Jedna báseň. Autoři čtou: Ondřej Lipár
Mluvčí Ondřeje Lipára se ve sbírce Retro neustále snaží zjistit, jaká že to strategická či taktická hra je s ním hrána a kdo drží ovladač. Je dobře možné, že volant svírá nevědomky sám. Zda jeho postava vyhraje, nebo bude rozstřílena na cucky, ho zajímá už méně.
Vystižením absurdity jazyka, nesmyslnosti lidského počínání, všeobecné sterility, bezdotekovosti a utilitárnosti ne/myšlení doby v ironickém duchu by se mohl „klonovaný Prométheus obnovovaný ze zálohy v cloudu“, totiž mluvčí poezie Ondřeje Lipára v jeho sbírce Retro, podobat lyrickému hlasu básníka Pavla Zajíce, který se sarkastickou chladností zbásňuje svět korporátu. Záhy se toto přirovnání pečlivým čtením ukáže jako liché.
Lipár totiž nekončí u cynického posměšku nápodobou jazykového gesta v náležitě uniformovaném odění. Podniká úkrok stranou k osobnějšímu, intimnějšímu, psychologicky zaujatějšímu a více odhalujícímu básnění, za využití bohatě obraznosti a prokomponované metaforiky, s jazykem citlivě pracujících kleští, pilníků a svěráků. Propisuje se ke zpodobení zkřehlé úzkosti žité humanity, všeprostupující nejistoty, rozpadu hodnot a celistvého smyslu i smutně neutišené erotiky. Chladný humor – ne nepodobný výše zmíněnému – si však zachovává. Je to velmi smutná, sugestivně studená zábava. A přece je v ní pozoruhodná tělesná horkost.
Postavička bez superschopností
Mohli bychom říct, že jde o básně zjitřeného vyhoření (nikoli /jen/ z pracovního procesu, ale mnohem hlubšího: vyprahlosti ze sebe, vztahů, života a světa), kdyby jimi neprosvítala víra v nápravu a osvětlení, v pochopení a zejména v nepřestupnost živočišnosti, která pouhému přežívání zatne tipec. Víra, jakási spodní důvěra v aspoň minimální smysluplnost lidského pobývání a konání na světě, je ze sbírky cítit, čtenáři ji zachytí: byť by se velmi obtížně dokládala konkrétními veršovými příklady. Ty by mnohem spíše ilustrovaly právě vstupní zoufalou bezradnost patologické umělosti bytí uprostřed doby tak křehké, že nevrhá stín. Jakkoli se Lipárův mluvčí potýká s mnohými démony, přestože se plácá komickou čubičkou přes mělčinu k dovolenkovému ostrůvku, na který se sám vyslal nebo naň byl uvržen, neustává v úsilí a patrně se ani nechystá k rezignaci, bez ohledu na to, jak se této marné činnosti jednou bez srdce zasmějeme.
Těžko říct, na jaký prut a jakou návnadu tu vlastně naději a víru loví, ale jako by s lehkým úsměškem a notnou opotřebovaností nabízel určitý návod i čtenáři: metaforicky a s nadhledem tu tlumočí své know-how dané těžkými boji na srandovním neviditelném poli s nezbadatelným vybavením. Skoro určitě to bude elektronika, elegantní gadgets, které pomohou k „hratelnosti“ životní scénky nebo události. Tento lyrický mluvčí se stejně jako vy vnímá jakožto špatně vybavená, pasivní postavička bez superschopností, kterou kdosi ovládá trochu vybitou konzolí (Nedovedu se bránit / Jsem nehratelná postava / Čekám na podnět, píše v úvodu básně Posvátno, v níž také stojí: Hráč opustil hrací pole; v básni Strategie: Je to nehratelná situace; závěrečný verš básně Non-playable character zní: I odstup je pokynem z režie).
Obálku a grafickou úpravu knihy vytvořila Alena Gratiasová, repro: Host
Ondřej Lipár: Retro
Host, Brno 2023, 64 stran, doporučená cena 279 korun.
Pokud není člověk podmaněn hrou, zahráváním si, pohráváním s ním, potom špinavou prácičku dozajista zvládnou sociální sítě a celková prokabelovanost života (Notifikace si dál melou svou / Bezmocně hraješ si s redukcí), a dokončí ji umělost, v níž se propadáme i tím nejživotnějším v nás, co ještě zbylo (jídlo, vztahy, sex, smrt): Jsem tvůj zákonný bot propátrávající otevřené zdroje, představí se Lipárův lyrický mluvčí a upřesní svou polohu ve všech souřadnicích: Kde mám domov na jednotném trhu / Tam kde mě jinou řečí vítá stejný operátor. A čtenářstvu bude úzko.
Tísnivé, náladou až dystopicky působící obrazy vyprahlého měkkého člověka uprostřed bytelných a bezcitných struktur, nástrojů a mechanismů, jimž nerozumí, jakkoli je sám stvořil, a které jej mají plně v hrsti, jako by aspoň v náznacích přerůstaly robotický svět zpět do přirozenosti, v níž lze tušit záchranu. Vraťte tělu jeho někdejší práva, jež jste mu upřeli, dopřejte mu sluchu, nechte ho mluvit, a možná budete legračně spaseni, jako by tento lyrický hlas říkal. Možná vás vaše tělo, které se druhému přiblíží jen na délku textové zprávy či e-mailu, osvobodí z otroctví, které si neuvědomujete. Ale možná už to nepůjde. Budete se muset ve své zaměnitelnosti směšně uchýlit k nejrůznějším léčebným praktikám, které ovšem budou tvořit součást vašeho životního stylu, jenž vás vhodil do jejich těšitelské náruče: terapie, meditace, eskalace; talisman a totem a tik; elektrony fotony hormony; ásany, sterilní hotelové pokoje se spektakulárním finančním výhledem, mnohá udělátka. Jelikož Domov je glitch kterémus odvykla cestou, tak se na prodané vizi nakonec oběsíme. Nikdo nevidí, že tančíme v břiše díru jako mercedes.
S tímhle vám nikdo nepomůže
Nad básněmi Ondřeje Lipára je potřeba pozorně setrvat (právě v době, kdy máme takovou potíž se soustředěním, čemuž se tyto básně rovněž věnují) a hlavně si všímat (ano, všímavost je řešitelským heslem dne, i to tyto básně vědí) jejich často jednoslovných, tvrdě ironických názvů: název básně je totiž velmi často klíčem k její interpretaci, k jejímu zamýšlenému čtení a pochopení.
Častou figurou sbírky Retro (kdo je tu vlastně retro, ne-li člověk sám) je manipulace s idiomy a rčeními: Jednou se tomu bez srdce zasmějeme; Tak dlouho si chodíš pro útěchu až si přijdeš pro pláč; Nezahrávej si s receptory na které nedosáhneš vymkneš si pud; prostoj je životní postoj; je po domě cítit / dušený vztek. Jinou figurou je výsměšné využití sexy slůvek přejatých z angličtiny, která tak dobře ilustrují marnost převzatého, do úmoru imitovaného světa (glitch, quest, Standard & Poor, Dancing for business). Univerzální jazyk se na univerzální život digitálních skarabů tak hodí, tak třeba už jen ty plané chatbotové fráze jako Mohu vám dnes pomoci s něčím dalším.
A tak se pročteme k druhé polovině této velmi koncentrované a stručné sbírky: a tam se odhalí otevřené rány i stará zajizvení a my upadneme rovnou do krevního řečiště a všech těch slin, výměšků a výpotků: touha neuvadá, je to zoufalá touha, touha po lásce, po druhém, po těle a vášni, po bezhlavé přirozenosti a bláznivé spontaneitě (Chci tě krmit přezrálými jahodami a vést idiotské výlevy / Místo toho těkám a zbytky spořádá strach), blokovaná nepřestajně všepohlcující umělotinou:
už kolikátý týden vyhlížím jestlis přečetla můj vzkaz
Nesčetněkrát se tě dotýkám displejem
jestlipak ti elektrony fotony hormony předají to podstatné
Touha předestíraná mluvčím Ondřeje Lipára jako přepych a rozmar pro movité. Váš velejemný sten identifikovaný lokátorem a spuštěný medikací bude v kvílení deadlinů taky nahrazen replikou, která děj nikam neposune, nějakou přidanou (ovšemže uměle) hodnotou. Všechno bude nakonec malé, čisté, uměle osvětlené, a vy na to rozhodně nebudete mít. Půjde z toho na vás smutek, ale i ten bude vzápětí tak trochu předmětem výsměchu. Tíha a touha jsou nevlastní sourozenci, trochu jste to tušili. To nevadí, pořád reflexně dýcháte a v rukou třímáte odjištěné metafory.
Ondřej Lipár, foto: ČT art – Ondřej Mazura
Ondřej Lipár (* 1981), básník, fotograf a novinář. Narodil se v Praze. Nejprve vystudoval obchodní akademii, pak vyšší odbornou školu. Poté absolvoval bakalářská studia marketingové komunikace a public relations na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy; magisterský titul získal tamtéž v oboru mediálních studií. V současnosti působí jako editor ve Vogue CS. V roce 2000 získal v literární soutěži Ortenova Kutná Hora druhou cenu. Dlouholetý spolupracovník nakladatelství a někdejší pražské literární kavárny Fra, spoluautor podcastu Do slov. Působil jako předseda Asociace spisovatelů (2019–2020). Napsal básnické sbírky Skořápky (2004), Komponent (2014) a Retro (2023).
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou. U některých autorů/autorek se může stát, že při četbě změní některé slovo oproti tištěné podobě, z níž přebíráme text, který za čtoucím běží.
