Jedna báseň. Autoři čtou: Václav Vomáčka
Působivý kontrast ve druhé sbírce Václava Vomáčky vytváří nehledaná svěží intelektuálnost a myšlenková originalita se šťavnatou zemitostí, kterou podtrhávají verše, v nichž se zrcadlí cosi jako tušený denní čas stanovovaný střídáním manuální práce a krátkého pozastavení u jídla.
V pořadí druhá básnická sbírka takřečeného „mistra“ Václava Vomáčky – nazvaná Taneční hodiny dělníků dřevařského závodu – je rozdělená do tří oddílů: Świat; Savandie Olebská a Tradiční Noemovy třísky. Jak slyšíme z těch názvů, bude to zábavné čtení, zvláště jsme-li už vykrmeni autorovou prvotinou, a zejména když „savandie“ ani „olebská“ nemá odraz v realitě. Sbírku doprovázejí sporadické hororově záhrobní, robustně naivní a současně roztomilé a něžné ilustrace Pavla Preisnera, přesně přiléhající Vomáčkově poetice: je zvláštně rázovitá, jakoby rustikálně a venkovsky anachronická, trudně vtipná, v něčem trochu násilnická a vposledku něžně naléhavá.
Časoprostor Tanečních hodinů dělníků dřevařského závodu je krásně neukotvený: můžeme se pohybovat kdesi na šlechtickém sídle, v podzámecké dílně s opisovačem, ve venkovské síni (Na plotně se v jednom hrnci vaří prádlo / a nudle v hrnci druhém), na poutnické cestě usebrání, a tehdy přijde na řadu další poloha, kterou Vomáčka snad až bezděčně ovládá se suverenitou: přírodní či městská lyrika surreálního ladění se šokantně bezchybnými metaforami a obrazy, které člověka svým přesným novátorstvím až praští: opět ulice a znovu nadstrážmistr Slunce / pohání břitvou do kroku; kedlubnami z ponuře šedivých barev / škváry prašné země a cementu / nad nízkým brokátem kopřiv / v rumišti slunce jako ve všední dny.
Průběžně jako by Vomáčka revidoval vlastní či obecně básnické motivace k psaní, je to nenápadná polemika s čímsi jako básnickým systémem: kritika přírodní lyriky či požadavku básnické autentičnosti (Prožil jsem každé písmeno v knize / musel jsem ji tedy napsat) nebo báseň s titulem Někteří píší, aby získali lidskou chválu za ušlechtilost srdce i s těmito verši:
a když pod skleněným poklopem spatřím
choulit se jejich slabá játra
počne kanout slina filantropa
vždyť pro každého z nás je den
k záchraně světa vhodný
já nabízím břich útěchy plný
a za mnou fronta v ovzduší
samé měchýře ušlechtilých duší
Ironické verše této básně odehrávající se v řeznictví zahrnují i lyrický subjekt i vás i lidstvo jako takové. Jsme marní, přesto nás Vomáčka má trochu rád a trochu se mu snad i líbíme. Maso, maso, i pro ně je v této sbírce dost prostoru: vejpek, mozeček, bokovinka, sušené klobásky, hrudí a kýty zvířat stejně jako lidí, kteří si na nich pochutnávají, zejména vnadných žen. Vypovídající subjekt si dělá ze čtenáře i ze sebe trochu legraci, ale dost to také myslí vážně: je na čtenáři, zda se bude cítit tlačen k výběru jedné z variant, nebo si ponechá obě a obohatí se tak o celou paletu:
konečně přistála mičuda na naší straně
přišel čas proměnit jejich krev ve víno
vypít si a utužit tak prac. kolektiv
a dostav se z koně strhal jsem
ze sebe všechnu výzbroj
Hrozivě legrační je ostatně už onen čas a jeho rozkolísanost a neposednost třeba před první válkou, před druhou či mnohem dříve, někdy v rujném baroku; čtenář se chytá náznaků, aby si poshověl aspoň v nějakém století a zbavil se kousku nejistoty, do níž ho Vomáčka s radostí uvrhá. Tohle dozajista nebudou současné básně ze současnosti, ujistí se čtenář, tady se píše o neckách, Gorkém a Březinově zlomené paži, hokynáři, brnění a telegrafu.
Jenže ne, ony to jsou úplně všechno současné básně ze současnosti – a to nikoliv proto, že o kousek dál se najde indicie v podobě verše, v němž se odpovídá na zprávu ženě nebo o dívce v mikině u stánku s grilovanou klobásou. Jsou to básně ze současnosti věčné a člověk, o kterém je řeč, to jest vy, on a já (bytaři, kasaři, vojáci, vězni, ochotníci, mažoretky, řeznice…), se v nich plácá pořád stejně jako před první, druhou nebo třetí válkou: Ze zrcadel vystupují prastaré i docela čerstvé tváře. Takové Táhle teskné / uprdnutí / do vznešené / podvečerní / mlhy vystihuje život v tom, co z něj staletí překlenuje: komično a patetično.
Autorem obálky a grafické úpravy knihy je Andrej Nechaj, repro: Host
Václav Vomáčka: Taneční hodiny dělníků dřevařského závodu
Ilustrace Pavel Preisner. Host, Brno 2023, 68 stran, doporučená cena 299 korun.
Stejně jako v případě Vomáčkovy prvotiny Noční služba v kamenolomu (2015), i zde je nutné nepřehlížet samostatné jednotky, jež tvoří názvy básní (oddílů, sbírky). Jsou podobně znepokojující jako jiné obrazy z vnitřků básní – znovu čtenáře znejišťují tušením, že mu v textu něco důležitého při čtení uniká. A vůbec, Vomáčkova poetika se od jeho básnického debutu neproměnila, zůstala pevná v kramflecích: pracuje se tu po formální stránce s kombinací starobylého lexika a jazyka celkově (přechodníky, inverze, staré slovesné tvary) s křiklavými vulgarismy (kurvení, štětky) a banálními označeními pro reálie současné. I v nové sbírce jsou gubernie a vojsko v poli, i tady je spousta masných výrobků a flákoty, podvratného výsměchu i popíjení braníku z petky či opakujících se a sbírkou snivě a působivě procházejících obrazů slunce a slunečních paprsků.
Na konci se ukáže, co se vědělo už v úvodu: je potřeba se jenom smířit se životem. Jde o úkol nelidský, nadlidský, který nemožno splnit, přináší ovšem svým přijetím jakousi naději, že není třeba se jen osaměle zlobit a trápit: Nenaříkej, že jsi už byl, úkoluje se básník, Buď rád, že budeš zase.
Kdybych tu směla hodnotit, řekla bych – stejně jako o Vomáčkově prvotině Noční služba v kamenolomu –, že to je jedna z nejlepších českých básnických sbírek za poslední léta. Vše je tak povědomé, že to musí být pravda, není tu ani stopa po strnulé zmrtvělosti pseudokorektnosti: vyprávěl to démon.
Démon vypráví
Plouží se vleklou lží výhradně
celá společnost česká nebo i mroži
na zamrzlém moři
zahoří tupým citem při
vyprávění o růžích
a rododendronech rostoucích
v ohrádkách pekla?
Václav Vomáčka, foto: ČT – Ondřej Mazura
Václav Vomáčka (* 1983), básník, kameník, antikvář. Absolvoval gymnázium v Poličce, později studoval arabistiku, teatrologii, dějiny umění, žurnalistiku a psychologii; žádnou z fakult nedokončil. Následně vystřídal řadu – převážně manuálních – zaměstnání (ošetřovatel, vychovatel, barman, uklízeč, skladník, zahradník, dělník v masokombinátu, truhlář). V roce 2013 byl oceněn v Literární soutěži Františka Halase v Kunštátu. Jeho básnický debut Noční služba v kamenolomu vydalo nakladatelství Host (2015). V něm vyšla i následná sbírka Taneční hodiny dělníků dřevařského závodu. V posledních letech se živí kamenickou prací a rekonstrukcemi starších objektů. Věnuje se rovněž antikvární činnosti. Žije v Příložanech u Jaroměřic nad Rokytnou.
NATOČIL, STŘIH A POSTPRODUKCE: ONDŘEJ MAZURA
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou. U některých autorů/autorek se může stát, že při četbě změní některé slovo oproti tištěné podobě, z níž přebíráme text, který za čtoucím běží.
