Sebevědomý pohled na devadesátá léta. Může být, ale tímhle způsobem?

Kolektivní práci Věčná devadesátá označují její editorky a hlavní autorky Veronika Pehe a Apolena Rychlíková za výsledek „vědecko-novinářské spolupráce“ a „cílem je čtenářsky přístupným způsobem uchopit nejednoznačné zkušenosti české společnosti období transformace z různých hledisek, a to na pozadí společensky zásadních fenoménů“.  „Věčnou“ tu dekádu označují proto, že důsledky tehdejších rozhodnutí významně ovlivňují současnou českou společnost a že diskuze o povaze „devadesátek“ trvají. Každá z kapitol knihy se váže k určitému tématu: podnikání, privatizace, média, konzum, bydlení, kultura, kriminalita, rasismus, queer, sport, občanská společnost. Některé kapitoly jsou obohaceny o apendix v podobě nedlouhého, dokreslujícího rozhovoru s expertem na dané téma. Kapitoly mají (včetně případného interview) okolo dvaceti tiskových stran.

Každý ve svém kvartýru

První polovina knihy se věnuje převážně ekonomickým tématům. Sem zdánlivě nezapadá kapitola o médiích, ale i média jsou zde pojata především jako předmět podnikání. Vlastně v celé publikaci – vyjma kapitol o rasismu, o queer občanech a o občanské společnosti – jsou témata nahlížena především z hlediska peněz.

Historička a publicistka Veronika Pehe, která se ujala první kapitoly, tématu podnikání, připomíná důležité skutečnosti. Komunistické Československo eliminovalo oficiální soukromý sektor v míře drastičtější než téměř všechny ostatní evropské země státního socialismu. Přesto zde občané svým způsobem podnikali – v šedé ekonomice, což Pehe vede k tvrzení, že když „byl v dubnu 1990 přijat zákon o soukromém podnikání občanů, tak nezanedbatelná část československé populace měla s podnikáním nějaké zkušenosti“. Současně ovšem píše, že „v roce 1992 představovali soukromí podnikatelé bez zaměstnanců pouhých 6 % všech pracovních sil a soukromí podnikatelé se zaměstnanci pouze 2,5 %“. Její stať – a není  ve Věčných devadesátých zdaleka jediná taková – obsahuje něčím zajímavé jednotlivosti, ale textu jako celku schází koncentrovaný interpretační náhled, uchopení matérie s jasnou akcentací.

Velká privatizace. V Rytířské ulici v Praze stály 5. ledna 1993 stovky majitelů kupónových knížek před kanceláří investičního fondu Czech Coupon Invest, který za investované body vyplácel sedm tisíc korun v hotovosti, foto: ČTK – Jaroslav Hejzlar

Veronika Pehe dochází k tomu, že „v devadesátých letech tak paradoxně hlavní výhodou pro podnikání nebyl nutně existující finanční kapitál, ale kapitál sociální a kulturní – tedy různé kontakty, konexe a know-how“. Ale už se neptá, nakolik v tom byla zdejší devadesátá léta specifická a nakolik je to v transformujících se společnostech obecněji rozšířený model (ostatně nejen tam – viz anglické sousloví old boys nebo old boy network).

Když Pehe píše, že „ke konci devadesátých let nastoupila určitá transformační deziluze“, tak se jedná o jednu z mnoha přibližných formulací v této knize. Reálně to bylo tak, což lze vyčíst mimo jiné z dat Českého statistického úřadu, že „středoevropský tygr“, jak Václav Klaus mluvil o ekonomickém rozvoji ČR, začal zatahovat drápy již v roce 1996 a v následujícím roce bylo po tygrovi.

Asi nejpřínosnější kapitolou knihy je ta o bydlení z pera sociálního antropologa Michala Lehečky. Autor srovnává tuzemský „devadesátkový“ bytový fond s fondy jiných postkomunistických zemí, nabízí i čísla o poměrech veřejného a soukromého bydlení u nás a v některých státech západní Evropy; ale ani tady by neškodily soustavnější a jasně specifikované výčty. „Nahazování“ dat odpovídá třeba i to, že Lehečka na jedné tiskové straně (122) tvrdí, že zákon o regulaci nájemného byl v Česku zrušen v roce 2005, ale hned na protější straně uvádí, že regulovaný nájem byl zrušen v roce 2006 (pro pořádek: platí ten druhý letopočet.)

Nicméně když antropolog dochází k závěru, že jediným funkčním modelem pro budoucnost bydlení v ČR je ten, který aspoň částečně narovná dnes velmi vychýlený vztah mezi soukromým a veřejným vlastnictvím bydlení, kdy to první drtivě dominuje, lze tomu rozumět a jde o argument, o němž lze vážně diskutovat. A lze si nad textem uvědomit, jakým sociálním průšvihem mohou zakrátko být dnešní zabetonované bytové poměry; ostatně již dnes vedou ke značným (a pochopitelným) mezigeneračním pnutím.

Obrazy k neuvěření

Ve Věčných devadesátých se však vyskytují i kapitoly, jež jsou vysloveně na pováženou, respektive takové, v nichž se vyskytují faktografické nebo i metodologické lapsy. Veronika Pehe si očividně ukousla příliš velký krajíc, když si kromě podnikání vzala na starost i kapitoly o konzumu a médiích. V ní se vyskytují nejen věcné chyby, ale nepřesnosti z předpojatosti. Pehe: „Blesk se velmi záhy stal jedním z nejúspěšnějších mediálních projektů a v roce 1993 dosahoval v některých měsících nákladu přes 400 000 tisíc výtisků. Pro srovnání: ve stejné době měly nejčtenější zpravodajské deníky Mladá fronta Dnes a Rudé právo měsíční čtenost okolo 320 000.“ Fakta: náklad je jedna věc, čtenost věc druhá, to jsou různé veličiny, na to je zavedená metrika; uvedené číslo měsíční čtenosti nedává vůbec smysl.

O dva odstavce dále autorka píše, že časopis Mladý svět přestal vycházet v roce 2005, což je pravda, ale pravda je také to, že od února 2021 znovu vychází. Cituje z diskuzního pořadu České televize Netopýr, správný název byl Klub Netopýr (viz dotyčný díl). Píše, že náklad 150 000 výtisků „je v internetové éře pro mnohé tištěné deníky nedosažitelný“. To je vágní. Opět fakta: v současnosti kromě zdarma rozdávaných titulů žádný tuzemský deník takového průměrného nákladu nedosahuje, jak si lze ověřit na stránkách ABC ČR.

Nesporné je, což Pehe zdůrazňuje, že hlavní média v zemi řídili a řídí muži, což přináší akcentaci určitých témat na úkor témat jiných. Z toho autorka vyvozuje mimo jiné, že v devadesátých letech novináře už méně zajímala například kultura. Stačí si ovšem vedle sebe položit kulturní rubriky MF Dnes či Lidových novin z té doby a kulturní rubriky těchto listů nyní – a uvidíme pravý opak autorčina tvrzení! Ostatně nedávná iniciativa Nadšením nájem nezaplatíš, poukazující na současný stav české kulturní publicistiky, vychází mimo jiné ze srovnání právě tehdejších a dnešních možností této specializace.

„Komerční princip, který v devadesátých letech ovládl privatizující se média, zase vedl k tomu, že začaly mizet čtenářsky či divácky náročnější formáty,“ píše Veronika Pehe. „Na čas se prakticky ztratila delší publicistika či reportážní tvorba – dobová tendence diktovala psát krátké texty a maximálně využívat vizuální prvky.“ Pro long reads (dlouhé čtení) vznikl prý prostor až s nástupem internetu. Přitom v druhé půli devadesátých let vznikly přílohy Salon Práva a Orientace LN, které vytvářely prostor mimo jiné „pro delší publicistiku“. Nemluvě o tom, že výskyt reportáží (třeba díky časopisu Reflex) byl v tehdejších médiích hojnější, neboť celostátní redakce byly bohatší než ty stávající a reportáž nepatří k nejlevnějším žánrům.

Obdobně by se daly rozebírat kapitoly o kultuře a sportu, přičemž by nedopadly lépe. Kupříkladu náhled Ondřeje Daniela na proměnu knižní scény je po odborné stránce naprosto neúnosný, a to dokonce i tehdy, když budeme akceptovat zdůrazňování ekonomických stránek vývoje oboru.

Paní Rychlíková s kolty nízko u pasu

Apolena Rychlíková sepsala nejdelší kapitolu Věčných devadesátých. Pojednává o rasismu v české společnosti devadesátých let. Zejména vůči Romům. Stranou nechává jiné menšiny: Vietnamce, lidi tmavé pleti, občany židovské národnosti. Nechutné útoky proti Romům, zejména ten v Písku, kdy tam v září 1993 čtveřici Romů zahnaly desítky skinheadů do řeky Otavy a sedmnáctiletý Tibor Danihel utonul, popisuje autorka s reportážní naléhavostí. Ale něco mi na jejích líčeních nehrálo. Jako kdyby některá místa přejala odjinud, aniž to přizná. Nenašel jsem však v sobě energii to rešeršovat.

Ale když Rychlíková líčí téměř idylické soužití Romů a „gádžů“ v normalizačním Karlíně, tedy známé pražské čtvrti, a tvrdí, že „slavné rčení ‚Karlínu a Libni, obloukem se vyhni‘ vzniklo právě v devadesátých letech,“ zase mi to neladilo a už jsem trochu zapátral. Kromě toho, že daleko častěji a „správněji“ dotyčné rčení zní „Karlínu a Libni zdaleka se vyhni“, narazil jsem na fakt, že partie, v nichž Rychlíková píše o socioložce Barboře Matysové, která se Karlínem zabývá, překopírovala z rozhovoru, který s dotyčnou paní předtím pořídila pro internetový projekt Paměť města – aniž to však v knize uvede.

Takže jsem zbystřil. Vzápětí Rychlíková popisuje dění kolem skupiny Orlík na počátku devadesátých let. Píše mimo jiné o rozhovoru Daniela Landy a Davida Matáska pro Československou televizi v květnu 1990. Autorka nejprve cituje Landu: „Spousta lidí nám to (incident po koncertě Orlíku – pozn. red.) dává za vinu, že za to můžeme, ale my za to zas tak nemůžeme, protože my fašisti nejsme, naopak, my na těch koncertech proti tomu celkem jsme.“ A k citaci Rychlíková připojí, že Landa s Matáskem „deklarují, že odmítnou dále koncertovat, pokud se situace neuklidní. To se však nestalo: o rok později došlo k dalším násilnostem, když ozbrojení zástupci skinheads napadli v pražské čtvrti Braník punkový koncert.“

Záznam rozhovoru jsem našel. Landa v něm říkal: „Spousta lidí nám to dává za vinu, ale my za to zas tak moc nemůžeme, protože – ještě jednou opakuju – nejsme fašisti, my k fašismu nenabádáme, naopak, my na těch koncertech proti tomu celkem tak nějak jsme, a zpíváme to i v několika textech-písničkách, a ten, kdo je fašista, ať jde do NDR k našim tupejm kolegům.“ A když se jich redaktorka Pavlíčková ptá, jak svůj protest chtějí vyjádřit, Landa odpoví: „Nebudeme na nejbližších koncertech v Praze hrát.“ Matásek dodá: „Takže 25. května ve Futuru určitě nebudeme hrát. Dokud se situace neuklidní.“ Landa: „Ty pogromy by měly přestat.“

Jsou to sice drobné, ne však nevýznamné posuny při přepisu a výběru. Aby bylo jasno: Orlík jsem nemusel už tenkrát a Landu nemusím dodnes. Asi i rozumím zpětné napruženosti Apoleny R. vůči hochům v bomberech, ale to ještě neznamená, že video s nimi „vyzobu“ po libosti své antipatie. Respektive mohu takhle postupovat, ale pak bych knihu neměl označovat za výsledek „vědecko-novinářské“ spolupráce.

A ještě Apolena Rychlíková – spolupodepsána je i pod závěrečnou kapitolou, v níž se kromě jiného píše o takzvané televizní krizi v roce 2000. Zde je hojně citován divadelník a aktivista Břetislav Rychlík, který na události kolem ČT coby jejich aktér vzpomíná; nikde však není uvedeno, že jde o otce autorky Rychlíkové. (A propos: interview s fotbalistou Vladimírem Šmicerem, který doplňuje kapitolu o sportu, je předělávkou rozhovoru, který Jakub Smelík vedl pro svoji diplomovou práci, kterou předloni obhájil na Fakultě humanitních studií UK – ani to v knize není uvedeno.)

Nová kritéria?

Když si hned na začátku Věčných devadesátých přečtete, že „tato publikace částečně vznikla v rámci projektu Lumina quaerentur š. 300632301 podpořeného Akademií věd ČR,“ nemůžete si neklást otázku, dle jakých kritérií se o takové podpoře rozhoduje. Kniha svou povahou náleží do typu prací „jak jsme žili“, které většinou mají populární charakter. Proti takové kategorii nelze nic namítat, jde o zcela legitimní typ produkce. Ale sám tvůrčí kolektiv v čele s editorkami Pehe a Rychlíkovou měl vedle čtenářské přístupnosti evidentně vyšší ambice, jimž dostál jen částečně. Proč?

Zadáním, jež si editorky stanovily, nejspíš bylo pohlédnout na devadesátá léta kriticky, bez pověr a iluzí. Ze slovníku, ale i z předchozího působení části zastoupených autorek a autorů (okruh A2larmu.cz) je patrné, že dekádu hodnotí prismatem svého levicového smýšlení a spatřují v ní semeniště většiny současných problémů české společnosti. Je to svazek těch, kteří spolu mluví, jedinou věkovou a názorovou chybou v tomto systému je vzpomínkový text osmašedesátiletého redaktora Respektu (a předlistopadového disidenta) Jaroslava Spurného o kriminalitě v dané dekádě, který svůj příspěvek končí slovy, že „podstatně důležitější odkaz dnešku, než jsou z kontextu vytržené vzpomínky na zločiny devadesátek“, je snaha té části společnosti, která „se pokoušela velmi intenzivně budovat společenskou struktury svobody a spravedlnosti“.

Tato optika je v knize v naprosté menšině. Převažuje explicitně nevyslovené, ale zcela zřejmé přesvědčení, že věci se měly tenkrát dělat jinak, ale už není řečeno jak. Tahle absence by nemusela vadit, dokážu si i představit daleko tvrdší hodnocení devadesátých let, než nabízí přítomná kolektivní publikace. Ale mělo by se tak dít s otevřeným hledím, férovou prací s fakty, nikoliv s poťouchlostí plnou přibližností.

Komu jsou Věčná devadesátá reálně určena, těžko říct. Sotva ji ocení informovaní pamětníci, ale i informovaní ne-pamětníci, neboť ti se z knihy (až na některé detaily) v zásadě nic nového nedozvědí. Snad ji dílem využije učitelstvo, jež z toho může něco vydestilovat v případě, že při výuce dojde na výklad o této dekádě. Nejpravděpodobnější „cílovkou“ se mi jeví být určitý segment generace, která devadesátky zažila ještě v nevinném dětském věku a nyní se nachází na vrcholu sil (jako editorky Pehe & Rychlíková, narozené na konci osmdesátých let) a potřebuje se utvrdit ve svém přesvědčení. Jestli tohle příslušné porotě Magnesie Litery přijde jako hodné ocenění, dá se to číst i tak, že zřejmě chce držet prst na tepu doby, na tomhle současném trendu.

Autorem obálky je Petr Kněžek (vonsaten.net), repro: ČT art