Jedna báseň. Autoři čtou: Kamil Bouška podruhé
Impozantní básnický triptych Kamila Boušky nazvaný Dokumenty je jedním z titulů nominovaných na Magnesii Literu v kategorii poezie (laureáti budou vyhlášeni 18. dubna). Autor v této knize navazuje na své zúčtování s lidstvem, k němuž přistoupil v předchozí sbírce Inventura.
Nestrčit hlavu do písku a planě nelyričnět. Nandat to všemu a všem z pozice vidoucího. Vykřičet to, spíš vyřvat. Hlavně nebýt zticha a neutopit se v letargii. Tohle přece má dělat poezie, to je její smysl. Nabít všechny ostré zbraně hromadného probouzení, které má k dispozici, a vypálit. Nikomu už nebude volně, všem bude nevolno – nechť cítíte aspoň něco. Vybudit v dnešních zombie-čtenářích, v nemrtvých lidech, jakoukoli emoci vyžaduje to nejvyšší poetické nasazení, uvažuje nejspíš Bouška: nemůžete na to jít cukrem, musíte popadnout bič a ze základního souboru pěti lidských emocí vyvolat zaříkáním tu zřejmě nejstarobylejší: odpor a znechucení.
Ano, disgustující bývá fascinující, nemůžeme od toho odtrhnout oči. Jakási atavistická, ubohá přirozenost člověka nutí se dívat na smrtící nehody nebo videa s mučením zajatců. Něco takového měl zřejmě na mysli Kamil Bouška ve sbírce Dokumenty, jejichž část vznikala už v reflexi pandemie.
Destrukce je nezbytná
Vyžaduje to od básníka tu nejvyšší otrlost a nejvyšší senzitivitu současně. Tento paradox se podobá laboratornímu ohřívání ledu. Nacpat výsledek do kancelářského pořadače je potom metaironie (soubor Dokumenty je tvořen sbírkami Dokument, Má vlast a Na doživotí). Chcete-li výklad k tomuto signálně žlutému šanonu, přidejte k trojici sbírek ještě Bouškův publicistický, rovněž apelativní text, který 28. listopadu 2023 přednesl na diskuzním setkání Co je dnes literatura? v Ústavu pro českou literaturu AV ČR (pamflet s titulem Podvod vydal obtýdeník Tvar v čísle 3/2024). V textu na otázku, čím že dnes tedy literatura je, Bouška sarkasticky a absolutně odpovídá: „Krmivem pro technologie, hadrem vylisovaným výrobní linkou, produktem laboratoří, abstraktní mlhou, fašírkou, dekorací debilizované masy. Pokud by tímto literatura a kultura vůbec měla být v budoucnu, pak je cenná a úctyhodná každá destrukce všeho, co k takové budoucnosti vede.“ A destrukce je prvotní cíl Bouškova triptychu Dokumenty.
Rozložený obal Bouškových Dokumentů a 3D pohled na pouzdro obsahující sbírky, které tento triptych tvoří, repro: Trigon
Kamil Bouška: Dokumenty
Ilustrace Jan Turner. Trigon, Praha 2023, 112, 80 a 64 stran, doporučená cena 380 korun.
Zničení čeho? V první řadě ne snad úplně a jedině jazyka, ale takového toho básnění, jehož je jazyk nikoli nástrojem, nýbrž synonymem – přičemž, ještě zopakujeme, poezie je v této knize (Na doživotí – což vůbec nezní jinak než jako dobrovolné odnětí svobody) personifikovanou milenkou, subinkou mluvčího. Sadistické mučení a hrubé zacházení (snažil jsem se psát špatně, pronesl básník v nominační literové řeči, v níž zdůraznil také své úsilí o depoetizaci) patří k základním projevům lásky k ní. A touto slastnou destrukcí, která má být příslibem povstání obrozené poezie (a s ní člověka) z popela, je traktována nejen ona, ale vy všichni. Slovesná tradice a kultura je masovým hrobem, píše se v citovaném pamfletu. Ležíte v něm, bylo to zdokumentováno.
Ale aby nedošlo k mýlce, Bouškův mluvčí se nerozčiluje ani nevzteká, nezlobí se a nedští síru, je to mnohem chladnější nakládání se světem i se čtenářem. Podívejte, pobízí nad otevřeným hrudníkem, tohle jsou vaše ledviny a tohle, to je srdíčko, helejte, jak tepe. Krutost a násilí je vlastní člověku, musí být vlastní také poezii a jejímu stvořiteli. Co chcete, tu máte: Propadli jste byrokracii, nate básnivý šanon. Jste závislí na technologiích, zadavte se poezií psanou schválně hnusně. Je vaše civilizace v úpadku a v období absolutního temna – nezasloužíte si než černotu, lidstvo skončilo. Absolutně jste se odcizili přírodě a lidskosti, ale koukejte, ještě vám aspoň teče krev, snad jste tedy nadále zranitelní a básníkova mačeta padne na úrodnou masitou půdu.
Tohle není legrace
Bouška svá sdělení nekuklí do složitých obrazů a vrstevnatých symbolických obrazů: pojmenovává je hned v prvním plánu, za okatého pimprlového přehánění. Hyperbola a apelace, básnické řezání a bodání jedovatou ironií a krutou pointou vedoucí k zamýšlenému oživovacímu, rozuměj zraňujícímu čtenářskému zážitku, jsou při tom jeho hlavními nástroji. Na některé zraněné a nadšené recenzenty působí Bouškovo počínání jako společenská satira, případně satira humanity jako takové. Satira však obnáší výsměch, tudíž legraci a zábavu, a o ty tu nejde. Bouškova láska má milovanou poezii bolet, aby ona bolela čtenáře, aby ten ji miloval.
Pochopitelně je nad Dokumenty opakovaně skloňována nálepka angažovanosti, která se automaticky pojí s čímkoli, co je primárně kritické. Ale ouha, i toto označení a vřazení narazí, protože Bouška je, zdá se, angažovaný jedině ve věci poezie. Všechno ostatní mu nestojí za pozornost, jakkoli bude pitevně obcovat s lidmi (sešit Dokument), vlastí (sešit Má vlast), lásečkou (sešit Na doživotí) nebo dokumentovat dobu (Dokumenty v úhrnu), přičemž bude postupovat od celoplanetárního a od budoucnosti k intimnímu a minulému (víra ve smysluplnost osobního vzdoru a individuální hrdinství přetrvává). Věřím, že v tomto smyslu – a jen v něm – je Bouška satirický či parodický a vytváří efekt grotesky. A aby byl výčet úplný, nejde ani o pouhou provokaci, to by bylo málo. Dlužno dodat, že celkovému rozkladnému záměru moc nenahrává přítomnost ilustrací, jakkoli náležitě syrových (Jan Turner).
Je-li všecko stejně důrazné, stejně naléhavé a stejně hyperbolické bez rozdílu intenzity, smaže se účinek přehánění a vypjatosti na nulu. Nejspíš i to Kamil Bouška svým dokumentárním šanonem zamýšlel. Takoví jsme, vposledku a naposledy.
Básník Kamil Bouška, foto: Ondřej Mazura, ČT art
Kamil Bouška (* 1979), básník, knihovník. S Petrem Řehákem a Adamem Borzičem patří do básnické skupiny Fantasía, do jejíhož stejnojmenného skupinového sborníku přispěl svými texty (Dauphin, 2008) a se kterou příležitostně vystupuje. Jeho samostatným debutem byla sbírka Oheň po slavnosti (2011), za niž byl nominován na cenu Magnesia Litera za poezii a objev roku. V roce 2015 publikoval sbírku Hemisféry. Za následující Inventuru (2018) byl (opět) nominován na cenu Magnesia Litera v kategorii poezie. A totéž platí i pro trojsbírku Dokumenty (2023). Kamil Bouška vystudoval religionistiku na Univerzitě Pardubice. Žije a pracuje v Praze.
NATOČIL, STŘIH A POSTPRODUKCE: ONDŘEJ MAZURA
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou. U některých autorů/autorek se může stát, že při četbě změní některé slovo oproti tištěné podobě, z níž přebíráme text, který za čtoucím běží.
