Jazykové a jiné orgie v nové knize Hany Lundiakové

Hana Lundiaková (* 1978) se v české literatuře pohybuje už řadu let, a přestože byla za novelu Imago. Ty trubko! nominována na cenu Magnesia Litera, zvýšenou pozornost a literárněkritickou chválu si vysloužila především její novela Co je ti do toho z roku 2020. Při pročítání mnoha nadšených reakcí se dalo očekávat, že se zařadí mezi autorky, jejichž počiny jsou nedočkavě vyhlíženy. To by však Hyena, jak se další titul jmenoval, nemohla vyjít s tak malým časovým odstupem.

Na rozdíl od Co je ti do toho prošla prakticky bez povšimnutí. Bude tedy zajímavé sledovat odezvu na právě publikovanou povídkovou sbírku Planetky. Mezi ní a předchozím autorčiným titulem už je „běžná“ prodleva tří let. Ale především – v této knize je Lundiaková místy ještě přesvědčivější ve svém svébytném výrazu, zároveň však některé povídky sklouzávají k tomu, co bylo možné jako potenciální slabinu vyčíst z předchozích autorčiných titulů.

Planetky obsahují dvanáct textů – jedenáct povídek a jednu básnickou skladbu. Ačkoli některými z nich prostupují návratné motivy, pevný svorník mezi texty není. Snad jen intenzita a určitá fatálnost situací, které jednotlivé povídky zachycují. Většina z nich přibližuje jakýsi zjitřený stav, kdy na hrdinku či hrdinu doléhá intenzita přítomného okamžiku, situace, případně je přítomnost ještě umocněna vzpomínkami, jež se do aktuální tíže zaplétají.

Jinak zde máme povídky, které nás vrhnou in medias res a na konci nás zase vyvrhnou, aniž by zodpověděly některé otázky, které si při četbě klademe. To je příklad úvodní Kůže je ještě bílá o erotické seanci dvou žen během natáčení a fotografování aktů, která zaujme především živelnými a výstředními popisy tělesnosti a sexuální otevřeností – o samotných hrdinkách a jejich motivacích se dozvíme velmi málo.

Vedle povídek, kdy tedy lze jen odhadovat motivaci jednajících postav, jsou zde i kusy, které kontext, případně minulost hrdinů či hrdinek nastiňují o poznání víc. Jde o texty s obvyklejší, čtenářsky přívětivější kompozicí, ovšem ani jim nechybí dávka neotřelosti. Sem by patřila třeba Lasička o single matce, která si kvůli samaritánským sklonům pustí do domu dávnou kamarádku, jež tvrdí, že ji její bývalá partnerka opustila a neumožňuje jí stýkat se s jejich dcerou. Postupně začne tato bytost děsit vypravěččina syna a vypravěčce připomíná polednici. Závěrečná povídka je kontextuálně usazená ještě pevněji, jelikož její vypravěčkou je válečná běženkyně Oxana, která popisuje zabydlování se v České republice, ochotu ženy, jež se ji zde ujala, trable s dětmi i starost o manžela, který zůstal ve válkou zasažené zemi.

Planetky obsahují i texty, v nichž autorka značně popustila uzdu fantazii. Ty nabízejí jen málo interpretačních vodítek. Při četbě takových povídek a závěrečné básnické skladby Vstup do okamžiku vás může ovládnout pocit, že sledujete spisovatelčino neusazené slovní exhibování. Lundiaková nikdy nepatřila k autorkám, jimž je vlastní pečlivé budování románových světů či psychologie postav – spíše se nechává strhnout živelností jazyka. Taková metoda nahrává kratším útvarům – a díky tomu jsou Planetky na mnoha místech ještě lepší než Co je ti do toho.

Obálka nové knihy Hany Lundiakové, repro: Euromedia Group – Odeon

Některé pasáže autorčiny novinky jsou totiž jedinečné. Takto například vypravěč povídky Čudočka vnímá vůni „klukandy“, s níž prožije intenzivní románek: „Tolik voněla – jako všechny ty čuděsy, jimž kdy podléhal, a ony jemu, fatálně vydřený manželský kurt, samá škvára, máš to ložený, chrápej na gauči, sem nepolezeš, všechny ty ludry, čpící na sto honů, čudačky s vydziganými zuby, zjizvenými obličeji a zadnicemi tvrdšími než jejich zúžené panenky, nymfy jednou nohou v kriminále a vyzobané pani v povislém kruhu dní, všechny ty orvané ludřeny, divnojeté neposvěcené šíblenky.“

Pro někoho to  nejspíš bude jazyk příliš vychýlený, svérázný. A je třeba podotknout, že – stejně jako v případě autorčiných předchozích titulů – je to právě jazyk, o co se kniha opírá především. Planetky si tedy nebudou publikum získávat snadno, o to více pozornosti by jim měli věnovat ti, kteří při četbě nebaží především po příběhu – těm může novinka Hany Lundiakové nabídnout zážitek jako málokterá jiná současná česká kniha.