ukrajinského spisovatele, který píše rusky a dobře zná Prahu

Nejprve, kdo je ten muž. Narodil se roku 1948 v ruském, tehdy sovětském městě Saratov, ale za své formativní sídlo tento syn ukrajinského Žida a ruské matky pokládá jihozápadoukrajinské, zhruba čtvrtmiliónové město Černovice, kde vystudoval univerzitu. Považoval se za Ukrajince píšícího rusky. Svoji jak „ukrajinskost“, tak literární a myšlenkovou nekonformitu dával v SSSR najevo způsobem, jenž neušel pozornosti KGB, která jej v roce 1976 zadržela. O dva roky později Pomerancev emigroval s rodinou (čítající manželku a devítiměsíčního syna) do Spolkové republiky Německo. V roce 1979 rodina přesídlila do Velké Británie, Igor P. pracoval pro BBC, později se vrátil do západního Německa, do Mnichova, do vysílání Rádia Svoboda a Rádia Svobodná Evropa. V roce 1995 pracovně přesídlil do Prahy, odkud Svoboda/Svobodná Evropa začala nově vysílat. Dle všeho Igor Pomerancev žije v české metropoli dosud, neboť jeho plánovaný přesun do Británie mu ekonomicko-administrativně zhatil brexit, jak o tom píše v knize Můj první kryt. Však v ní také dojde na líčení některých jeho pražských zážitků.

Zmíněný syn, jménem Peter, se na britských ostrovech vypracoval v respektovaného novináře, autora literatury faktu a televizního producenta. Česky vyšly překlady dvou jeho publikací. Nejprve to roku 2016 byla práce Nic není pravda a všechno je možné s podtitulem Surreálné srdce nového Ruska, v roce 2020 následovala kniha Tohle není propaganda – Válka proti realitě (tu jsme recenzovali a současně jsme přinesli rozhovor s autorem).

Jeho otci zde vyšla před souborem Můj první kryt jediná kniha, tenký výbor z poezie Náš čas vypršel, který přeložila táž Jana Kitzlerová a vydal týž ostravský Protimluv jako nedávný publicistický paperback. Ten je rozdělen do dvou oddílů: první (a rozsáhlejší) nese název Před válkou, druhý se jmenuje Amputace a obsahuje texty vzniklé po 24. dubnu 2022, kdy Rusko vpadlo na Ukrajinu. Jedním z nich je i vyprávění právě o jeho synu „Pítrovi“ a vnucích, konkrétně o tom, že po inkriminovaném válečném datu se něco změnilo i v jejich londýnských životech.

Mix kultur dávno před multikulty

Jestli něco charakterizuje „předválečný“ oddíl Pomerancevova souboru, tak především vyznání městu Černovice, přesněji jeho kulturní historii, z níž měl coby žák a student aspoň trochu možnost čerpat, i když to v éře brežněvovského Sovětského svazu, kdy vstupoval do dospělosti, byly už jen dozvuky někdejšího organického potkávání se kultur. Dnes žijeme v přesvědčení, že jsme otevřeni a vystaveni různým kulturám, ale realita je poněkud aseptická, alespoň tedy v českých zemích.

Zejména v Praze a snad také v krajských univerzitních městech se vedle češtiny určitou měrou uplatňuje angličtina coby lingua franca, ale paralelní žitá existence několika kultur vedle sebe se tu nyní reálně nekoná – tak jako tomu bylo do třicátých let minulého století v Praze, kde koexistovaly kultury česká, německá a židovská. V Černovicích se tohle rovněž vyskytovalo v „naturální“, žité podobě a nejspíš ještě intenzivněji. „Vzduch v Černovicích byl rozbrázděn křikem, steny, vzdechy v němčině, v jidiš, v ukrajinštině, maďarštině, rumunštině, polštině, ruštině. (…) Sám bych to pojmenoval jako jazykový průvan. A z této polyfonie se rodila poezie,“ píše Pomerancev.

Právě tady se roku 1920 narodil Paul Celan, jeden z největších básníků německého jazyka minulého století. Ale na svět zde také přišli – zůstaneme-li výhradně u literatury – například básnířka Rose Ausländerová (v roce 2021 vyšel obsáhlý český výbor z její poezie pod názvem V popelovém dešti stopa tvého jména), dále spisovatel Gregor von Rezzori (jeho Paměti antisemity vydalo v roce 2016 pražské Argo) nebo český básník Otakar Theer (1880–1917).

Černovice byly v rámci SSSR specifické tím, že ještě v padesátých letech tvořili pětinu obyvatel občané židovské národnosti. Autor vzpomíná, jak jeho otec, narozený v Oděse, mluvil rusky, ukrajinsky a jidiš. Nicméně autor si už jako student nedělal o bratrství národů v Sovětském svazu žádné iluze, a to na základě docela prosté zkušenosti: „kolonizátorského“ upřednostňování ruštiny před všemi ostatními jazyky právě i včetně ukrajinštiny. Mluvit a psát na Ukrajině rusky znamenalo být cosi jako starší bratr, který si toho může dovolit o něco víc. Ukrajinský živel byl v rámci sovětizace a rusifikace tvrdě potlačován a Pomerancev vzpomíná, jak byl Kyjev počátkem sedmdesátých let „ochromen strachem“ z „předešlých čistek“.

Igor Pomerancev na snímku z roku 2009, zdroj: Wikipedia.org

Z hlediska kulturně-jazykového šlo o nesnadné a velmi osobní volby. Člověk se mohl cítit být Ukrajincem, ale přitom si za svůj vyjadřovací jazyk třeba zvolil ruštinu, neboť tomu nahrávaly konkrétní rodinné poměry či touha tvořit ve „velkém“ jazyce. Pomerancev vzpomíná, že se mu v dětství, ve škole, ukrajinština vzpírala, nevládl jí tak dobře jako ruštině, mnohému nerozuměl. Ukrajinsky začal mluvit teprve v emigraci. V jednom z příspěvků, které se žánrově celkově dají označit za črty a imprese, autor nastiňuje historické souvislosti: „Tragickou shodou náhod se miliony Ukrajinců nejsou schopny plnohodnotně vyjádřit ani jedním jazykem.“

Takový ruský zvyk

V prvním oddíle převažují vzpomínky na krajinu dětství a mládí, na kulturní vlivy, nejednou je tématem literatura, poezie především. Druhý oddíl tvoří příspěvky časově aktuální, naléhavé v dikci a někdy jakoby vržené v běhu, i když na svět literatury zde také občas dojde. Textům dominuje válka na Ukrajině. Hned první z nich rázně koriguje představu, že před únorem 2022, od přelomového roku 2014, šlo na východě Ukrajiny jen o nějaké pošťuchování. Pomerancev píše, že v srpnu 2015 točil v Charkově dokument o ukrajinských vojenských psycholozích. A tamní „vojenská nemocnice za víc jak rok svého působení ošetřila a propustila deset tisíc vojáků a mnozí z nich se nevrátili domů nebo do první linie, ale odebrali se na hřbitovy ve svých vsích a městech“. A jestliže se tento oddíl – stejně jako jedna z autorových básnických sbírek – jmenuje Amputace, není to myšleno pouze v přeneseném, nýbrž i v drsně doslovném, fyzickém smyslu.

Centrální náměstí v ukrajinském městě Irpiň, 28. března 2024. Instalace s fotografiemi vojáků padlých ve válce s Ruskem, foto: Profimedia.cz

Ruštiny jako svého hlavního vyjadřovacího jazyka se Pomerancev nevzdal, ale vztah se mu vnitřně zkomplikoval: „Válka není ‚mezní situací‘ jen pro mluvčí toho jazyka, ale pro jazyk sám.“ Je patriotem víc, než kdykoliv předtím, současně však zůstává příslušníkem národa nomádů, protože za posledních čtyřicet let vystřídal „pět zemí, půl tuctu měst“ a doma se cítí „jen v hotelu“.

Sžírá jej pocit, že pro Ukrajinu nedělá dost; sice se v zemi angažuje, vystupuje tam, natáčí s běženci i vojáky, ale pocit nedostatečnosti zůstává. Střet s Ruskem považuje i za střet civilizační, na příkladech vykresluje brutalitu bolševického expanzionismu, přičemž komunistický režim sice padl, ale brutalita a s tím související kultura chování zůstaly. K tomu detail: V roce 1995 Pomerancev mluvil s uprchlicí Fatymou z Grozného, když probíhala první čečenská válka. Položil ženě otázku, co jí nejvíc otřáslo. Odpověděla: „Ruští vojáci chodili do opuštěných domů a… káleli nám do postelí. (…) Nemohli jsme tomu uvěřit.“ V březnu 2022 mu Natálie, která uprchla z Černigovské oblasti, odpověděla na tutéž otázku: „Obsazovali naše domy a srali nám do postelí.“

Titulní text knihy Můj první kryt se nachází na jejím úplném konci, jde o krátkou impresi. V šest ráno autor přijede vlakem ze Lvova do Kyjeva, ubytuje se. Vzápětí se rozezní sirény. Sestoupí do krytu. Tam už jsou američtí novináři. Pokusí se pro ně namístě přeložit báseň kyjevského básníka Semjona Gudzenka: Zdá se mi, že jsem magnet, / co přitahuje miny. / Výbuch, / a poručík je mrtvý hned. / Smrt zase okusil jiný.

Obálka knihy je dílem Marie Pilařové, repro: Protimluv