Vlastní pokoje českých spisovatelek a osobní zájmy pražské nakladatelky

V roce 1929 vyšel dnes už slavný a klasický esej britské modernistické spisovatelky Virginie Woolfové Vlastní pokoj; do češtiny byl poprvé přeložen o bezmála sedmdesát let později. Autorka v něm kritizovala tehdejší společenské podmínky pro tvůrčí ženy, konkrétně pro ty, které v soustředění chtějí psát umělecky hodnotnou literaturu. Ženy jsou závislé na mužích a vystavené různým předsudkům a omezením. Woolfová proto nastínila dvě základní hmotné podmínky: roční příjem pět set liber (za tu sumu se tenkrát v Británii dalo vyžít) a vlastní pokoj. Esej se stal jedním z iniciačních feministických textů.

Od něho se přímočaře odvíjí koncepce svazku Vlastní pokoje; spisovatelka Jana Poncarová (* 1980), která připravila textovou část knihy, také v úvodu na esej britské modernistky odkazuje a jeho poselství aplikuje na situaci tady a teď. „Ženy-spisovatelky mají tvůrčí situaci obecně horší než jejich kolegové, protože vedle chození do zaměstnání na nich pořád leží také velká část zodpovědnosti za organizování chodu rodiny. A to navzdory rostoucímu počtu mužů, kteří se do péče o děti a domácnost zapojují,“ charakterizuje současný tuzemský stav Poncarová. „Pro tuto knihu jsem oslovila dvanáct českých spisovatelek s různým zázemím a s rozdílnými možnostmi tvořit, aby se podělily o své zkušenosti. Z rozhovorů opakovaně vystupuje pocit mentální zátěže, který souvisí s výše zmíněnou péči o blízké, o rodinu, o domácnost. Prakticky všechny autorky v naší knize znají pocit frustrace, kdy musejí dávat přednost jiným povinnostem před psaním.“

Podle jakého klíče byly autorky osloveny, neuvádí ani Poncarová, ani editorka svazku a jeho nakladatelka Barbora Baronová, která napsala doslov. Faktem je, že zpovídaný tucet zahrnuje spisovatelky poměrně širokého věkového rozhraní (roky narození 1947 až 1992), převažují prozaičky, jsou zde autorky literárně už zkušené, populární a řekněme kritikou respektované (Kateřina Tučková, Petra Soukupová, Anna Bolavá, Michaela Klevisová), ale také takové, které (zatím?) stojí mimo tento pomyslný hlavní proud (Kateřina Dubská, Lenka Pastorčáková, Martina Heš).

Taková nejednoznačná věc

Na tázání se Jany Poncarové je sympatické, že nepřistupovala k respondentkám s anketní osnovou v ruce, kdy by se sestava otázek víceméně opakovala. Dotazy měla nastavené vždy na míru dané osobnosti, u dialogů je patrná příprava i operativní reakce na právě řečené, i když u některých dialogů se zdá, že vznikaly písemně nebo částečně písemně. Současně však Poncarová přistupovala k interview nikoliv s nepředpjatou zvídavostí, což ostatně již vylučuje nasměrování úvodu. Ne že by tazatelka tvrdě sugestivními dotazy dostávala z autorek to, co slyšet chce, nicméně je patrné lpění na tom, aby dialog vypovídal o tíži ženského údělu a o tom, kde a kdy dotyčná autorka píše. Ovšem odpovědi některých respondentek se vzpírají tazatelčiným představám a zobecněním, která formulovala v úvodu.

Nelze popřít, že ženy jsou na stěžejních postech v některých uměleckých odvětvích nadále zastoupeny neúměrně málo (například v kinematografii v profesích typu režie, kamera, střih, zvuk). Nelze však současně popřít, že situace se v posledních desetiletích proměňuje s bezprecedentní historickou rychlostí a razancí. A podíváme-li se na skladbu studenstva na uměleckých školách, tak je pravděpodobná další akcelerace tohoto procesu. Když pak přejdeme k současné české literatuře, je nástup spisovatelek v tomto století neoddiskutovatelný. Škoda, že si Poncarová s Baronovou nedaly tu práci a nezapátraly, kolik českých prozaických novinek bylo publikováno od mužů a kolik od žen nejprve dejme tomu v letech 1993 až 1996, a pak třeba v období 2019 až 2022. Nejspíš by vyšlo pozoruhodné číslo, na jehož základě by se daly generovat otázky o příčinách rostoucího počtu autorek, když mají, jak tvrdí Poncarová, „situaci obecně horší“.

Vlastní pokoje chtějí být emancipační knihou a do určité míry jí i jsou…

Dvanáctka oslovených žen nemluví jednohlasem. Ty, které mají děti předškolního či ještě předškolkového věku (Kateřina Tučková, Lucie Faulerová, Martina Heš), vypráví o tom, jak nesnadné až nemožné je za takové konstelace zasednout k soustavné spisovatelské práci. Konstatují, že na nich leží větší díl péče o potomky, ale nestěžují si, mateřství je naplňuje – nesaturuje jim sto procent potřeb, to vůbec ne, ale je evidentní, že role matky je pro ně chtěná, podstatná a uvědomují si, že mateřství je naučilo kromě jiného lépe hospodařit s časem a se schopností se koncentrovat. Faulerová s lehkou sebeironií mluví o tom, že jestli se jí do cesty staví nějaká omezení, tak jejich příčinou bývá především ona sama. Není ostatně jediná, kdo limity k tvorbě pozoruje spíše u sebe, než v obecných poměrech nepřejících literatuře.

Nejradikálnější je v tom nejstarší ze zastoupených autorek, Daňa Horáková, která přitom pronáší drsná slova na adresu mužů-disidentů, v jejichž kruzích se za normalizace pohybovala, a bez uzardění a se sarkasmem mluví o jejich machismu. Ovšem v rozhovoru, který nese název S tím pokojem je to taková prapodivná věc, Horáková také říká: „Řada spisovatelek psala na kuchyňském stole, řada autorek s vlastním pokojem nezanechala nic pamětihodného. Takže ono množná nejde o reálně existující location, ale o prostor v mozku. O psychickou svobodu. O odhodlanost psát, protože nemám jinou alternativu – musím, abych se nepomátla. (…) Upřímně? Kdyby ženy – obrazně řečeno – o vlastní pokoj, nejen na psaní, skutečně stály, byly by si ho dávno vybojovaly.“

Faktem je, že některé autorky ke své spisovatelské práci vyžadují absolutní koncentraci, taková Karin Lednická si při psaní ve svém bytě vypíná i telefon a wifi. Pro jiné není „vlastní pokoj“ nutnou podmínkou, Petra Soukupová řadu textů napsala v prostředí non-stopu na pražské Letné. Tato různost je přirozená, neboť schopnost tvořit je silně individuální, včetně prostředí a podmínek, které k tomu člověk potřebuje.

Naprostá reciprocita ve vztahu je pitomost, vpaluje při hádce spisovatelka Sandra, hlavní hrdinka skvělého loňského filmu režisérky Justine Trietové Anatomie pádu, svému manželovi, který také chce psát, ale není s to nic dokončit a viní za to literárně úspěšnější manželku. Právě požadavek vzorné reciprocity visí ve Vlastních pokojích od Jany Poncarové nevyřčeně ve vzduchu, ale oslovené autorky tomu přizvukují zřídka, nebo také vůbec. „Hmota“ jejich životů se zde ukazuje být plastičtější, než výchozí „papírové“ předpoklady.

„Myslím, že v životě je vždycky něco za něco. Ovšem připadá mi, že úplně stejně to přece musí být u mužů, kteří mají děti. Otázku, jak zvládáte skloubit rodinu a tvorbu, by rozhodně měli dostávat i spisovatelé! Upřímně nechápu, proč se jich na to nikdo neptá. Protože i oni se jako rodičové chtějí svým dětem věnovat,“ podotýká bezdětná Michaela Klevisová.

„Postavení žen, nejen spisovatelek, není ideální – ale možná i proto je jejich úděl výjimečný, zcela odlišný od toho mužského,“ odpovídá Anna Bolavá, matka tří dětí. „Nemusíme z toho dělat specializované nauky, vyhrocené kauzy, nemusíme nic chodit dokazovat na masové demonstrace – jasně vidíme, že žena jako organická bytost má tisícero funkcí a úkolů, které muže míjejí.  Oba jsou originální typy – a jestliže nedochází k vykořisťování nebo násilnému zneužívání, je to nejspíš v pořádku.“ Zmíněná Karin Lednická říká: „Nejprve jsem chtěla vychovat děti, být s nimi, věnovat se jim, dokud o to stojí a dokud mě potřebují.“ Když se toto stalo a když vybudovala nakladatelství, teprve pak měla podmínky k vlastnímu psaní. „S vděkem a pokorou toto přesměrování svého života přijímám.“

Pocta paní Virginii

Nepominutelnou součástí Vlastních pokojů je jejich fotografická výbava. Její autorkou je Dita Pepe (* 1973), která se již podílela na několika knihách nakladatelství Barbory Baronové wo-men. Fotografka koncepčně vyšla ze známého portrétu mladé Virginie Woolfové, který roku 1902 exponoval George Charles Beresford. Černobílou předlohu Pepe decentně nakolorovala a v jejím estetickém duchu, z poloprofilu a v polodetailu, portrétovala spisovatelky (vyjma Lednické, u ní byla namísto fotografie zvolena kresba ženy u psacího stroje odkazující zhruba k přelomu 19. a 20. století).

Řada spisovatelek psala na kuchyňském stole, řada autorek s vlastním pokojem nezanechala nic pamětihodného. Takže ono možná nejde o reálně existující location, ale o prostor v mozku. O psychickou svobodu…

Daňa Horáková

Portrét dané spisovatelky tvoří první stranu čtyřstránkové vložky na křídovém papíře o něco menšího formátu, než jsou textové strany. Vložka je všita vždy na úvod rozhovoru (respektive stejně tak jsou pojaty i autorka úvodu Poncarová a doslovu Baronová). Prostřední dvojstrana vždy patří fotografii části některého z dětských pokojíčků ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze. (Viz fotografická příloha k recenzi.) Je to milé a odlehčující, byť přísně vzato, významově malinko šejdrem. Pepe píše, že jde vlastně o náhradní řešení, neboť si při kontaktu se spisovatelkami uvědomila, že by se z různých důvodů ne vždy podařilo nafotit místo, kde pracují, což si původně představovala. Závěrečná stránka vložky potom obsahuje stručně biografické heslo dané spisovatelky.

Knihu graficky upravil Štěpán Malovec. Čistě a promyšleně pracuje s tmavě modrou barvou jak u některých liter, tak na předsádkách knihy a na zadních stranách vložených obrazových příloh. Jeho řešení titulní strany publikace – s prolisem půdorysu bytu a tečkou coby označením pracovního města – je naprosto vynikající. Na málo vídaný zlom rozhovorových textů, kdy otázky, odpovědi (i odstavce v nich) tečou v jednom neděleném proudu, si při četbě rychle zvyknete – otázky jsou vysázeny modrou kurzívou, odstavce označeny drobným grafickým ornamentem (viz níže fotografická příloha k recenzi).

To nejlepší nakonec?

Doslov editorky svazku a jeho nakladatelky Barbory Baronové je bohužel koncertem sebestřednosti a vehementního lobbingu. Svoji práci heroizuje a staví jako nezastupitelnou. Umění podle ní sehrává ve společnosti důležitou roli a ona – coby umělkyně a nakladatelka výsostně uměleckých knih – by měla mít od státu maximální možnou podporu, píše Baronová. Jenže: nejsou společensky stejně důležité například pečující profese, kde se mzdy mnohdy pohybují na hranici důstojnosti a přežití? Dostáváme se pak ovšem k nepohodlným otázkám o celku a jeho uspořádání, o dělení veřejných prostředků. Jak všechny potřeby a nároky, které jsou kladeny na současný stát, jehož rozpočet je k prasknutí napínán mandatorními výdaji, pokrýt? Kde, čím a jak na to vše vydělat? Jaké si stanovíme priority v nemilosrdně stárnoucí společnosti s rostoucím objemem chorob a s tím spjatého nárůstu potřeby základní fyzické péče o nemohoucí? A také ve společnosti, která by zároveň měla více investovat do své obranyschopnosti, neboť jinak se jí může stát, že bude zničena silami, v nichž by právě i svobodné vydávání knih přestalo být samozřejmostí. Sem Baronová ve svém doslovu ovšem nedohlédne…

„Smutným faktem je, že dobrá literatura se u nás stále poměřuje především počtem prodaných výtisků. Když o počtu prodaných výtisků hovoří média, ještě to dokážu pochopit, ale když o nárůstu prodejů v důsledku literárního ocenění s euforií hovoří představitelé literárních soutěží, jen nevěřícně kroutím hlavou. U knih je přece nezpochybnitelnou kvalitou, jestli opravdu mají co říct,“ píše dále Barbora Baronová. Tyto perly stojí za komentář.

Kdo konkrétně kvalitu literatury poměřuje počtem prodaných výtisků? Literární kritika? Nikoliv. Jestliže o počtu prodaných výtisků „hovoří média“, může to být prostě jen zpráva o výši daného prodeje, s hodnocením kvality příslušné knihy to nemusí mít nic společného. Speciální pozornost zasluhují slova, že když „o nárůstu prodejů v důsledku literárního ocenění s euforií hovoří představitelé literárních soutěží“, musí Baronová jen kroutit hlavou, neboť „u knih je přece nezpochybnitelnou kvalitou, jestli opravdu mají co říct“.

Pisatelka má zřejmě na mysli Pavla Mandyse, šéfa soutěže Magnesia Litera, který v médiích během let opakovaně uváděl některé příklady následného zvýšeného zájmu o knihy, které tuto cenu získaly. Rozhodně to však není tak, že by pořadatelé Ortenovy ceny, Státní ceny za literaturu, Ceny Jaroslava Seiferta a dalších euforicky hovořili o nárůstu prodejů; kromě těch několika zmínek Pavla Mandyse o tom nemluví prakticky nikdo. A aby bylo zřejmé, v jakých se pochybujeme relacích: jestliže se třeba knihy, která získala Literu za prózu, před laureátstvím prodalo šest stovek kusů a po vyhlášení se jí prodalo dalších osm set kusů, tak je to potěšitelné, ale to je také vše.

A k té nezpochybnitelné kvalitě? Tu určuje kdo? Kritika? Literární poroty v soutěžích? Stalo se mnohokrát, že kritika pominula díla, která se později stala podstatnými. Literární ceny jsou vždy projevem konkrétní poroty, v jiné sestavě by danou cenu možná získal jiný svazek. Nezpochybnitelná kvalita jednoduše neexistuje a stejné je tomu s knihami, které „mají opravdu co říct“. Jsou to všechno samozřejmosti, ale Baronová v zájmu své věci nevidí neslyší. Škoda, že ji nekorigovala editorka úvodu a doslovu, která je v tiráži knihy výslovně uvedena (Kateřina Kadlecová).

A propos úvod. V něm Jana Poncarová zmiňuje české spisovatelky druhé poloviny 19. a první půle 20. století a tvrdí, že po Elišce Krásnohorské „zbytek byl dlouho neviditelný“, aniž jmenuje Marii Majerovou nebo Marii Pujmanovou, významné autorky meziválečné literatury. Kromě toho Poncarová v úvodu nemá daleko ke kýči, když vede „procítěnou“ paralelu mezi Virginií Woolfovou a Sidonií Nádhernou, nebo když tvrdí, že autorky v minulosti utrácely „poslední peníze za papír, inkoust a psací stroj“, aby se mohly vyslovit.

Vlastní pokoje chtějí být emancipační knihou a do určité míry jí i jsou – nejlépe tehdy, když skutečnost neohýbají tezemi, když emancipační snaha nepřerůstá v aktivismus, jemuž na faktech nesejde, protože je tu přece náš svatý zájem. U Vlastních pokojů nejednou koncept vítězí nad realitou, nicméně jako dokument ta kniha svoji hodnotu má, její grafické i fotografické řešení vykazuje styl a coby polygrafický předmět je originální. Tyto klady jsou také poznávacími znaky produkce nakladatelství wo-man, za nímž Barbora Baronová stojí. Každý titul pojímá individuálně, jako dílo svého druhu. Její nejsilnější stránkou je tedy producentství.

Obálka knihy v grafické úpravě Štěpána Malovce, repro: ČT art